Eduardo Mendoza (1943), jeden z nejuznávanějších a nejúspěšnějších katalánských spisovatelů, vydává nový román, v němž oživuje nedávnou minulost a znovu probouzí nepříjemné a stále aktuální otázky adresované především současné katalánské střední třídě, které však mohou oslovit čtenáře kdekoli.

Hlavní děj románu je situován do poloviny osmdesátých let dvacátého století, do období těsně před volbami do katalánského parlamentu. Autor čtenáře nezdržuje zdlouhavým popisem situace a postav či filozofickými digresemi. Mendozovo vyprávění je strohé, přímé, založeno především na dialozích postav.

Hlavním hrdinou je mladý zubní lékař Mauricio, povahou pochybovačný a pasivní, který s další postavou, úspěšnou advokátkou Clotildou ztělesňují revoluční generaci přechodu od diktatury k demokracii. Genaraci, jejíž iluze a ideály brzy vystřídá etická a politická odevzdanost, pragmatismus, politikaření, rozčarování a cynismus. Definitivní konec ideálů nastane v okamžiku, kdy se Mauricio rozhodne spolupracovat na předvolební kampani Katalánské socialistické strany. Konec jedné epochy rovněž symbolizuje smrt Mauriciovy milenky, která jediná zůstává věrná iluzím, a konečně nominace Barcelony na Olympijské hry.

Autor se svým románem pokouší odpovědět na otázku, jaké skutečně bylo období před dvaceti lety a co způsobilo všeobecnou deziluzi, aniž by však podléhal jednoduchým soudům či sentimentu.