Craig Thompon přišel s něčím, co se v komiksu tak často neobjevuje. Přišel v něm sám se sebou, se svým deníkem. Nikdo z nás nevyrůstal v malém městečku na americkém Středozápadě, kde není nic než Bůh. A to doslovně. Bůh má první a poslední slovo v jinak prázdných životech obyvatel, které ve své prvotině popisuje dnes třicetiletý autor a kreslíř v jedné osobě. Za svou knihu loni získal hned dvě prestižní Eisnerovy ceny (výtvarník/scenárista), což se rozhodně nestává často. Kniha tak získala cenu za nejlepší komiks roku 2005 vydaný v České republice.

Román je vlastně autobiografickou výpovědí mladého muže, jakousi zpovědí, jíž se chce vykoupit ze svého dětství a dospívání, které ho stále pronásledují.

Ústřední dějovou linii knihy tvoří vyprávění o první Craigově lásce, o dívce, kterou poznal na jediném místě, kam jej jeho rodiče pouštěli, na křesťanském táboře. Už to samo je příznačné. Desítky pravd vštěpených Craigovi rodiči a učiteli, jasný obraz světa, kde je vše buď hříšné, nebo dobré, to vše vyvolává v mladém hrdinovi v přítomnosti krásné Rainy zmatek a pochyby. S ní se poprvé cítí lépe než ve stádu věřících a vyrovnat se s těmito pocity mu zabírá veškerou energii.

Sníh, zase sníh a potom deka
Zlom nastává v okamžiku, kdy mu rodiče konečně povolí odjet za Rainou na sever do Wisconsinu. Všudypřítomný nový sníh není těžké vyložit jako symbol nevinnosti, ale v knize je ho tolik, že až způsobuje potíže. Příjezd do cizí rodiny je poněkud rozpačitý. Introvertní Craig se musí vyrovnat nejen s rozvádějícími se Raininými rodiči, ale také s jejími adoptivními retardovanými sourozenci, kteří jsou na ni zcela fixováni.

V tento okamžik od Rainy dostává ručně šitou deku, která se okamžitě stává ústředním motivem celé knihy. Deka, symbol pohody a šťastného domova je Craigovi oporou ve chvíli, kdy zjišťuje, že nejen on nese svůj kříž. Podobně jako Craig je také Raina zcela zamotána do složité pavučiny rodinných vztahů a Rainino břemeno je možná ještě těžší než Craigovo.

Román Pod dekou nemá jednoznačnou pointu. Je plný biblických podobenství i obrazů z nejsoučasnější Ameriky, stylem vyprávění se Bibli v ledasčem podobá. Craig se zpovídá papíru, kreslí svůj příběh o první hořkosladké lásce, prokládá jej obrazy z dětství a spěje k životním rozhodnutím, která jej posunou až do jara, kdy roztaje všechen sníh a v oblevě zmizí platónská jeskyně, ve které žil.

Další tvář Generace X
Thompsonův román můžeme s trochou benevolence přiřadit k proudu autorů Generace X. Stejně jako oni se Craig nesnaží o nic jiného než nalézt svoje místo na světě, který zrychlil do takových obrátek, že je těžké se v něm udržet. Craig řeší spíše otázku vykolejení z řad křesťanské obce, ale svoje místo hledá i v závěru knihy.

Craig Thompson proto nepatří ke klasickým autorům tohoto směru, snad nejvíce se atmosférou blíží k Wareovu Jimmymu Corriganovi. Oba hrdinové nejsou z těch, kteří by šli na barikády vést revoluce, svoje potíže si řeší hluboko uvnitř sebe a skrz ně vnímají okolní svět. To je v obou případech umocněno tím, že oba autoři jsou skvělí kreslíři. Jejich specifické vidění světa v jednom případě umocněné obsesivním puntičkářstvím, v tom druhém absorpcí křesťanského mýtu tvoří z těchto knih díla, která si zaslouží naši pozornost. Ani jeden z těchto románů neslouží jako návod k řešení, jejich funkce je spíše apelativní.

Český čtenář sice může mít potíž ztotožnit se s prostředím, ale na druhou stranu se jedná o skvělé sondy do lidských duší, které kolem sebe vytvářejí světy zcela odlišné od těch našich.