Dílo Aurelia Augustina představuje díky své tematické rozmanitosti, díky teologické závažnosti a mnohdy i originalitě přístupu či zpracování jeden z vrcholů latinské patristiky a ostatně křesťansky orientovaného písemnictví i křesťanské filosofie vůbec. Tomu odpovídá také pozornost, jaká je Augustinovi (právem) věnována. Poněkud vyhroceně lze říci, že kulturní vyspělost toho kterého národa v rámci naší evropské židovsko-křesťanské civilizace lze poměřovat tím, kolik z díla tohoto největšího církevního otce Západu je čtenářům dostupno v národním jazyce. Viděno tímto prizmatem si české země v posledních letech výrazně polepšily, vždyť od roku 2000 vyšly čtyři augustinovské tituly, které přinesly český překlad celkem osmnácti Augustinových děl. K nim se teď tedy přidala Křesťanská vzdělanost, De doctrina christiana, jeden z méně známých Augustinových nejznámějších spisů, v českém převodu naší přední medievistky Jany Nechutové.

Spis De doctrina christiana zaujímá v korpusu Augustinových děl (podle Possidia byl autorem více než tisícovky knih) specifické místo i proto, že jeho sepsání trvalo Augustinovi přes třicet let. Začal na něm pracovat v době, kdy zasedl na biskupský stolec v Hipponu, kolem roku 396, ale dovedl jej pouze do poloviny třetí knihy (III,25,36). Znovu se k jeho dopracování vrátil teprve kolem roku 426 (informuje nás o tom ve svých Retractationes), navázal na tomtéž místě, kde před více než třiceti lety skončil, a jako by ani žádná časová prodleva neexistovala, dovedl dílo do podoby, již máme dnes k dispozici. To, co Augustinus vytvořil, se dá bez nadsázky označit za jeden z nejvlivnějších patristických spisů o biblické exegezi ve středověku a renesanci, a to navzdory tomu, že tato problematika není výhradním tématem Augustinova díla - z De doctrina christiana se stala nedílná součást západní kulturní tradice, stala se, slovy nedávno uspořádané konference na toto téma, "A Classic of Western Culture".

Jana Nechutová předeslala svému komentovanému převodu úvodní studii s názvem "Vzdělanost a křesťanské učení" (str. 11-37), v níž čtenářům erudovaně přibližuje obsah Augustinova spisu, zasazuje jej do širšího kontextu a probírá rovněž dílčí problémy se spisem spjaté. Ústřední pozornost je věnována obtížně přeložitelnému názvu spisu, protože právě v něm se podle J. Nechutové nejjasněji zrcadlí Augustinova intence, která je pak konkrétně rozvedena v celém díle - překladem Křesťanská vzdělanost se autorka snaží postihnout Augustinův program "adaptace antické kultury křesťanstvím, [...] způsob, jímž se Augustin přihlásil k Ciceronově teorii vzdělanosti [...]" a odkazuje jím "...k antické vzdělanosti, která má stát ve službě Kristova učení" (str. 14). Tento výklad Augustinova díla, opírající se do značné míry o klasickou práci Marrouovu (Henri-Irenée Marrou, Saint Augustin et la fin de la culture antique, Paris 1938), která je rovněž citována, lze označit za jakousi standardní interpretaci; na druhé straně je však třeba zmínit, že v některých pracích z posledních let je tento interpretační model zpochybňován a R. P. H. Green, zatím poslední překladatel tohoto Augustinova díla do angličtiny, pak dokonce explicitně říká: "Augustine is not, as suggested by the still influential work of Marrou, constructing a self-conscious counterpart to the classical idea of doctrina as 'learning' or 'culture', but rather performing the apostolically sanctioned task of Christian instruction."[[1]]

Velkou pozornost věnuje J. Nechutová rovněž působení a vlivu spisu v pozdější době - propracovaná nauka o znacích (kterou nalezneme již například ve spise De magistro), z níž v mnohém čerpala moderní sémiotika, známá distinkce uti - frui a pravidla pro exegezi Písma jsou možná těmi nejživotnějšími a nejnosnějšími prvky De doctrina christiana, které zanechaly hluboké stopy v myšlení i literatuře dalších staletí, včetně té z českých zemí (srv. str. 32 n.).

Páteř recenzované publikace tvoří komentovaný překlad spisu (str. 41-222), uzavírají ji soupisy pramenů a literatury. Je velká škoda, že se Vyšehrad neodhodlal navázat na precedens, který založilo vydání Bonaventurových Breviloquií, a nepřetiskl latinský text ani jako přílohu. Právě takový text, jako je ten Augustinův, by si však originál zasluhoval, což dává implicitně najevo i sama překladatelka, která je nucena na nejednom dvojznačném či komplikovaném místě uvést latinské znění v poznámce pod čarou.

Augustinův text klade na překladatele značné nároky, ať už díky složitě strukturovaným, rozsáhlým periodám, které si však díky symetrické kompozici v latině zachovávají vnitřní logiku a při pozorné četbě i přehlednost, nebo díky užívání polysémantických lexik, kdy Augustinus pracuje s vícero významy najednou. Augustinova, sit venia verbo, "lactea ubertas" zase může svádět v převodu k mnohomluvnosti, zatímco na jiných místech se zdá, jako by autor na stylistickou stránku svého díla mnoho nedbal, neboť v jednom úseku užívá často stejných slov nebo slov utvořených od stejného základu (srv. str. 36 n.)

Všechna tato úskalí musí překladatel brát v úvahu, musí je reflektovat, avšak zároveň nesmí k textu přistoupit s přehnanou pokorou - a nový český překlad J. Nechutové toto vše splňuje. Výsledkem je hladký, plynoucí a plynulý text, který není zatížen iluzí o ekvivalenci jednotlivých slov či slovních spojení v jazycích originálu a překladu a z jehož četby má čtenář požitek. Snaha přiblížit se originálu také pokud jde o zachování delších period, jež jsou pro Augustinův styl typické, s sebou někdy nese horší přehlednost jejich českého protějšku - část tohoto problému mohla být eliminována pečlivější jazykovou redakcí ze strany nakladatelství, která by dbala na důsledné kladení interpunkce, jejíž občasná absence, zvláště při oddělování vložených vět a volných přívlastků, či naopak redundance, např. u přívlastků těsných, může čtenáře mást.

Je nepochybné, že konkrétní překladatelské řešení je vždy ovlivněno individuálním vkusem jeho autora a mnoha dalšími subjektivními faktory. U vědomí této subjektivity a právě díky ní lze však také téměř vždy předložit k filologické diskusi alternativy, jež se sice mohou v některých případech jevit jako pouhé "akcidentální" variace, zapříčiněné osobními preferencemi překladatele / recenzenta, avšak které mohou přesto přispět k otevření nových pohledů na překládaný text. Namátkou uveďme několik takových míst i z recenzované knihy, u nichž lze navrhnout alternativní možnost výkladu (či překladu). Někde by stačilo přeformulování, aby výsledný překlad působil srozumitelněji, případně aby v češtině nesváděl k dvojznačnému výkladu; srv. např. str. 79: "vojenské zástavy a praporce dávají pomocí zraku najevo vůli vojevůdců" (et vexilla draconesque militares per oculos insinuant voluntatem ducum) - lépe: "vojenské zástavy a praporce, které jsou vnímány očima, dávají najevo...", nebo "vojenské zástavy a praporce dávají očím najevo...";[[2]] str. 87: "přistoupíme k výkladu a rozboru temných míst, a to tak, abychom mohli pro objasnění temnějších výroků použít příkladů z těch lépe srozumitelných, (sic) a aby některé výpovědi jasných výroků odpomohly pochybnostem u výroků nejasných" (...in ea, quae obscura sunt aperienda et discutienda pergendum est, ut ad obscuriores locutiones illustrandas de manifestioribus sumantur exempla et quaedam certarum sententiarum testimonia dubitationem incertis auferant) - lépe snad "a aby svědectví některých jasných pasáží odpomohlo..."; str. 91: " 'Jejich nohy jsou ostré k prolévání krve' - oxys totiž v řečtině znamená i rychlý" (acuti pedes eorum ad effundendum sanguinem; oxys enim et acutum apud Graecos et velocem significat) - lépe: "oxys totiž v řečtině znamená jak ostrý, tak rychlý").

Někdy je totéž slovo přeloženo v jedné pasáži jednou příznakově, podruhé nikoli, ačkoli smysl příznakové použití vyžaduje, srv. např. str. 89: "na jedné straně můžeme 'tělo' chápat ve vlastním smyslu [...], na druhé straně mohou být pod lidmi [...] přeneseně chápáni křesťané. Když nyní spojíme významy, s nimiž přišli oba překladatelé, napadne nás jako nejpravděpodobnější možnost, že je zde vlastně podán příkaz..." (quia et caro posset accipi proprie [...], et domestici seminis translate Christiani possent intellegi... Nunc autem collato intepretum sensu probabilior occurrit sententia proprie de consanguineis non despiciendis esse praeceptum...) - lépe "na jedné straně můžeme 'tělo' chápat ve vlastním smyslu [...], na druhé straně mohou být pod lidmi [...] přeneseně chápáni křesťané. Když nyní porovnáme (collato) významy [...], napadne nás [...], že je zde ve vlastním smyslu (proprie; tzn. 'nikoli přeneseně') podán příkaz...".

Na některých místech došlo k lehkému významovému posunu, srv např. str. 92: "pokud chceme respektovat antický jazykový úzus" (consuetudinem veterum; lépe "starobylý jazykový úzus"); str. 92: "Čistota jazyka je tedy pouze dodržováním nám již vzdálené normy, stvrzené autoritou starých mluvčích." (Quid est ergo integritas locutionis nisi alienae consuetudinis conservatio, loquentium veterum auctoritate firmatae?) - lépe snad "zachovávání zvyku jiných; zachovávání normy, jak ji ustanovili jiní..."; str. 93: "Je tedy možné nechat to prostě být, když na tom nikomu nezáleží a není-li tím ohroženo správné pochopení smyslu." (Ista ergo facile etiam contemni possunt, si quis ea cavere noluerit quae sano intellectui nihil detrahunt.) - přesněji snad "Je tedy možné nechat to prostě být, nechce-li se někdo vyvarovat toho, co neohrožuje..."; str. 104: "...jsou dva typy nauk, které se uplatňují i v morálních zásadách pohanů" (duo sunt genera doctrinarum quae in gentilibus etiam moribus exercentur) - snad lépe volněji "dva typy nauk, které mají místo (se obvykle pěstují) i v pohanském světě".

Zmíněných několik poznámek nemění nic na skutečnosti, že recenzovaná publikace, která vznikla jako další projekt v rámci Centra pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty, přináší díky Janě Nechutové jeden z důležitých Augustinových spisů v kvalitním českém přetlumočení, jež jistě přivítají nejen odborníci z řad filosofů či teologů, ale všichni ti, jimž není lhostejné, jak a na základě čeho se formovalo kulturní zázemí, které dnes tvoří neodmyslitelnou součást našeho světa.

POZNÁMKY

[[1]] Augustine, De Doctrina Christiana, edited and translated by R. P. H. GREEN, Oxford 1995, str. IX.
[[2]] Na prvním místě je vždy uveden překlad z recenzované knihy, následuje latinský originál a návrh alternativního přetlumočení.