Ve svém novém románu vypráví Christoph Hein o otci, jehož syn opouští rodinu, protože se má stát součástí Frakce rudé armády (RAF). Když byl po letech syn Oliver Zurek při jedné protiteroristické akci za nevyjasněných okolností zastřelen, dojde k politickému skandálu, neboť oficiální výroky hovoří o jeho smrti jako o sebevraždě, což je ovšem v rozporu s výpovědí očitých svědků. Případ se propírá na stránkách novin, odstupuje ministr vnitra, vrchní spolkový prokurátor je propuštěn do předčasného důchodu. Přesto je vyšetřování podivné smrti po několika měsících zastaveno. Oliverův otec, bývalý ředitel gymnázia, úřadům nedůvěřuje a rozhodne se dozvědět se o smrti svého syna vše. Jde mu totiž pouze o jediné: o spravedlnost.

Spisovatel a dramatik Christoph Hein, který měl být angažován jako intendant Německého divadla v Berlíně a na základě silné kritiky odstoupil, si za základ svého nového románu zvolil příběh z nedávné německé historie: v roce 1993 přišel při policejní akci na nádraží meklenburského městečka Bad Kleinen o život člen RAF Wolfgang Grams. Grams se v Heinově románu jmenuje Oliver Zurek (oba vyrostli ve Wiesbadenu), Gramsovu přítelkyni Birgit Hogefeldovou, která byla odsouzena k doživotnímu žaláři, Hein přejmenoval na Katharinu Blumenschlägerovou. Hein kritizuje samolibost SRN, v níž soudci a vyšetřovatelé nepátrají po příčinách podivuhodné smrti (říká se, že to mohl být akt msty jednoho člena speciálního komanda), a vytváří mozaiku, jejíž poselství lze shrnout prostým tvrzením: boj teroristů byl špinavý, protože špinavý byl i stát.

Mimořádně kriticky posuzuje Heinův nový román Roman Bucheli v Neue Zürcher Zeitung (01.02.2005). Hein si podle Bucheliho zvolil poslední kapitolu německého terorismu. Bucheli rozezleně konstatuje, že Hein v úvodu předesílá, že jsou všechny postavy vymyšlené, ale přesto si zvolil existující osud s existujícími událostmi. Problém spočívá v tom, že si prý autor nedal tu práci, aby rešeršoval pečlivě v Gramsově biografii, která by mohla románu alespoň propůjčit zdání plasticity a nejednoznačnosti. Bucheli dále kritizuje jednorozměrnou perspektivu, která zcela vychází z hlediska Gramsových rodičů. Hodný a starostlivý, penzionovaný Gramsův otec, jak ho líčí Hein, však nemá nic mnoho společného se skutečným otcem, někdejším členem elitních jednotek SS. Heinovi se prý téměř vždy dařilo vyprávět děj z několika perspektiv, ale v tomto románu svou metodu opustil a stal se zastáncem „skeptické spravedlnosti“, přestože právě tento román a jeho postavy by si zasloužily diferencovanější vidění. Bucheli shrnuje svou recenzi slovy, že „Hein propásl šanci osvětlit německou minulost, a namísto toho se ocitl na hranici kýče. Kniha není ani věcně, ani esteticky vydařená.“

Další reakce kritiky:
„Člověk by si od držitele Ceny Georga Büchnera Christopha Heina, který jednoznačně přesvědčil o svých kvalitách romány Willenbrock a Landnahme, přál aspoň trochu nejednoznačné vidění postav a děje.“ (Peter Mohr, ORF)

„Heinův román není bohužel nic víc než „práce na mýtu“ RAF. Hein se možná chtěl prezentovat jako spisovatel, který nezávisle interpretuje historickou událost. To se mu ale rozhodně nepodařilo.“ (Ijoma Mangold, Süddeutsche Zeitung, 15.03.2005)

„Vyprávění je tak rozvláčné, že to jednomu poplete hlavu. Toporné dialogy a klopotná struktura textu. Místo realistického propracování detailů panuje neživotný pseudorealismus. A vložit vyprávění o mladém teroristovi právě do úst jeho starých rodičů také nesvědčí o schopnosti vtisknout zvolenému námětu životnost a novou perspektivu.“ (Hubert Spiegel, FAZ, 05.02.2005)

„V románu není nic vymyšlené: Hein pečlivě rešeršoval, jen tu a tam si v autorské licenci cosi přimyslel, aby vystavěl román, jehož zásadní sdělení zní: boj teroristů byl špinavý, protože špinavý byl i stát. Nicméně dramaturgická bezstarostnost vrcholí v bezstarostnosti gramatické a stylistické. Na jednoduché sdělení autor přece nepotřeboval 271 stran.“ (Jens Jessen, Die Zeit, 03.02.2005)