V anotaci k románu Linor Goralikové a Stanislava Lvovského Polovina nebe (Polovina neba) stojí na prvním místě otázka: „Co se děje s dětmi sedmdesátých let, s poslední generací, jejíž dětství probíhalo pod šelestem sovětských praporů a která odpočítávala poslední minuty zbývající do vypuknutí 3. světové války? Jednoznačnou, pokud vůbec nějakou, odpověď na ni kniha bohužel nepodává, protože „to, co se děje“ je roztříštěno na hromadu střípků a nesourodých útržků paměti a poslepováno dialogem určeným výhradně autorské dvojici.

Oněmi dětmi sedmdesátých let by měli být nejen hrdinové knihy Mark a Máša, ale i sami autoři, Linor Goraliková (1975) a Stanislav Lvovský (1972), autoři kruhu Vavilon, který přestože v roce 2004 předal své žezlo mladší nastupující generaci a svou činnost oficiálně ukončil, nadále existuje i v takových nostalgických textech, jakým je Polovina nebe.

Román je rozbit do několika rovin, které spojuje jediné a to, že by měly být hrdiny prožity: let z New Yorku přes Paříž zpět do Moskvy, podrobnými daty opatřené vzpomínky na sovětské dětství 80. let či emailová korespondence mezi hrdiny, do níž, jakož i do celé knihy, se prodírají věty a celé odstavce v angličtině bez sebemenší snahy o překlad, což jen zdůrazňuje celkovou zmatenost románu.

Každá z těchto rovin, pečlivě rozstříhaných na jednotlivé kapitoly a mezi sebou promíchaných, si nese své samostatné příběhy, které však není možné v závěru knihy poslepovat v jednolitý obraz života dětí sedmdesátých let. Mezi jednotlivými úlomky zůstávají příliš zřetelné švy, do očí bijící prázdná místa, která nabourávají jakoukoli čtenářskou snahu o zachycení smyslu. Ale možná, že ten se skrývá právě v takovém zmateném kaleidoskopu událostí, které mají platnost nejen pro soukromé životy, ale i pro „velké dějiny“.

Proplétání osobního a veřejného nejzřetelněji vystupuje v kapitolách věnovaných dětství, které jsou také těmi nejzajímavějšími a pro českého čtenáře, který může být právě takovým dítětem sedmdesátých let, i dobře známými: smrt generálních tajemníků ÚV KSSS Leonida Brežněva, Jurije Andropova, Konstantina Černěnka, výbuch atomové elektrárny v Černobylu a to vše propojeno s obyčejnými dětskými životy v podobě prvních lásek, marmelády k čaji, znalostních olympiád, pionýrského tábora Artěk jen pro ty nejlepší, Pepsicoly, gramofonových desek s nahrávkami západních skupin...

Dětský pohled úporně upřený k Západu je však rychlým střihem vystřídán nostalgií po všem sovětském, přestože si fotograf Mark na mezinárodním letišti Johna F. Kennedy v New Yorku říká: „Nebe – a já pořád přemýšlel, co to tu mají s nebem. Zdálo by se, že se ani nemůže lišit. (...) Nebe – průzračné, ostré – takové si nad Moskvou snad ani nelze představit.“ Jako by ani sami hrdinové nebyli s to nalézt své místo ve změti událostí. Natož pak čtenář, který sklouzává po jejich jednotlivých úlomcích a marně se snaží zachytit se alespoň o některý, jenž by dokázal držet souvislou linii vyprávění, které, jak se však ukazuje, je jen soukromým rozhovorem.