Abdelkader Djemaï pochází z Alžírska, dnes žije ve Francii. Za román Léto popela (Un été de cendres) získal ocenění Prix Albert Camus.
Narodil se roku 1948 v Oranu, byl v rodině nejstarším z devíti dětí. Po studiích působil krátce jako učitel na základní škole, poté třináct let jako novinář. Roku 1993 přesídlil z Alžírska do Francie. Vydal například romány Un été de cendres (Léto popela; 1995 et 2000), Sable Rouge (Čevrený písek; 1996), 31, rue de l'aigle (Orlí ulice č. 31; 1998 et 2000), Camping (2002), Gare du Nord (Severní nádraží; 2003), Le nez sur la vitre (Nos na okně; 2004) a také povídkové sbírky Dites-leur de me laisser passer et autres nouvelles (Řekněte jim, ať mě nechají jít a jiné povídky; 2000). Publikoval i kratší prózy: Camus à Oran (Camus v Oranu; 1995), Le Caire, le Nil (Káhira, Nil; zatím nevydáno) a divadelní hry. Získal ocenění Prix Découverte Albert Camus, Prix Tropiques za Un été de cendres (1995) a Prix Amerigo Vespucci za Camping (2002).
Djemaï píše nejčastěji o alžírských přistěhovalcích ve Francii. Nepolitizuje, nesnaží se o sociologické analýzy – „jen“ vypráví obyčejné příběhy, které však čtenáře dokážou oslovit.

Léto popela
Knížka Léto popela se ohlíží za jedním létem Sira Ahmeda Benbrika. Možná posledním. Vůbec ne obyčejném. Strašném.

Sir Ahmed Benbrik dřív bydlel ve velkém služebním bytě v centru města. Má svou práci až příliš rád, je posedlý sčítáním obyvatel: eviduje lidi při pohledu z okna, počítá občany při fotbale, v kině. Opovážil se zveřejnit, že město čítá 5 360 371 obyvatel, tedy o 2 miliony víc, než udávají oficiální statistiky. Poté byl v úřadě vykázán do kumbálu, a ten se mu po smrti manželky stal i domovem. Obývá teď tedy hnusný kancl přímo na rohu chodby, naproti záchodům, v osmém patře Generálního ředitelství statistiky. Úřad podle jeho slov zná dokonale počet chudých, ale nezajímá ho počet bohatých.
„U okna stojí moje věčně rozestlané lehátko, obklopené novinami, starými časopisy a složkami. Zažloutlou dlažbu pokrývají nedopalky.“ Ta malá kancelář mu slouží jako pokoj i kuchyň, zdaleka ale není oázou klidu a míru. Jen koncem měsíce si Sir Ahmed Benbrik zajde do bordelu…

Probíhá totiž občanská válka. Čas nouze. Na ulici se střílí. Noviny jsou plné ukrutností. Propukla stávka metařů, a protože je hrozné vedro, všude se šíří nesnesitelný zápach odpadků. Hmyz se přemnožil. Lidé žijí v troskách domů, ve stanech, jeskyních vyhloubených v kopcích, ve sklepech, prádelnách a garážích, třeba i na veřejných záchodcích nebo v telefonní budce, nejubožejší spí na ulici. Psychiatrické léčebny už nemají místa ani léky, „vražedné slunce jim rozpouští mozky“. Ulice jsou prosáklé nedůvěrou. Město puká sebevražednou zuřivostí. Márnice jsou mimo provoz, chladicí komory nefungují. Neustále se ozývají sirény záchranek, policejních aut, hasičů. Nad městem přelétávají helikoptéry.

Těch málo spolupracovníků, co s ním ještě hovoří, mu svěřuje své touhy: stará sekretářka, kolega, hlídač. Všichni mají starosti se sebou, se svými dětmi a příbuznými: skoro nikdo nemá práci, lidé bezútěšně živoří. A šéfové mají v očích černé záblesky nenávisti: „Mí nepřátelé ze mě chtějí udělat blázna, nebezpečného, nevyléčitelného.“