Juan Marsé začal ve třinácti letech pracovat ve šperkařské dílně. První román napsal na základě dopisů, které každý den posílal své dívce z povinné osmnáctiměsíční vojenské služby v Africe (román s metaforickým názvem Uzavřeni s jedinou hračkou naznačuje, že z šedi poválečného frankistického Španělska neměli mladí jinou možnost úniku než sex; vyšel v roce 1960 a zařadil autora do proudu sociálně-kritického neorealismu). V letech 1960–62 žil Marsé v Paříži, kde napsal svůj nejslavnější román Poslední odpoledne s Terezou (šp. 1966, čes. 1982) se stendhalovským motivem chudého krasavce, který se přes bohatou dívku snaží proniknout do vyšších vrstev barcelonské společnosti. Román získal r. 1965 prestižní cenu Biblioteca Breve a Juan Marsé díky němu zahájil úspěšnou spisovatelskou dráhu. Dodnes vydal 24 knih, převážně románů, ale také povídek a sebraných článků. Kromě desítek španělských nakladatelských a národních cen obdržel zejména roku 1997 cenu Juana Rulfa, což je latinskoamerická obdoba španělské Cervantesovy ceny, nejvyšší pocta v rámci španělsky psané literatury. Řada jeho knih byla zfilmována, poslední román Milostné písně v Lolita’s Clubu původně vznikl jako filmový scénář. Román Ještěrčí ocásky (2000), vysoce ceněný kritikou i čtenáři, kde se autor vrací k dospívání v Barceloně 40. let a s humorným nadhledem demytizuje postavu nepřítomného otce, zde spíš opilce a sukničkáře než hrdiny, se chystá k vydání v českém překladu. Z této knihy, velmi zajímavě postavené na dialozích dospívajícího protagonisty s dosud nenarozeným bratříčkem v matčině břiše, se 7. 6. četla ukázka na Festivalu spisovatelů. Marsé na něj přijel na pozvání Cervantesova institutu v Praze a byl jeho vůbec prvním španělským hostem.

- Vaše dílo je velice silně spjaté s Barcelonou, kde jste se narodil a vyrůstal. Psal jste vždy španělsky, nebo také katalánsky?
- Nepsal jsem katalánsky z jednoduchého důvodu: ve školách se vyučovalo jedině španělsky. Ale to pro spisovatele není tak důležité jako to, co čte, co vstřebává prostřednictvím knížek, filmů, které byly tehdy všechny dabované španělsky, televize, dětských časopisů a později dobrodružné četby typu Julese Verna… To všechno na mě působilo španělsky, takže ve chvíli, kdy jsem začal sám vymýšlet příběhy, se mi španělština vnutila jako přirozený vyjadřovací prostředek.

- Žil jste a pracoval také v Paříži, ale ve svých knížkách se k ní nijak nevracíte, jako by dětství a dospívání v Barceloně 40. let bylo nejsilnějším, určujícím zážitkem vašeho psaní. Jaký význam pro vás měla Paříž počátku 60. let?
- Odjel jsem do Paříže hledat práci, živil jsem se tam všelijak, dával hodiny, překládal filmové scénáře. Tehdy byla pro nás francouzská kultura nejbližší ze všech, v Katalánsku měla velký vliv a Paříž jsme trošku romanticky chápali jako hlavní město umělců. Ale spíš než jít někam jsem toužil odejít pryč: odejít z frankistické diktatury, ze šedivého, ponurého, deprimujícího Španělska. Myslel jsem, že pařížská zkušenost se někde projeví, ale nakonec jsem v Paříži napsal jeden ze svých nejmilejších románů, Poslední odpoledne s Terezou, který je mou poctou románu 19. století, odehrává se v Barceloně a z Paříže se v něm neobjevuje prakticky nic.

- I tento román přispěl k tomu, že jste byl ve Španělsku zařazen mezi realisty, neorealisty či kritické realisty, ačkoli myslím, že vaše knihy jsou mnohem víc než „kriticky realistické“, což se tady často vnímá téměř hanlivě: jsou plné imaginace, dávají hlas nenarozeným dětem a psům, rozostřují hranici mezi fikcí a realitou. Váš krajan Antonio Muñoz Molina o vás řekl: „Marsé, příliš spěšně přečtený a zařazený jako vypravěč reálna, je přitom nejliterárnější z našich romanopisců (…), protože jeho romány vášnivě a obratně naplňují a rozvíjejí nejlepší možnosti žánru, vynalézavě a nově představují svět.“ Považujete se vy sám za realistického spisovatele?
- Já se sám klasifikovat nedokážu. V každém případě, ať se to líbí, nebo ne, španělská románová tradice, vycházející z pikareskních románů a Cervantese a přes mnohá kolísání pokračující Galdósem a Barojou, je realistická, její páteří je realistický pohled. Myslím, že se bez ruměnce mohu považovat za realistického spisovatele. Ovšem jen do jisté míry, protože se mi velmi líbí i imaginace, čistá fikce, vše, co je v knihách smyšlené, řekněme vylhané; smyšlenek či lží, které najdete v mých knihách, si cením stejně jako skutečnosti. Velmi těžko se hledá hranice mezi realistickým kánonem a tím, čemu bychom mohli říkat imaginativní literatura, která vychází čistě z představivosti. Tu práci přenechám odborníkům.

- Jací současní španělští autoři vám jsou blízcí?
- Osobně je mi bližší literatura, která se živí víc životem než knihami. Ale dlouhá léta se přátelím s Enriquem Vila Matasem, jehož psaní se mi moc líbí, a líbí se mi možná proto, že je tak vzdálené tomu, co dělám já. Mám tím na mysli, že sám Enrique říká, že je spisovatel, kterému se v životě nikdy nic zajímavého nepřihodilo, nepotřebuje vyprávět o svém dětství ani mládí, ani o svých rodičích, to pro něho neexistuje. Zato pro něho existují knihy. A poněvadž má vynikající vkus, je velký čtenář a výborně píše, jeho knížky jsou nepochybně zajímavé a představují ve španělské literatuře nový směr, velmi zábavný a užitečný. A právě to se mi teď na španělské próze nejvíc líbí, že je otevřená mnoha novým tendencím, že je jako vějíř, kde si každý může najít téměř co chce, od nejrealističtějšího realismu po čistou radost z imaginace a vymýšlení zábavných příběhů.

- Vám je bližší literatura ze života, znamená to tedy, že autobiografický prvek je ve vašem díle hodně silný? Často nacházíme stejná témata, zasazená do stejného rámce poválečné Barcelony – nepřítomného otce, dospívajícího chlapce, anarchisty, dozvuky války apod.
- Autobiografický prvek je určitě hodně výrazný. Někdy se mě lidé ptají, kdy napíšu paměti, a já odpovídám, vždyť už jsem je napsal, jsou v mých románech. Nejvíce autobiografie je v románu Jestliže ti řeknou, že jsem padl, také v Ještěrčích ocáscích, v Kouzle Šanghaje, v Uzavřeni… Samozřejmě autobiografická látka je imaginativně přetvořená, když chci o něčem vyprávět daným způsobem, klidně skutečnost překroutím. Ale v pozadí je vždy materiál vycházející z mého života.

- Román Jestliže ti řeknou, že jsem padl, o anarchistech v Barceloně 40. let, vyšel poprvé v Mexiku. Proč ne ve Španělsku?
- Bylo mi jasné, že by ho nepustila cenzura, tak jsem ho nabídl rovnou v Mexiku, kde vyšel roku 1973. Mexické nakladatelství mělo ovšem ve Španělsku pobočku, která chtěla román vydat, takže nakonec se k cenzorům stejně dostal, a ti ho zamítli. Známá mi později opatřila zprávu, kterou cenzor o knize napsal, mám ji tu s sebou a některé pasáže vám možná leccos připomenou: „Považujeme za vyloučené román povolit. Našli jsme urážky jha a šípů (tj. frankistických symbolů, pozn. ACH), kterým se tu říká ,černý pavouk‘; nepřijatelné narážky na policii; obscénnosti a pornografické výjevy; politické scény; drzosti (všude se vypočítávají strany). I kdybychom však od toho všeho odhlédli, román je obyčejná prasárna. Samí delikventi, pistolníci, pornografie, pořád si ho jen někdo honí někde v kině…“ Ve Španělsku zákaz knize nanejvýš pomohl, kupovala se pod pultem v mexické edici a vyšla pak po Frankově smrti.

- Spolupracoval jste také s filmem. Vaše dílo je kinematografií zjevně dost ovlivněno, mj. v popisu postav, kde se zaměřujete na to, co dělají a říkají, nikoli na vnitřní prožívání.
- Z vypravěčského hlediska, jako narativní žánr, mi dal film téměř stejně jako román. Filmy byly důležité v době frankistické diktatury, protože kinematografie byla jediným otevřeným oknem. Cenzura byla velmi striktní v literatuře, na divadle, ve všech uměleckých projevech, snad kromě hudby. Naši mladistvou představivost tedy živily hlavně filmy, a naštěstí velmi dobré filmy ze zlaté éry kinematografie. Podle mě se nejlepší filmy točily ve 30. a 40. letech, v Evropě (Renoir, Rossellini) a hlavně v Americe, kde ovšem většina režisérů byla evropského původu. Ve Španělsku se v letech 1936–39 v důsledku občanské války rozpadla distribuce, takže hodně filmů ze 30. let k nám přišlo později, což mi umožnilo vidět filmy, které bych jinak jako příliš malý nechápal. Takže díky občanské válce se nahromadila spousta dobrých filmů, které mi otevřely svět. Zajímal jsem se o filmovou techniku a ta samozřejmě ovlivnila i mou prózu, jako i psaní mnoha mých současníků, byť to třeba nepřiznávají.

- Kupodivu filmy natočené podle vašich knih příliš podařené nejsou…
- Právě proto, že režiséři říkají „s tím se nemusí nic dělat, na tom se nebude nic měnit“. To je omyl, psané dialogy nikdy nejsou totéž, jako když zazní na filmovém plátně, a film musí mít vlastní svět, ne se snažit věrně napodobit to, co je v knize. Režiséři se vždy vymlouvají, že chtěli být věrní předloze. A to je další omyl, na věrnosti předloze nesejde, dobrý režisér má vlastní vidění a to musí do filmu prosadit. Například když Buñuel točil podle Galdóse, tak ty filmy nebyly Galdós, ale Buñuel; jinak by bylo zbytečné je točit – nač věrně opakovat to, co už je napsáno? Problém není být věrný nebo nevěrný předloze, ale správně vybrat, imaginativně přetvořit, obrátit ponožku naruby.

- Nenarozený bratříček v Ještěrčích ocáscích říká: „Právě protože jsem to neviděl, umím si to představit líp než ty.“ Dá se říci, že do úst budoucího „umělce“, kterého chce v dítěti vidět matka, jste vložil své spisovatelské krédo? Imaginace vychází ze skutečnosti, avšak překonává ji?
- Přesně tak.

- Děkujeme za rozhovor a těšíme se na vaše knihy v češtině.

7. 6. 2005, Festival spisovatelů Praha