Vlaminckův román Vlci vyjí tvoří druhý díl volného cyklu a z celkově šesti dílů je považován za nejzdařilejší. V roce 1995 byl nominován na literární cenu AT&T. Tematicky bývá tato rodinná, autobiograficky laděná sága srovnávána se stěžejním románem současné vlámské literatury Het verdriet van België (Smutek Belgie) Huga Clause z roku 1983 – i tam jde o dopad okupace na osudy Vlámů, z nichž mnozí v naději na odtržení od Valonů kolaborovali s Němci. V obsáhlé recenzi závěrečného dílu cyklu nazvaného Het schismatieke schrijven (Schismatické psaní) poznamenává Pieter Steinz, že Erik Vlaminck není stavitel katedrál, ale kapliček, které však rozhodně stojí za zevrubnou prohlídku (NRC Handelsblad, 1. 4. 2005).

Tento román tedy volně navazuje na první díl cyklu Quatertemperdagen (Dny postní, 1992), kde autor zachycuje život svých prarodičů z matčiny strany na vlámském venkově od dvacátých let do babiččina úmrtí v roce 1989. Na základě úředních dokumentů (křestních, oddacích a úmrtních listů) Vlaminck oživuje střídmě i s hlubokou účastí postavy svých předků. Při pátrání po osudech prarodičů narazí na Lizu Schrijversovou, hospodskou v Hoevenenu a tajnou lásku svého dědečka. Dozví se o ní, že po válce odjela do Kanady, a později zjistí, že si vzala Fonse Huybrechtse, babiččina nevlastního bratra (prababiččin hřích mládí), o jehož existenci vůbec nevěděl. Osudy těchto dvou lidí, poněkud tajuplných černých ovcí rodiny, líčí román Vlci vyjí.

Rámec příběhu tvoří všední dny Fonse a Lizy začátkem devadesátých let v Kanadě. O jejich belgické minulosti se dozvídáme jen postupně, z vyprávění autorova prastrýce Leona, které je však zabarveno hlubokou nenávistí k oběma, i z rekonstrukce, která se opírá o vzpomínky Fonse a Lizy a o jejich vyprávění při Vlaminckově návštěvě Kanady v roce 1991. Pomalu před námi vyvstává příběh tvrdého a samotářského dříče Fonse, který za války nelítostně vydělává na svých sousedech prodejem vajec za lichvářské ceny, a odplatou za šmelinu ho pak někdo udá, takže je povolán na práce do Německa. V návalu zoufalství a zlosti zapálí svůj dům s celým hospodářstvím a vrátí se do rodného Hoevenenu, kde se skryje u známého hospodského, Lizina otce. Následuje další udání a zatčení. Hluboká nenávist k lidem a strach z fyzického utrpení způsobí, že Fons bez velkého naléhání udá celou řadu sousedů. Po propuštění se chce vrátit do hoevenenské hospody, ale hospodský mezitím zemřel, hospodu převzala Liza a ta váhá přijmout Fonse na byt, aby se nevystavila pomluvám. Nakonec se nad ním přece slituje. Když se schyluje ke konci války, Fons zmizí, protože se bojí trestu za udavačství. Přestože Liza o jeho zradě nic neví, v prvních dnech po válce ji sousedé a tzv. Bílá brigáda (“černí” bylo označení pro nacisty a kolaboranty, “bílí” byli odbojáři a antifašisti) vyvlečou z domu a s celou skupinou žen obviněných ze styků s okupanty nebo s kolaboranty ji odvezou do sousedního Kapellenu, kde je vystavena na pranýř. Později ji na nádraží konfrontují s jednou z Fonsových obětí, sousedem, který se vrací z lágru v tak zuboženém stavu, že krátce nato zemře. Liza je otřesena, ale nechápe, v čem je její vina. Fons se po ročním skrývání sám přihlásí na policii a je odsouzen k deseti letům vězení a ztrátě občanských práv. Po návratu z vězení se sejde s Lizou, která svou hospodu prodala a v poválečných letech se protloukala všelijak v Antverpách, vezmou se a společně emigrují do Kanady. Usadí se v odlehlém koutě na severu Ontaria, protože minulost Fonse pronásleduje a on chce být z dosahu Belgičanů. Liza trpělivě snáší jeho prchlivou a tvrdou povahu i osamocenost, která ji provází celý život. Jediné světlejší období tvoří přátelství s krajankou Elvirou Meulepasovou v šedesátých letech. S ní se dokonce proti vůli Fonse vypraví v roce 1964 do Belgie. Na rozdíl od Elviry, která tam má rodinu, si ale Liza jen znovu uvědomí svou osamělost, protože známá místa se změnila a nemá ke komu jít. Když chce navštívit vypravěčovy prarodiče v Kapellenu, vidí už z dálky na domě kříž na znamení smutku. Ukáže se, že Eduard, dávná láska, těsně před jejím příjezdem do Belgie zemřel. Když o třicet let později vypravěč navštíví Fonse a Lizu v Kanadě, najde nerudného a zatrpklého starce a vlídnou, s osudem smířenou ženu.

Autor pojednává problém viny bez patosu, střídmými jazykovými prostředky. Střídání perspektivy, vnitřní monology, prolínání současnosti a vzpomínek i krátké, maximálně zhuštěné věty jsou pro Vlaminckovo psaní typické. Nikoho neodsuzuje ani neomlouvá, snaží se vyprávět příběh z perspektivy lidí, kteří se vlivem okolností dostali do mezní situace. Ukazuje se, že na pozadí morálních ztroskotání obyčejných lidí ve víru dějin jsou často ryze osobní zášti a vášně, nebo prostě vyřizování účtů. Hrdinů je jako šafránu, hnací silou většiny lidí je snaha o přežití. Bývá dílem náhody, kdo je potrestán a kdo trestu ujde.

Český čtenář tu nachází mnoho paralel s vlastní válečnou i poválečnou minulostí.