Nakladatelství Mladá fronta vydalo v překladu Heleny Březinové špionážní román Dobré sestry (originál vyšel roku 2002) dánského spisovatele Leifa Davidsena. Davidsen je ve své vlasti v oboru špionážní literatury a thrilleru už dlouhá léta nejúspěšnějším autorem, ale v českém prostředí se představuje až tímto, svým v pořadí šestým románem. Jeho děj se odehrává na jaře 1999 v týdnech, kdy NATO bombarduje Miloševičovu Jugoslávii.

Hlavní hrdina Teddy, vysokoškolský učitel a odborník na problematiku Sovětského svazu a jeho satelitů, se na cestě po postkomunistické Evropě dočkává nemilého překvapení. V Bratislavě ho vyhledá žena, která o sobě tvrdí, že je jeho sestra, a seznamuje ho s temnými, jemu naprosto neznámými tajemstvími z rodinné minulosti. Dokazuje to na první pohled neškodnými dokumenty, které mu svěřuje s tím, aby si je vzal s sebou do Dánska. Druhý den ráno Teddy z důvodu náhlého onemocnění odlétá zpět do Kodaně - a večer je v budapešťském hotelu zavražděn jeho kolega, kterého najdou v naruby obráceném pokoji, původně rezervovaném na Teddyho jméno.

Dva palčivé problémy dánských dějin

V příběhu, který čtenáře zavádí do Kodaně, Varšavy, znovu do Bratislavy, do Prahy i do Albánie zaplavené kosovskými uprchlíky, Davidsen těží ze svých bohatých zkušeností a vědomostí o sovětském bloku, které získal jako dlouholetý zpravodaj Dánského rozhlasu v Moskvě. Vlastní zápletka se točí kolem pátrání po možném ruském či srbském špionovi v západních mocenských strukturách, který zřejmě svými informacemi dopomohl Srbsku k sestřelení amerického neviditelného letounu stealth. To však je jen základní rovinou a hnacím motorem příběhu, s jejichž pomocí si autor vytváří prostor pro jiná témata.

Forma špionážního románu slouží Davidsenovi jako příležitost, aby se vyslovil především k dvěma palčivým problémům dánských dějin posledních zhruba šedesáti let.

Prvním je druhá světová válka a role, kterou v ní oficiální Dánsko sehrálo. V zemi po většinu okupace vládla kolaborantská vláda, postoje valné části dánské veřejnosti - v neposlední řadě společenských elit k Německu byly v nejlepším případě neutrální či shovívavé a dánské hospodářství ochotně pomáhalo nacistům v jejich válečném tažení a na exportu do Německa velkolepým způsobem vydělávalo; renomé Dánska v očích Spojenců zachránilo až odbojové hnutí, bojující proti okupantům od roku 1943. A nejtrpčí ze všeho je fakt, že většina Dánů, kteří za druhé světové války padli ve zbrani, nezemřela v boji na straně Spojenců, nýbrž v uniformě dánského dobrovolnického sboru v rámci jednotek SS na východní frontě - a že tito muži odcházeli po boku nacistů do války jako hrdinové, s oficiálním posvěcením dánské vlády.

Tyto skutečnosti však byly až donedávna víceméně tabu a v dánském povědomí vládla poválečná oficiální verze, vyprávějící o pětiletém utrpení a odhodlaném boji semknutého dánského národa proti okupantům. I v navýsost demokratickém, otevřeném a tolerantním Dánsku trvalo víc než padesát let, než společnost došla k tomu, aby se začala vyrovnávat s daleko tristnějším obrazem skutečnosti válečných let. O to se zasloužila skupina mladých historiků a publicistů, kteří se touto tematikou v posledních několika letech začali zabývat.

Oním druhým dánským problémem pak je období studené války a vztahy ke komunistickým zemím. Dánský kulturní, intelektuální a veřejný život po desetiletí ovládali radikální marxisté a nejrůznější rabiátští levičáci, a přestože jejich vliv od konce 80. let postupně klesá, mají tito dánští pohrobci studené války dodnes ve své vlasti značný, i když na první pohled ne moc viditelný vliv.

Český čtenář nad tím bude možná jen nevěřícně kroutit hlavou, ale ve značné části vedoucích funkcí v dánské kulturní, intelektuální, umělecké a mediální sféře a ve veřejném sektoru dodnes sedí (bývalí) komunisté. Jak sám v jednom rozhovoru ke knize poznamenává i Davidsen: mezi komunisty a revolucionáře, kteří v 70. letech pravidelně jezdili na "stranická školení" do NDR, patřil i tehdejší (rok 2002) ředitel Dánské televize.

Hranice mezi občanskou svobodou a velezradou

Jednomu ze čtyř dílů románu, ze kterých se mozaika příběhu skládá, dal Davidsen podobu v první osobě vyprávěného životního příběhu Teddyho sestry, univerzitní lektorky a ultralevicové revolucionářky Irmy, sedící na izolaci ve vazební cele poté, co ji policie zatkla pro podezření ze špionáže. Její osobní zpověď, umělecky zřejmě nejpůsobivější část knihy, je brilantní a děsivou sondou do myšlenkových pochodů jednoho z nejbizarnějších lidských typů našich časů, jakým bezesporu je západoevropský levicový intelektuál. A vlastně ne zase až tak překvapivě se čtenář dozvídá, že ke komunistickému přesvědčení Irmu dovedl obdiv k otci a jeho nacistické minulosti. Davidsen také v této souvislosti nadnáší otázku, kde je hranice mezi legitimním požíváním základních práv svobodného občana demokratické země a spoluprací s nepřátelským státem, tj. velezradou.

Vedle toho, že Davidsen v Dobrých sestrách nabízí napínavý a dobře napsaný špionážní příběh, lze jeho román vnímat i jako zprávu o současném dění a stavu společnosti v zemi, která je Česku mnohem podobnější, než by se bezprostředně zdálo. A k tomu, jak u nás probíhá - či neprobíhá - vyrovnávání se s temnými stránkami národní minulosti, lze snad závěrem uvést slova jednoho z příslušníků dánského odbojového hnutí, který před nedávnem řekl o válečných politicích-kolaborantech přibližně toto: "Doufali jsme, že po válce se všechno spravedlivě zhodnotí. Ale oni o sobě jen prohlásili, že jsou nevinní, a zůstali u moci."