Během okupace bylo na čtyři sta Dánů zabito svými krajany. Většinou byli přepadeni ze zálohy a popraveni několika ranami do hlavy. Cestou z práce domů nebo třeba ve chvíli, když otevírali dveře neočekávaným návštěvníkům. O těchto zhruba čtyřech stovkách poprav se hovoří jako o „likvidacích udavačů“.

Těsně po válce byl ustaven výbor, který se měl vyšetřováním „likvidací“ zabývat. Stačil ovšem vyšetřit jen nějakých padesát případů a zbylé kauzy byly odloženy ad acta. Likvidace udavačů byly po válce tabu, stejně jako třeba průmyslová a zemědělská kolaborace země. Je nasnadě, že oč byly jisté okupační kapitoly tabuizovanější, tím více se vyzdvihovaly momenty národního hrdinství, mezi které patřila příkladná záchrana dánských Židů před německými transporty nebo značně zveličené zapojení Dánů do odbojového hnutí.

Dnes Dánsko prožívá renesanci okupačních témat a otevírají se právě kapitoly dlouho zamlčované, jako právě „likvidace udavačů“.

Debatu o likvidacích rozvířil novinář Peter Øvig Knudsen. V roce 1999 vyhledal některé z odbojářů – „likvidátorů“ i několik příbuzných jejich obětí, a pořídil s nimi cyklus rozhovorů, které týden co týden uveřejňoval týdeník Weekendavisen. Téma vyvolalo i po více než padesáti let bouři reakcí, svědčící o hloubce emocí, které se k této zamlčované kapitole váží. Není divu, vždyť přímí aktéři jsou často ještě na živu.

Øvig Knudsen se rozhodl téma prozkoumat hlouběji a v roce 2001 vydal knihu Po zabíjení. Zprávy o odbojářských likvidacích (Efter drabet: Beretninger om modstandskampens likvideringer, Gyldendal), v níž zaznívá velká škála hlasů likvidátorů i pozůstalých po jejich obětech.

Většina likvidací nebyla nikdy policejně vyšetřena. Dílem proto, že byly z větší části vykonány v době, kdy bylo Dánsko bez policie, neboť v září 1944 byli dánští policisté zatčeni a internováni. Hlavně však proto, že se po válce bývalí odbojáři a nyní čelní politici zasadili o to, aby případy označené jako likvidace udavačů nikdo nepřešetřoval. Frode Jacobsen, odpovědný za poválečné vypořádání se s likvidacemi, argumentoval takto: Je potřeba chránit anonymitu lidí, kteří se za války zhostili nesmírně těžké, ale pro společnost nezbytné úlohy zabít svého spoluobčana, a nadto je zapotřebí chránit i rodiny obětí. Jacobsen navíc zastával názor, že jakákoli soudní instance poválečné éry naprosto není stavu posuzovat a soudit vypjatou dobu okupace. Doslova prohlásil: „To, oč tenkrát šlo, nebyla práva, ale válka. Zabíjení udavačů nebyl trest ani msta, nýbrž sebeobrana.“

Frode Jacobsen stanul v roce 1943 v čele Rady svobody, ilegálního sdružení, které mělo za cíl koordinovat činnost jednotlivých odbojových skupin, a na jehož půdě se v prosinci 1943 rozhodlo o likvidacích udavačů. Diskutovalo se tu i o atentátech na Němce zodpovědné za popravy dánských odbojářů, od těch se však upustilo v obavě z opakování lidické tragédie. Už za války se začal tradovat mýtus o tzv. „likvidačním výboru“ v Radě svobody, který měl o vykonání popravy rozhodovat. Žádný takový orgán ovšem nikdy neexistoval. Vratký a nejednotný rozhodovací proces byl poplatný výjimečné válečné situaci a omezeným rozvědným možnostem odboje.

Po válce byl Jacobsen jmenován do čela Ministerstva pro zvláštní záležitosti, do jehož kompetence spadalo i právní vypořádání s okupační dobou. Především na Jacobsenův popud byly likvidace vyňaty z kompetence vyšetřovacích orgánů. Příbuzní obětí, kteří se po válce obraceli na úřady se žádostí o informace o zabití svých blízkých, obdrželi v drtivé většině případů standardní dopis, ve kterém se pravilo, že případ byl odložen ad acta, neboť „dotyčný představoval nebezpečí pro odbojové hnutí, a byl tudíž vydán příkaz ho zlikvidovat“. Øvig Knudsen dochází ke stejnému závěru jako svého času historik Ditlev Tamm v doktorské práci Právní vypořádání po okupaci (1984), jež ve své době vyvolala skandál a na dlouho byla jediným vědeckým pojednáním o této kapitole. Tam napsal, že „bylo možné vyhnout se mnohé nepříjemné debatě, pokud by byli mluvčí odboje od počátku bývali zaujali flexibilnější postoj a připustili, že se mohly dít i omyly, a pokud by v rámci možností bývali informovali o pozadí likvidací“.

Sám Frode Jacobsen v roce 1956 oficiálně přiznal, že v devíti případech poprav udavačů došlo k omylu. Ovšem počet omylů i vyslovených vražd (například s loupežným motivem), které se pod hlavičku likvidací jen schovaly, je podle historiků mnohem větší. Právě tady vstupuje do hry druhý, velice důležitý moment, proč se špičky odboje snažily v likvidacích příliš nerýpat. Vysloveně kriminální činy tak nikdy nedošly potrestání a z rodin obětí zabitých v případě zjištěného omylu nikdy nebyl sňat punc zrádců.

Nejnovější poznatky navíc ukazují, že počet likvidací nápadně rostl v posledních měsících před koncem války. Nárůst počtu zabitých přitom rozhodně nevyplýval ze zvýšené udavačské aktivity Dánů, právě naopak. Udavačů ubývalo, zato rapidně narůstal počet „odbojářů“. Mnozí zjevně sahali ke zbrani, aby v oněch několika posledních měsících ještě stihli prokázat hrdinství. Člověk se teď mohl ocitnout v ohrožení života, i pokud jen otevřeně sympatizoval s nacisty.

Likvidace byly sice úředně odloženy ad acta, nicméně to ještě neznamenalo, že dánská společnost tyto násilné činy po válce schvalovala. Už v srpnu pětačtyřicátého roku vyslovil příkrý odsudek likvidací jeden z nejrespektovanějších dánských politiků Hartvig Frisch. V rozhovoru pro rozhlas prohlásil, že likvidace udavačů byly tím, „čemu v dánštině říkáme vražda“. Frischův postoj a také jistá tabuizace tématu přispěly k tomu, že celá řada likvidátorů po válce spáchala sebevraždu nebo skončila na psychiatrických klinikách. Společenského rozhřešení se těmto mužům a ženám nedostalo nikdy.

Dnes se zdá, že mlčení o těchto případech nebyla nejlepší strategie, jak se s nimi vypořádat. Øvig Knudsen se proto rozhodl porušit tabu nechal ve své knize zaznít hlasy přímých aktérů. Otázku nejtěžší, tedy, zda je vůbec eticky přípustné někoho přepadnout ze zálohy a popravit, se novinář zodpovědět nesnažil. Má-li v jeho knize někdo černého Petra, pak to nejsou vykonavatelé poprav ani jejich oběti, ale někdejší politické špičky, jmenovitě Frode Jacobsen, odpovědné za poválečné rozhodnutí odložit případy ad acta. Soudě podle bouřlivé reakce, kterou jím nastolené téma i po více než padesáti letech od osvobození v Dánsku vyvolává, doba k celospolečenské diskusi o tomto problému musela teprve dozrát.