Gary Shteyngart se narodil roku 1972 v Leningradě, od svých sedmi let však žije ve Spojených státech. Za prvotinu Příručka ruského debutanta z roku 2002, kterou představil i na Festivalu spisovatelů Praha 2004, získal několik významných ocenění a v současné době dokončuje druhý román s pracovním názvem Absurdistán. Píše také povídky a eseje (zejména pro časopis The New Yorker).

Cítíte se být vděčným přistěhovalcem a stoprocentním Američanem, nebo je to dnes, kdy jsou Spojené státy jedinou světovou velmocí, docela problém?
Jsem vděčný svým rodičům, že se mnou opustili Rusko, protože to byla a je depresívní země plná nejrůznějších nepořádků, z nichž se do jisté míry vzpamatovala jen Moskva – i Petěrburg mi se všemi jasně vymalovanými fasádami na 300. výročí spíše připomínal velikou Potěmkinovu vesnici. Imigrace je ale vždycky i trochu tragickou zkušeností, protože se musíte vzdát vlastního jazyka a kultury, což v mém případě znamenalo, že na místa Čechova a Rimského-Korsakova nastoupila televize a v ní Dallas. A navíc jsme se do USA přistěhovali během války v Afghánistánu, kdy vládly silně protiruské nálady – pro mnohé Američany jsem byl Rus, a tudíž komunista. Příkazem dne tedy byla asimilace a kapitalismus. Teď si ovšem myslím, že to Amerika se svým mýtem o velké, bohabojné a prosperující zemi značně přehnala, a často si kladu otázku, jak asi skončí. Právě bydlím nějaký čas v Římě a troskami jedné takové civilizace, která byla o své moci, vyspělosti a neporazitelnosti přesvědčena, jsem doslova obklopen. Jako doma mi to podivným způsobem nejvíc připadá v letadle, když přelétávám mezi kontinenty a sedím mezi samými cizinci – vím, že to okamžitě vyvolává ohranou metaforu putujícího žida, ale je to prostě tak.

Co je podle vás největším přínosem Ameriky?
Určitě její pluralita a diverzita. New York a Los Angeles jsou podle mě jedinými vpravdě multikulturními městy na světě, zatímco takový Berlín je stále německý a Řím italský. Snad proto se nejlépe cítím v New Yorku, kde je rodilý Američan téměř anomálií. Ale nechci nic idealizovat – i v manhattanském baru se mě dva dny po útoku na Světové obchodní centrum jeden host výhružně zeptal, jestli nejsem členem Al-Kajdy, protože se mu nelíbilo, jak vypadám. 

A naopak největší nevýhodou?
Teď určitě postupné prorůstání církve a státu, tj. mesianistické ladění naší fundamentalistické vlády a třeba i fakt, že každý den se v Bílém domě zahajuje modlitbou, která je pro celou administrativu skoro povinná. A když je přes 80 procent amerického obyvatelstva silně nábožensky založená, nedává to agnosticky uvažujícímu člověku příliš prostoru – samozřejmě opět s výjimkou určitých míst na východním a západním pobřeží.

Co si myslíte, že je základem zdravé demokracie? A nejen v Americe, ale i u nás nebo v Rusku? 
Určitě relativně movitá a relativně vzdělaná střední třída, taková, jaká se začala vyvíjet v předrevolučním Sankt Petěrburgu. Čímž nechci říct, že jsem velký fanoušek podniků a firem jako Starbucks a Ikea nebo daného životního stylu vůbec, ale rozhodně je to z dnešních možností to nejmenší zlo. A navíc doufám, že si česká a ruská střední třída hodně oněch západních věcí přizpůsobí svým potřebám.

Na velice progresívní a liberální Oberlin College jste vystudoval politologii a jako druhý předmět tvůrčí psaní.
Ano, diplomovou práci jsem nazval Back in the U.S.S.R. a dokazoval jsem v ní, že Sovětský svaz vlastně pomáhal některým svým republikám v budování jejich identit. Ale to bylo ještě v době, kdy byl o studium ruských a sovětských dějin, politiky a literatury ohromný zájem. Jakmile se zjistilo, že rozpad Sovětského impéria nemá na zbytek světa téměř žádný dopad, přestali se Američané o Rusko zajímat – a dnes se mu v novinách dostává snad ještě méně pozornosti než jakékoli jiné části naší zeměkoule. No a co se týče zájmu o univerzitní obory, nesmírný vzestup zaznamenala v posledních dvou letech zase studia čehokoli, co je nějak spojeno s islámem.

Jak byste v tomto kontextu hodnotil vzdělání, které jste získal v Praze?
Na Univerzitě Karlově jsem strávil jenom semestr, a to v první polovině 90. let, takže nemohu moc srovnávat. Nicméně se mně zdá, že jsme s učiteli brzy uzavřeli nepsanou dohodu ve smyslu fajn, my nechceme studovat, vy nechcete učit, a oproti domovské instituci, kde jsem psal esej za esejí, přičemž ročníkové práce měly až 100 stran, jsem se opravdu mohl více věnovat pivu a dlouhonohým českým blondýnkám. Důraz se kladl hlavně na faktografické znalosti, což do jisté míry uznávám, ale taky si dodneška vzpomínám, jak jsem se zpaměti učil volební výsledky jednotlivých politických stran za první republiky, které se měly objevit v závěrečném testu. Na Oberlin College zkoušela formou testu pouze jedna profesorka, která byla původem z Ghany.

Nemohu se nevrátit ke srovnání Prahy počátku 90. let s někdejším pařížským Levým břehem. Přece jen už máme nějaký časový odstup, takže co na něm bylo pravdy?
Vůbec nic – tedy s výjimkou velice nízkých cen, které však dneska ani zdaleka tak nízké nejsou, a ona vlna expatriotů se proto přesunula dál na východ, třeba právě do Petěrburgu. Ovšem představa, že by tady žili a tvořili noví Hemingwayové nebo Steinové, byla naprosto falešná.

Velká část vaší prvotiny se ale v Praze počátku 90. let odehrává.
To sice ano, ale do pražsko-pařížského mýtu vskutku nezapadám. Ten román jsem začal psát až po návratu na Oberlin College a pokračoval jsem v něm dalších sedm let, kdy jsem žil v New Yorku – nejprve na Upper West Side, když jsem pracoval pro jistou právnickou firmu, a poté na Lower East Side, kde jsem prošel řadou zaměstnání v nejrůznějších neziskových organizacích. Pamatuju si, že jsem jednou dokonce v zoufalství vyhodil část rukopisu z okna, ovšem po chvíli jsem pro něj pokorně seběhl. Psal jsem ale v úplném vakuu, nikomu jsem nic neukázal – až řediteli programu tvůrčího psaní na Hunter College, kam jsem se hlásil. Právě Chang-rae Lee pak rukopis doporučil své redaktorce, která mě po týdnu pozvala na oběd a na místě ho koupila. Jistě že se v Příručce odrážejí některé moje vlastní zkušenosti – třeba ta, kdy mě před diskotékou na malém českém městě napadli místní skinheadi, protože jsem jim připomínal Araba, ale mě naštěstí napadlo „prokázat se“ kreditkou American Express. Musím ale zdůraznit, že jsem nehodlal napsat vážný román, nýbrž frašku, a ta lidi samozřejmě karikuje – jinak by se po stránkách Příručky neproháněl mafián jménem Krtek, který na potkání střílí Bulhary.

Kam byste se tedy sám umístil na literární mapě?
Nechěl bych, aby to vyznělo, že Prahu odmítám – naopak, já i mí tehdejší spolužáci na ni vzpomínáme strašně rádi a včera večer jsem se zase báječně pobavil v Akropoli, ještě teď trochu chraptím. Příručka však spíše pojednává o tom, co pro mě znamenala imigrace, co to znamená pocházet ze státu, který se rozpadl, a co to znamená být rozerván mezi dvěma kulturami. Rusové v USA totiž dosud příliš nepíšou, zatímco ostatní přistěhovalci od Korejců po Indy už své romány mají. Zajímavé je, že Příručku vřele přivítali nejen čtenáři mé generace a rusko-američtí židé, ale i američtí židé vůbec, kteří mají potřebu se nějak znovu spojit se svými východoevropskými kořeny, zatímco nemálo Rusů si stěžovalo, že je vykresluji ve špatném světle a uchyluji se ke stereotypům. Co se pak přímých literárních vlivů týče, musím uvést Philipa Rotha, jeho humor a obrazy židovských rodin, a Vladimira Nabokova, který mě naučil, jak je nutné vážit každé slovo. Skončit bych ale chtěl vyhlídkami do budoucna – hrozně se těším na přistěhovalecké romány, které teď v Americe napíšou mladí muslimové.