Když v červenci 2003 zemřel ve věku pětadevadesáti let anglický prozaik, cestovatel a esejista Norman Lewis, uprostřed uznalých výroků o tom, že britská literatura ztratila autora, jenž vnesl revoluci do žánru cestopisů, se vznášelo očekávání, jaká bude poslední, teprve posmrtně vydaná Lewisova kniha. Vědělo se totiž, že stařičký autor prakticky do posledních dnů svého života pracoval na svém posledním textu, jímž měla být kniha The Tomb in Seville (Hrob v Seville).

Už jméno napovídalo ledacos, minimálně to, že kniha bude s největší pravděpodobností věnována celoživotní Lewisově lásce – Španělsku. Tak se také stalo. Nakladatelství Jonathan Cape s knihou nikterak nespěchalo a netrpělivým čtenářům ji naservírovalo až půl roku po autorově smrti, nicméně čekání se vyplatilo. Lewis totiž v podstatě na smrtelném loži přepsal svou prvotinu (popis cestování po Španělsku), kterou z estetických důvodů zavrhl a dokonce ji odmítal uvádět na seznamu svých knih.

Španělsko Lewise vždy přitahovalo. Jedním dechem ovšem dlužno dodat, že nejenom Španělsko, ale hlavně Španělsko ve vztahu k Evropě. Lewis tuto jižní zemi vždy viděl jako ten nejpříkřejší protiklad nudného dětství stráveného na chudém londýnském předměstí, které popisoval jako „předměstský život s hranolky“. Do Španělska se poprvé podíval v roce 1934 a vracel se tam častěji než do kterékoli jiné země. První cestu podnikl se svým švagrem, když se vydali hledat do Sevilly rodinnou hrobku – Lewis se totiž záhy oženil (nakrátko) a jeho tchánem se stal sicilský mafián původem z Andalusie. Krátce po válce pak Norman Lewis dokonce strávil nějaký čas v malé rybářské vísce Farol na dnešní Costa Brava. Pobýval tu tři po sobě jdoucí léta a ve své dosud asi nejlepší knize The Voices of the Old Sea (Hlasy starého moře) působivě zachytil marný, leč heroický boj místních rybářů o udržení své skromné existence tváří v tvář mašinérii turistického průmyslu.

Právě turismus a industrializace představují největší nebezpečí pro to Španělsko, které Lewis miloval. Například zrovna v poslední knize je rozpor mezi tradičním a novým mnohem hlubší než mezi znesvářenými stranami v občanské válce. Lewis popisuje svou odvážnou cestu napříč zemí uprostřed bojů, neustálých přestřelek, ovšem jeho oko si všímá (teď ze zpětného pohledu o to výrazněji) spíše jiného boje – toho, kterým se tradice snaží vzepřít modernímu životu, falešnému příslibu moderního ráje, přičemž to jediné, co může nabídnout, je zkouška časem a jistá poetičnost. Tento boj je marný, trochu připomíná Dona Quijota a jeho boj s větrnými mlýny. Navíc není to vždy tak, že by tradice byla ta klidná, laskavá síla a moderní doba brutální, hektická a nevšímavá – The Tomb in Seville obsahuje nádhernou pasáž, kdy oba mladí cestovatelé zabloudí na svých toulkách na skok do Portugalska a po cestě procházejí vesnicí, kde právě upálili ženu obviněnou z čarodějnictví. I taková je odvrácená tvář Iberského poloostrova – ovšem odvrácená nikoli pro Lewise. Ten tradiční Španělsko přijímá se všemi jeho rozpory a poslední text, který v životě napsal, je krásným svědectvím této lásky.