Tóno monogatari
Janagita, Kunio: Tóno monogatari

Tóno monogatari

Když byl stařík Kikuči Janosuke ještě mladý, jezdil s povozem. Uměl skvěle hrát na flétnu a často si pískával, když vedl koně třeba za tmy...

ukázka 1

9. Když byl stařík Kikuči Janosuke ještě mladý, jezdil s povozem. Uměl skvěle hrát na flétnu a často si pískával, když vedl koně třeba za tmy. Jednou takhle v noci – svítil bledý měsíc – šel se skupinou přátel směrem k pobřeží přes horský průsmyk Sakaigi. Zrovna přecházeli nad místem zvaným Ójači*, když zase vytáhl flétnu a začal z plných plic hrát. Ójači leží v hlubokém údolí hustě porostlém bílými břízami a pod nimi je bažina plná rákosí. V tu chvíli ze dna údolí někdo zařval silným hlasem: „To je zábava!“ Povídá se, že všichni leknutím zbledli a vzali nohy na ramena.

* Jači v ainštině znamená močál. Nejen na severu, ale i ve vnitrozemí je jich hodně k vidění. Také se někdy říká jacu, jato nebo ja.

ukázka 2

40. Říká se, že když tráva vyroste na nějaké tři palce**, schová se v ní liška. Současně s tím, jak se postupně mění barvy přírody, mění podle ročního období i liška barvu svého kožichu.

**(3 suny; 1 sun = asi 3.03 cm) z japonského originálu přeložila

ukázka 3

4. Jošihei, hlava jedné rodiny z vesnice Jamaguči, byl v hájku Nakkodači žnout bambusovou trávu. Zrovna když si dával otýpku na záda a chystal se vstát, ucítil, že přes travnatou pláň přešel vítr. Rozhlédne se a vidí, jak z lesíka vzadu na pláni přichází jeho směrem mladá žena nesoucí na zádech dítě. Dlouhé černé vlasy měla rozpuštěné a byla velice svůdná. Tkanice, jíž měla dítě přivázané, byla z úponky vistárie a oděv z obyčejné pruhované látky. Otrhaný lem ženiných šatů byl celý obalený všelijakým listím a zdálo se, že její nohy při chůzi ani nedopadají na zem. Jakoby nic prošla těsně kolem Jošiheie a pokračovala kdovíkam dál. Muž se z hrůzy, kterou tehdy prožil, pomátl a dlouho stonal. Nedávno umřel.

ukázka 4

48. Také u Poustevníkova průsmyku je spousta opic. Z rozpustilosti třeba házejí po poutnících kamínky.

ukázka 5

49. K Poustevníkovu průsmyku je to patnáct ri*** nahoru a patnáct ri dolů. Asi tak na půli cesty stojí svatyně, kde se uctívá socha poustevníka. Odedávna je zvykem, že na stěnu svatyně zapisují pocestní, co podivného se jim v těch místech přihodilo. Tak například: „Já jsem z provincie Ečigo a toho a toho měsíce toho a toho dne večer jsem na téhle horské stezce viděl mladou ženu s rozevlátými vlasy. Podívala se na mě a zářivě se usmála.“ Anebo: „Tady mi opice prováděly darebnosti.“ „Narazil jsem na tlupu tří banditů.“ a podobné zápisky.

***1 ri = 3,9273 km