Román Velká noc belgického autora André-Marcela Adameka vypráví o potenciální katastrofě: atomový výbuch by mohl zničit pěkný kus naší planety. Fantasijní témata jsou u Adameka už běžnou záležitostí, ale mají zcela jinou roli než u autorů sci-fi nebo kreslených seriálů, od Verna až po Hergého (autor kreslených seriálů o Tintinovi). Oblíbeným tématem tohoto autora jsou sondy do hraničních situací lidstva, z tohoto pohledu také Adamekovu tvorbu analyzují Mac Meganck (André-Marcel Adamek, Cahiers didactiques) nebo Heinz Klüppelholz a Yvan Dusasoit (Pour une poétologie des romans d´André-Marcel Adamek), jejichž teoretická díla vycházejí současně s posledním Adamekovým románem.

V jednom ze starších textů, povídce, kterou Adamek uveřejnil ve výboru La Belgique imaginaire (nakl. Bernard Gilson, 1994), můžeme vidět předobraz jeho dalšího díla. Vypráví se v ní, jak si autor po vzoru praotce Noa staví vlastní archu, kde hodlá zachránit zvířata, která mají obnovit život po programovaném zničení země. V Adamekových románech se ničí hodně, ať už se jedná o přírodu, zvířata, či lidi. Proto pak má tak významnou roli pro zachování života a jeho znovuvytvoření například solidarita. V knihách L´Oiseau des morts (1995, Pták mrtvých) nebo La Fete interdite (1997, Zakázaná oslava) vychází najevo, že nejhorší destrukce je ta, již lidé páchají sami mezi sebou.

V desátém románu jako by nás Adamek vracel ke všem předchozím dílům. Nefiguruje tu sice ani vesnice, ani zámek na větrné hůrce, kde by se vrána stávala společnicí člověka, ani obrovská ponorka skrývající v útrobách hrozná tajemství, tak jako v oněch dřívějších románech, ale pozorný čtenář si na ně na všechny určitě vzpomene, zejména na strašné temné zahrady, jejichž vegetace schovává velký útes, v němž…

Tentokrát skupina lidí navštíví jeskyni čerstvě otevřenou pro veřejnost. Atmosféru dokresluje přesným Adamekovým jazykem popsaná zima, dantovské vidiny z útrob země. V jedné scéně Malek, mladý vědec, jenž právě dokončil esej o vlčích instinktech, nabízí ruku křehké starší dámě Marii. Posléze budou jedinými, kdo přežijí otřes, který z jeskyně učiní hromadný hrob. Následující dny budou představovat nepopsatelnou zkoušku, kde poslední zrnka odvahy, zárodky přátelství a extrémní vynalézavost budou jen předehrou ke zkoušce ještě těžší, a to na čerstvém vzduchu, kde panuje naprostá poušť a kde nebe jednoduše zmizelo. Těm, kdo přežijí, se najednou budou hodit Malekovy vědecké poznatky o různých druzích chování u vlků. Malek pozná, co znamená solidarita a co krutost, když naroste do hrůzných rozměrů.

André-Marcel Adamek (1946) jeden z nejvýraznějších současných belgických autorů, byl od svých šestnácti let odkázán sám na sebe. Protloukal se ve Francii a Itálii, vykonával různá řemesla od výrobce hraček až po tiskaře, později se usadil, začal chovat kozy, psát a malovat. Roku 1970 vydal první román, Oxygene (Kyslík). O čtyři roky později získal cenu Prix Rossel za román Fusil a pétales (česky vyšlo jako Květinová puška, přel. Ivana Tomková, Argo, 2008). Další díla: Un imbécile au soleil, 1983; La Couleur des abeilles, 1992; La Fete interdite, 1997; Le plus grand sous-marin du monde...(česky Největší ponorka na světě, přel. Tomáš Kybal, Dauphin, 2012).