Přezdívku "Žluťák" si pravděpodobně každý divadlem protřelý člověk spojí se jménem herce Josefa Hrubého a s některými inscenacemi ze Zábradlí, na kterých se herecky či autorsky podílel. Jeho prozaická tvorba může být pro mnohé překvapením, ale též v celku logickým vyústěním mnoholetých životních zkušeností z jiných zaměstnání, která během svého života vystřídal. "j.h." ve své knize na chvíli opustil složité vyjádření se tělem a hlasem a "jako host" se pustil na území polopouště psaného slova.

"Mraky se pode mnou rozprostíraly do nekonečna jako myšlenky v mém ubohém mozku. Jako sněžné pláně někde vysoko v horách. Občas bylo průrvami vidět zemi. Ale průrvy v mracích se bohužel nepřekrývaly s průrvami v mém vědomí. Zelená údolí v mých vzpomínkách," popisuje Žluťák svou psýché na počátku povídky Z Ruska nebylo vidět nic. V jeho povídkách, které jsou často autobiografickými příběhy dotýkající se různých fází života, však nevystupuje pouze jeho alter ego... Ba naopak - stránky knihy jsou plné nerudovsky podivínských postaviček - Hrdého, který pil zvířecí krev, spolužáka Cingroše, který ve svých 13 letech vypadal jako velice vyspělá, dospívající dívka, homosexuálního padesátiletého Rusína Ivana, který v hotelu vychovával svoji vnučku (o které nikdo nevěděl, kde k ní vlastně přišel)...

Žluťákovy texty jsou zábavné a nenudí - nechybí jim jak vypravěčova schopnost zaujmout čtenáře, tak ani smysl pro zkratku - pro stručné a jasné vysvětlení dané situace. (A pokud už "okecává", vždy je to účelové a čtenář se včas dozví pravý důvod.) Dokonce si dovolím říci, že čím kratší povídka, tím dokonalejší (viz výborně fabulačně vykonstruovaná a k absurditě nejvyšší dovedená, ani ne dvoustránková Harakiri za vás nikdo nespáchá). Pointa a vtip nechybí většině z povídek, poslední dva rozsáhlejší útvary, týkající se zážitků z pobytů v Bulharsku a Rusku, jsou navíc ovlivněné sebereflexí a naivitou. Pravděpodobně vám budou blízké nejen svou citlivostí a zranitelností, ale také proto, že je často poznáte na vlastní kůži: "Mluvil jsem s ním rusky. Rusky mluvím tak, že mluvím slovensky a změkčuji všechna slova. Slovensky mluvím tak, že mluvím česky a místo a dosazuji často o. Rozuměl mi také..."

Polonéza času hraje dál a stále ještě platí pravidlo, že cesta zpátky někdy vede i dopředu, dalo by se říci nakonec, před tím, než se třeba pustíte do čtení Žluťákových Ptáků od Jákoba. Blíží se Vánoce a právě oni se pod svítícím stromečkem mohou vyjímat jako ty nikdy do teplých krajů zapomnění neodlétající vlaštovky.