„Jsou to všechno příběhy putujícího vědomí... Prostupování, prosakování mysli skrz životy, filmy, knihy a dokonce své vlastní myšlenky: Je to štěpení, prožívání zvířecích existencí a ročních dob. Hledání útočiště. Detektivní osud ducha...,“ píše na počátku svého nejnovějšího románu Václav Kahuda – Pražák „jak Brno“, s Holešovicemi, Stromovkou, lokálem Nad královskou oborou a s kamarádem Janem Benešem (spisovatel Emil Hakl) spojený přinejmenším silnou pupeční šňůrou vzpomínek a zážitků. Jeho poslední kniha Proudy (Petrov 2001) má podtitul 12 nocí, z nichž každá zdánlivě představuje jeden porevoluční rok. Vypravěčem je on sám a pomyslným „hrdinou“ jeho ego směřující k „rozhraní“ a k vlastní, následné smrti...

Román však nedisponuje pouze jednou hlavní a ucelenou dějovou linií – jednotlivé příběhy autora a mnoha dalších osob (veřejně známých, ale i naprosto obyčejných) jsou nepravidelně a značně chaoticky, cestou asociativního proudu reflexí a myšlenek vytrhávanými střípky z poháru celého našeho života. Nejde tedy pouze o jakousi sebezpytující, lidskou zpověď a následný přerod do jiné substance, ale o reflexi celé naší společnosti.

Otázku, zdali musí člověk nejprve nebýt, aby mohl znovu vstoupit do konkrétního plamene první chvíle, řeší Kahuda nejrůznějšími způsoby. Je nejen vtipným a (sebe)ironickým glosátorem, karikaturistou a komentátorem dění okolo sebe. Především však dokáže ve své próze se vší lehkostí a elegancí, přirozeně a nenuceně spojit krásné, metaforické a filosofické hladiny bytí s nízkým, živočišným, přízemním a nám všem naprosto přirozeným lidským pudem...

Bytí a vlastní existence, které v jeho představách vystupuje jako obrovská pračka nebo mixér, zpola rozsypaný kostkový cukr nebo tykev na kompostě v rohu zahrady, si s jeho egem a s pudy pohrávají jako s loutkou, přesto ke konci románu dochází k očekávané „očistě“ – k jeho smrti: „Já umřelo. Vzpomínka na něj ale pořád žije. Jezdí tramvají, bolí jej klouby, když usne nad ránem u otevřeného okna... Tím místem putují pocity. Barvy, zvuky a vůně... Zná to, každou chvíli, každým okamžikem se to všechno opakuje. Všude okolo se svět rodí, žije a drží se sám sebe. Touží a cítí bolest. Dotýká se blízkosti a něhy, chladu a hrůzy. Tím tunelem občas prolétne světlo. Všude jsou oči, mozky, těla. Všude je vědomí, holé a průběžné. Není místo, kde by nepulsovaly volní podněty, formace sil a ozvěn zaniklých životů. Nevím nic.“