Christa Wolfová se narodila roku 1929 v Landsbergu a žije se svým mužem v Berlíně. Patří k nejvýznamnějším německým spisovatelkám současnosti. Její dílo bylo přeloženo do všech světových jazyků. Českému čtenáři snad jen připomenu Rozdělené nebe, Kassandru nebo Úvahy o Christě T.

Životním tématem Wolfové je rozdělení Německa a život v obou částech této země. I její poslední dílo, povídka Leibhaftig používá nemoc jako metaforu trpící společnosti. Wolfová popisuje těžkou nemoc hrdinky. Nemoc ji přivádí na hranici smrti, činí její tělo seizmografem celkového zhroucení, a tím se dostává k centrálnímu tématu děl Christy Wolfové: konfliktu individua se společností.

Již titul povídky skrývá řadu interpretačních možností. Slova "leib" und "haft" mají větší dimenzi, než je tomu v českém překladu "tělesnost". Především participiální adjektivum "haft" vyjadřuje v etymologickém významu jistou podřazenost či poddanost.
Tenorem knihy je nesourodost těla a hlavy. Tělo trpí a hlava, která tělu náleží, je zcela zdravá.

13-letá Christa, dcera obchodníka Otto Ihlenfelda, pomáhá v zimě 1944 v Landsbergu utečencům na žebřiňáky. Christa v černé uniformě BdM - svazu německých dívek - ztrácí při pohledu na tolik utrpení vědomí. Týdny bojuje Christa s nervovou horečkou, než uprchne před Rudou armádou. Tak začíná životní cesta autorky, která působí robustněji, než ve skutečnosti je. Nezamlčovat pravdu, pojmenovat lidské utrpení, neuhýbat před smrtí. Od začátku své tvorby vypráví Wolfová o nemocech jako o cestách k uzdravení.

V Leibhaftig leží nemocná žena na nemocniční posteli. Slepé střevo, zánět pobřišnice, hnisání stěny břišní. To je realistická rovina vyprávění. Lehce ironický a přesně popsaný nemocniční provoz. Druhá rovina je rovinou stavů probouzení se z horečky nebo narkózy, stavů polobdění. Tak může autorka prolínat přítomnost s minulostí, vlastní biografii s biografií její umírající vlasti krátce před obratem 1989. Odhaluje se nám zruinovaná krajina německých dějin, zmařené naděje, socialistické utopie. Christa Wolfová nachází touto formou možnost vypořádat se s fašismem a se socialismem, zrazeným počínaje Stalinem a konče Honeckerem, od kterého si její generace, kterou Hitler připravil o mládí, slibovala něco lepšího.

"Malá povídka, ale velká kniha", tak uzavírá recenzi Rolf Michaelic v Die Zeit. Lothar Müller v Süddeutsche Zeitung vidí v této povídce zvrat v díle Wolfové. Zde nevítězí nemoc, ale uzdravení. "Touto povídkou vytvořila Wolfová kus rekonvalescenční literatury." Beatrix Langner popisuje novou prózu Wolfové jako "prózu uvedomění" a míní to jako kompliment. Ne jednoznačně pozitivní je postoj Tilmana Spreckelsena ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. Ve fantaziích nemocné vidí zajímavý přechod z věčného popisu do odcizeného vnitřního pohledu. Bohužel vztahuje Wolfová příliš často nemoc na agonii dřívější NDR.

Nicméně je cena za životní dílo, stejně jako první místo v bestselerových hodnoceních v březnu, zasloužená.