Klimatická změna je dnes všeobecně přijímanou realitou. Jedním z jejích důsledků je i bezprecedentní kůrovcová kalamita, která v posledních letech tvrdě zasáhla české lesy a jejíž konec se zdá být v nedohlednu. Klimatická změna ale není jedinou příčinou dnešní krize. Současné extrémní projevy počasí, vlny veder, nebývalá sucha a změny srážkového režimu poodhalují, respektive potvrzují, že prapříčinou současného rozpadu dominujících smrkových lesů je dávno přežité lesnické hospodaření založené na pěstování stejnověkých monokultur, a to i na místech pro smrk krajně nevhodných, a obhospodařovaní těchto monokultur holosečným způsobem, jenž představuje výrazný zásah do lesního ekosystému. Jediným řešením je kompletní změna správy lesů a zvýšení jejich druhové, prostorové i věkové diverzity, aby znovu začaly plnit své ekologické funkce a zvýšila se jejich schopnost odolat dopadům neodvratné změny klimatu. Řadu let to víme, ale příslušné kroky zatím podnikáme jen pomalu, nebo vůbec.

Zlosyn kůrovec

„V žádné ze středoevropských zemí se nepodařilo zanedbat adaptaci na klimatickou změnu a s ní související ekologické a environmentální dopady na krajinu a les tak jako u nás.“ Takto je možné shrnout hlavní závěry publikace Jiné klima – jiný les, jejímiž editory jsou známý lesník a ekolog Josef Fanta (nar. 1931) a ekolog Petr Petřík (nar. 1976) a která je již devatenáctým svazkem edice Průhledy, vydávané nakladatelstvím Academia. Kniha obsahuje dvacet, respektive jednadvacet příspěvků, započteme-li mezi ně i závěrečné shrnutí, v nichž přední čeští odborníci i autoři s bohatou lesnickou praxí komplexně pojednávají o příčinách a důsledcích současné situace, seznamují čtenáře s historií českého lesnictví, pro které současný stav rozhodně není první zkušeností s kalamitou, byť je tou nejrozsáhlejší, představují možná řešení, jak se některými akutními i dlouhodobými problémy vypořádat, a nabízejí i sondu do názorů moderních lesníků či odborníků na lesnickou problematiku.

Cílem publikace, jak jej v úvodním příspěvku vymezuje Josef Fanta, „je popsat historicky ojedinělou změnu v našich lesích a nastínit, jak by měl vypadat budoucí jiný les. Les odolný vůči neočekávaným výkyvům počasí, suchu a dalším dopadům klimatické změny.“ Součástí řešení je ale také porozumět fungování lesa, tady máme stále řadu mezer a úkol je to dlouhodobý, jak dodává Péter Szabó: „Snažit se pochopit fungování lesa na základě desetiletého pozorování se podobá snaze pochopit zemědělství po týdnu chození po poli.“

Kniha je rozdělená do několika tematických částí. Po stručném seznámení s historickým vývojem českého lesnictví přicházejí na řadu „Ekologická východiska“. S tím, jaký dopad má klimatická změna na české lesy, čtenáře ve svém příspěvku seznámí Radek Pokorný. Detailněji pak některé z nastolených otázek rozvedou Filip Oulehle s Pavlem Krámem, kteří se věnují koloběhu vody v některých hospodářských lesích, a Vladimír Zatloukal, jenž upozorňuje na problém „acidifikace a nutriční degradace lesních půd“, který možná na první pohled není až tak patrný, přesto je nadmíru vážný. Tím, co čtenáře asi zaujme ze všeho nejvíc, je současná kůrovcová kalamita. Na její příčiny, vývoj i aktuální stav se zaměřuje Jan Lubojacký, který také připomene, že problém se netýká jen smrkových lesů, nýbrž i těch borových, o čemž se zatím tolik nemluví. Tomáš Hlásný nabízí různá řešení, jak na kalamitu reagovat, avšak jedním dechem dodává, že záchrana většiny současných lesů už zřejmě není možná, a měli bychom se soustředit spíše na podobu těch budoucích, při jejichž tvorbě a obhospodařování nesmíme opakovat chyby, které zapříčinily současnou krizi. „Průmysl se musí přizpůsobit lesu, nikoli les průmyslu,“ podotýká trefně Aleš Erber.

Od teorie k praxi

Na to, kudy ze zapeklité situace ven a jak by budoucí les mohl a měl vypadat, odpovídá celá řada dalších textů, které čtenáře seznamují například s koncepty ekologického lesnictví a „přírodě blízkého hospodaření“. Petr Kjučkov, Miroslav Svoboda a Radek Báče v této souvislosti podotýkají, že důležitým prvkem na cestě k rozmanitějším, přirozenějším, a tím pádem i odolnějším lesům, jsou „přirozené disturbance“, tedy „narušení lesního porostu a jeho zápoje, například stářím a odumíráním, větrem, sněhem, ohněm nebo záplavami, podkorním hmyzem, býložravci.“ Tyto disturbance jsou často vnímány jako něco nežádoucího a špatného, avšak zkušenosti ukazují, že představují vhodný prostředek k vytvoření rozmanitosti, která je pro odolnost lesa klíčová.

Vedle spíše teoretických nebo ryze vědeckých příspěvků přijde řeč i na praxi. Například Jan Leugner se v tomto ohledu věnuje roli pionýrských dřevin při obnově kalamitních holin, což je nejen levnější než rovnou vysazovat cílové dřeviny, ale vzniká i stabilnější porost. Snahou přitom je, aby tato obnova probíhala přirozeně, byť to není vždy možné a lidský zásah pak bývá nevyhnutelný. Že tento přístup opravdu funguje, dokládá na konkrétních příkladech Milan Košulič, když popisuje „využívání pionýrských dřevin u Lesní správy Město Albrechtice,“ a Jan Kozel, který v mimořádně zajímavém příspěvku líčí, jak v současné sobě probíhá přirozená obnova, nebo spíše přestavba lesů v Národním parku Šumava, která navzdory očekáváním hraje mnohem zásadnější roli než obnova umělá. Zkušenosti ze Šumavy bude podle autora možné přenést i na lesy produkční. Posílení ekologických způsobů obhospodařování lesů se však neobejde bez zásadní změny legislativy, jak varuje již zmíněný Vladimír Zatloukal. Pozornost však bude podle tohoto autora (podepsaného hned pod třemi příspěvky) nutné věnovat i regulaci dlouhodobě přemnožené spárkaté zvěře, která snahy ekologicky založených lesníků často hatí. S tím souhlasí i Tomáš Foit, jenž na zajímavém pokusu ukazuje, že intenzivní odlov kvalitu lesa skutečně zlepšuje, nicméně je to činnost časově mimořádně náročná a vzhledem k neustálému doplňování stavů zvěře z okolních honiteb i docela nevděčná. Vedle klimatické změny a jejích dopadů, zranitelnosti monokultur či přemnožené zvěře existuje ještě jeden zásadní problém a tím je podle sociologické studie Jany Stachové neochota mnoha tradičně založených lesníků přestat se spoléhat na „selský rozum“ a ve světle vědeckých poznatků změnit zažité, léty ověřené postupy, nebo dokonce přistoupit na to, že jedinou úlohou lesa není pouze produkce dřeva a ekonomický profit. Ačkoli zmíněná studie vychází z rozhovorů s ani ne patnáctkou účastníků, poměrně jasně ukazuje, proč u nás adaptace na novou situaci probíhá tak pomalu a těžkopádně.

Ačkoli jednotliví autoři pojednávají o nejrůznějších aspektech současné krize, jejich texty se poměrně zásadně prolínají a všechny v podstatě docházejí k týmž závěrům, jak z ošemetné situace ven: nesoustředit se na maximalizaci zisků z produkce dřeva (a alespoň částečně upustit od pasečného způsobu hospodaření), vnímat les jako důležitou součást krajiny a snažit se, aby byl funkčním ekosystémem, který bude plnit své ekologické funkce a dokáže obstát tváří v tvář měnícímu se klimatu. Klíčem je rozmanitost, a to nejen druhová, nýbrž i věková, výšková či prostorová. To nicméně neznamená, že by z přírody měl smrk zcela zmizet, v žádném případě. Smrk je přirozenou součástí naší krajiny, zejména v horských oblastech, avšak do budoucna jeho procentuální zastoupení určitě nebude takové jako doposud. Přesto ale zůstane ekonomicky důležitou dřevinou. Cesta k „budoucímu jinému lesu“ každopádně nebude snadná a neobejde se bez investic do základního výzkumu, který jako jediný může zodpovědět stále nevyřešené otázky, o nichž autoři v textech hovoří.

Kniha Jiné klima – jiný cílí spíše na praktikující lesníky, úředníky na příslušných úřadech státní právy či odbornější zájemce o problematiku, skvěle však poslouží i každému, kdo se chce dozvědět víc o současném stavu českého lesnictví a pochopit, co stojí za kůrovcovou kalamitou i jinými problémy, jimž jsou dnes lesy v důsledku globální změny klimatu vystaveny.