Tělesná výchova – sousloví, které budí celé spektrum emocí, od nostalgie po školních letech přes radost z pohybu, soutěživost, vyčerpání, až k pocitu nespokojenosti s vlastním tělem a výkonem. Ačkoliv název knihy předesílá lehce výchovný podtext, obsah je jeho pravým opakem. Pohyb se zde díky autorově smyslu pro neotřelé vidění světa stává předmětem hlubokého zamyšlení nad jeho duchovní podstatou a prostupuje nejrůznějšími oblastmi života včetně těch, kde bychom roli sportu na první pohled hledali jen stěží.

Autor knihy, Martin M. Šimečka (nar. 1957) má jako jeden z nemnoha sportovců možnost vidět pohyb z perspektivy člověka, jehož profese spočívá především v práci duševní. Jakožto spisovatel, oceňovaný publicista a šéfredaktor několika českých periodik boří zažité představy, jež sport spojují výhradně s výkonem, mládím či zdravým životním stylem, a řadí jej na opačnou stranu, k pečlivému přemýšlení u počítače. Během bilancování téměř padesátileté zkušenosti s aktivním, avšak nikoliv vrcholovým sportováním autor ukazuje povrchnost výkonů na hranici svých možností a místo toho nabízí radost z pohybu jako takového. Otevřeně přiznává své prohřešky proti zdravému životnímu stylu, boj s projevy vkrádajícího se stáří i bolestivé ústupky před desítky let dodržovanými nároky. Autorův měnící se vztah ke sportu je zároveň pozoruhodným dobovým svědectvím, neboť před sametovou revolucí pro něj trénink znamenal především fyzickou přípravu na neustále hrozící pobyt ve vězení.

Šimečkově knize předcházel rok vědomého soustředění na pocity vnímané během běhu, plavání, tenisu a jízdy na koni. V maringotce uprostřed panenské přírody pak autor své zážitky zpracoval do krátkých úvah, kde se společně se čtenářem zamýšlí nad různými projevy harmonie těla a duše v jednotlivých sportovních disciplínách. Konkrétní prožitky postupně abstrahuje na obecné pocity, které již nezávisejí na charakteru té či oné sportovní aktivity, ale o to přesněji vystihují propojení člověka s pohybem, myšlenkami a okolním světem. Na závěr kniha ústí do přemítání nad přicházejícím stářím a vyjevuje tak vnitřní rozpor mezi očekáváním vytyčených výkonů a uvědoměním si pravého zážitku z pohybu, který je dle Šimečky třeba hledat právě v rozvážném tempu. Kniha však i přes svůj klesavý spád nepůsobí nikterak pochmurně. Autorova sebeironie v kombinaci s bohatými novinářskými zkušenostmi přispívá k úsměvnému vystižení všech rozkolů mezi představami a realitou.

Explicitní tělesnost v Tělesné výchově začíná a končí jejím přebalem. Ačkoliv autor píše o bolestně známých zkušenostech, jako je ranní nechuť vyběhnout, závislost na endorfinech nebo egoistická touha po výhře, svým úvahám zároveň propůjčuje velice komplexní perspektivu. Spojení duše a pohybu vysvětluje slovy předních filozofů, podstatu zdánlivě jasných pocitů nachází v antickém vnímání času, buddhistickém nahlížení štěstí či konceptu konstruktivní paranoie. Šimečkova zamyšlení jsou tak neotřelá, a přitom zcela logická, že by si možná v knize (či jejím pokračování) zasluhovala podrobnější rozpracování.

Že cílem knihy není podat návod na dosahování špičkových sportovních výkonů, je jasné už z anotace na její zadní straně, co však nepochybně překvapí, je nakažlivé, avšak zcela bezpodmínečné nadšení pro pohyb samotný. Velmi sympatická je taktéž absolutní absence jakéhokoliv moralizování a přímé výzvy k tomu, nazout si běžecké boty či zařídit si permanentku do bazénu. Právě v tom je přitažlivost Šimečkovy útlé knihy, která má šanci během jediného dne změnit přístup ke sportu nezávisle na věku, kondici či předchozích zkušenostech s „tělesnou výchovou“.