Díky nakladatelství Akropolis se na český trh v polovině letošního roku dostal arabský román: dílo Syřana Chálida Chalífy, držitele Medaile Nagíba Mahfúze za předchozí román Lá sakákín fí matábich hádhihi l-madína (V kuchyních tohoto města nenajdete nože, 2013). Potěšující navíc je, že byl přeložen přímo z arabského originálu (což v Česku u překladů arabské literatury není pravidlem), a to překladatelkou a arabistkou Jitkou Jeníkovou.

Naposledy se český čtenář mohl seznámit se syrskou literární tvorbou prostřednictvím románu Ticho a vřava od Niháda Síríse, který česky vyšel roku 2014 (přel. Alexandra Pfimpflová) a v němž autor nepřímo popisoval totalitní režim v Sýrii za éry bývalého prezidenta Háfize al-Asada. Stejně jako Sírís i Chalífa ve svých románech kritizuje asadovský režim a morální stav společnosti. Oba jsou navíc známí televizní scenáristé a oba pocházejí z Aleppa. Chalífa však na rozdíl od Síríse, který žije v exilu v Berlíně, stále zůstává v Sýrii, přesněji v Damašku. A právě syrské hlavní město je výchozím bodem vyprávění jeho předposledního románu, jenž nyní vyšel česky pod názvem Smrt je dřina (Al-mawt ‘amal šáqq, 2015) a který se mj. dostal do užšího výběru nominací na americkou Národní knižní cenu v kategorii překladu.

Cesta roztříštěným prostorem i časem

Vyprávění sleduje dvě osy – časovou a prostorovou. Minulost, přítomnost i budoucnost se často střídají a chronologická linie textu je tak roztříštěná podobně jako země mezi Damaškem a Aleppem. Jednoho zimního večera roku 2014 umírá Abdallatíf as-Sálim v damašské nemocnici a jeho syn Nabíl alias Bulbul mu „ve vzácném okamžiku odvahy“ slíbí, že splní jeho poslední vůli být pohřben vedle sestry Lajly v rodné vsi al-Anábíja. Jenže ta se nachází blízko Aleppa na severu rozervané Sýrie, kde už třetím rokem zuří válka. Ale slib je slib, a Bulbul se tak ocitá spolu s bratrem Husajnem, sestrou Fátimou a otcovou mrtvolou v bratrově minibusu na cestě na sever. Ta by za normálních okolností trvala jen několik hodin, osiřelá trojice sourozenců však brzy pochopí, že dostat se přes všechny zátarasy, kontrolní stanoviště a bojové linie až do vsi ovládané povstalci bude velmi dlouhý a nebezpečný úkol s nejistým koncem.

Venku se ozývají výbuchy, na minibus dopadají úlomky zkázy, uvnitř však většinu času vládne tísnivé ticho. Sourozenci se už dávno jeden druhému odcizili a s přibývajícími kilometry napětí mezi nimi ještě narůstá. Mrtvola se totiž začíná rozkládat, ale kolony aut a kontroly neberou konce a peníze na úplatky pomalu docházejí. Spolu s trhlinami na těle mrtvoly se postupně v textu vyjevují i trhliny v rodině. Chronologická osa vyprávění se proplétá se vzpomínkami na dětství, na otce, na minulé křivdy, selhání a chyby. Je jasné, že svízelná cesta minibusem do kraje původu bude zároveň cestou sebepoznání a zřejmě také vyrovnávání účtů. Čtenář si spolu s protagonisty klade otázku, jestli si sourozenci k sobě znovu najdou cestu, a zároveň je neustále udržován v napětí, zda vůbec dojedou do cíle.

Chalífa umně buduje atmosféru úzkosti, bezvýchodnosti a strachu. Na každém kilometru, takřka na každé straně, hrozí trojici nebezpečí a smrt. Makabrózní cesta dovoluje autorovi jako rentgenem prozkoumávat válečnou realitu země. Tu autor popisuje prostě, syrově a bez patosu, nebojí se přitom válečné aktéry všech táborů nazvat skutečnými jmény a (na rozdíl od výše zmíněného Síríse) kritizuje syrský režim přímo, bez náznaků, tu a tam s kousavým, výsměšným humorem. Na kontrolních stanovištích dochází k absurdním situacím: stáváme se například svědky zatčení otcovy mrtvoly. Abdallatífa totiž už přes dva roky tajné služby evidují na seznamu stále žijících hledaných osob. I na nepřehledném území opačného, povstaleckého tábora prosvítají všeobecným chaosem a zmarem komické momenty: džihádisté jsou cizinci, k jejichž emírovi mluví Husajn směšnou knižní arabštinou a Fátima před ním po vzoru historických seriálů automaticky pokleká.

Účet za dávné iluze

Autora ovšem zajímá především osud obyčejných Syřanů, žijících ve stínu velké politiky, a stopy, které na nich a v nich zanechává válka. Rovina společenská se přitom propojuje s rovinou rodinnou a osobní. Bulbul (jméno znamená „slavík“, jeho symboliku v arabštině překladatelka připomíná v doslovu), citlivý intelektuál, jehož touha po vzdělání a uznání byla v zemi, kde skutečné „myšlení je zločinem“, umrtvena, žije od začátku války v prorežimní čtvrti, a přestože vskrytu s režimem nesouhlasí, bojí se vyjádřit svůj názor, „děsí ho i vlastní stín“ a jen čeká, až všechno skončí. Starší Husajn se v mládí vzbouřil proti otci a rodině, měl ambice stát se mocným a bohatým, ale nepodařilo se mu probořit třídní a společenské bariéry a dnes působí dojmem někoho, „kdo vyhledává rychlou smrt“. Sestře Fátimě zase vyhovuje tichý, konzumní život, sní o pohodlí v područí dobře postaveného muže, politika ji nezajímá a v rodině i v příběhu postupně ztrácí jakoukoli roli.

Vztah synů vůči otci odráží pocit křivdy mladé generace vůči generacím předků. Bulbul tak otci Abdallatífovi v duchu (ke skutečné konfrontaci se nikdy neodvážil) vyčítá zbabělost a život v iluzích: „Jsi stejný jako já, jenže ty jsi svůj sebeklam zabalil do velkých slov o osvobození Palestiny, kterou nechala tvoje generace padnout, a o vážené rodině plné dobře vychovaných, úspěšných a socialisticky smýšlejících dětí, které vykonávají stejně vážené pozice. (...) Tvoje výjimečnost je jen další velký sebeklam, za který platíme daň my, tvoje děti.“ (s. 114) Abdallatífovi, za života váženému učiteli, nostalgickému zastánci původních baasistických ideálů 50. let, se v prvních letech revoluce vrátil mladický zápal a odvaha a nedlouho před smrtí znovu nalezl ztracenou vášeň a lásku jako revoluční hrdina v obleženém městě „S.“. Retrospektivy ukazující otcův opožděný vzdor vůči režimu a touhu po svobodě, které mají kořeny mimo jiné i v jeho traumatické zkušenosti z minulosti (děsivá smrt sestry Lajly), patří možná k nejpůsobivějším (a také nejpoetičtějším) pasážím knihy a představují jeden z mála hrdinných momentů románu, kde jinak protagonistům z minulých ideálů a zápasů zbývá mnohdy už jen boj o přežití.

Události v Sýrii po roce 2011, které pro čtenáře v doslovu shrnuje překladatelka, nakonec Chalífa vnímá jako přirozený a nevyhnutelný důsledek iluzí, v nichž národ do té doby žil: „(...) všechno, co se stalo, se stát mělo. Byl to jen obyčejný iluzorní příběh, který prožívali úplně všichni. Roky, jež strávili v hanbě a mlčení, si teď vybíraly svou daň. A zaplatit museli všichni. Kati i oběti. Napravit chyby, kterých se dopouští člověk, jenž žije jako pokrytec, není nic snadného, ale nic jiného mu nakonec nezbude.“ (s. 144)

Román Smrt je dřina, dokončený roku 2015, je výjimečně autentický a plastický příběh trpících, truchlících i stále ještě bojujících lidí ze samého srdce válečné Sýrie. A takový na českém trhu dosud chyběl.