Chálid Chalífa se narodil v roce 1964 nedaleko Aleppa jako pátý ze třinácti sourozenců. Formálně byl sice právník, nicméně celý profesní život se věnoval literární tvorbě. Je autorem básní, románů a řady úspěšných filmových i televizních scénářů. Pravidelně přispíval do řady arabských deníků. Ve svých románech ostře kritizoval politický, sociální a náboženský útlak, kterému byli Syřané především za padesátileté diktatury klanu al-Asadů vystaveni.

První román Háris al-chaddá’i (Strážce klamu) vydal v roce 1993. Mimo Sýrii na sebe však výrazněji upozornil až svým třetím románem Madíhu’l-karáhíja (Chvála nenávisti, 2008), který se roku 2010 probojoval do užšího výběru na cenu IPAF (International Prize for Arabic Fiction, tzv. arabský Booker) a v roce 2013 byl nominován na Independent Foreign Fiction Prize. Madíhu’l-karáhíja je sžíravý román, jehož bezejmenná hlavní hrdinka vyrůstá v osmdesátých letech v Sýrii v honosném domě svých prarodičů a o její výchovu se starají tři tetičky: zbožná Marjam, liberální Safá’a a bezstarostná Marwá. Hrdinka během dospívání pociťuje až militantní odpor k vlastnímu tělu a probouzející se sexualitě, které vnímá jako známku slabosti, a odpověď na vnitřní zmatky nachází u radikálního islámu. Zanedlouho ji však ani vysoké zdi domu nedokážou ochránit před chaosem, který panuje v ulicích i v jejím nitru. Je svědkem brutálního režimního zákroku proti Muslimskému bratrstvu, k němuž se hlásí její milovaný strýc Bakr. Situace se pro organizaci, jíž se stane členkou, nevyvíjí vůbec dobře a hrdinka skončí v ženské věznici. Po letech za mřížemi se z ní stává zcela jiný člověk.

Román Madíhu’l-karáhíja je v Sýrii zakázán (vyšla v Libanonu), neboť zachycuje jeden z nejtemnějších okamžiků moderní syrské historie do začátku současné občanské války. Zkraje roku 1982 došlo v západosyrském Hamá, baště sunnitského Muslimského bratrstva, k povstání proti režimu Háfize al-Asada. Podle zpráv Amnesty International bylo k městu vysláno šest až osm tisíc vojáků pod velením generála Rifata al-Asada, prezidentova mladšího bratra. Tři týdny bojů, při kterých bombardování srovnalo se zemí historické jádro města, po sobě zanechaly tisíce mrtvých. Jejich počty se výrazně liší – od dvou po čtyřicet tisíc, přičemž zhruba tisíc mělo být vojáků a drtivou většinu obětí tvořili civilisté. Byl to nejkrvavější zásah proti vlastnímu obyvatelstvu, jaký kdy arabský svět zažil.

Syrská tabu Chalífa prolamoval i ve svých scénářích, například k seriálům Sírat al-Džalálí (Příběh Džalálíových, 2000) a v Zamán al-chawf (Doba strachu, 2007), v nichž vykreslil boj, který režim sváděl s Muslimským bratrstvem, a opět se vrátil k masakru v Hamá.

S kritikou režimu a jeho praktik pokračoval Chalífa i ve svém následujícím románu Lá sákákín fí matábichi hádhihi’l-madína (V kuchyních tohoto města nenajdete nože, 2013), který se probojoval do užšího výběru románů nominovaných na IPAF za rok 2014 a v roce svého vydání získal prestižní Medaili Nagíba Mahfúze za literaturu. Děj románu se odehrává mezi šedesátými léty a rokem 2000 v Aleppu a také v něm hlavní postavy marně hledají odpovědi na spalující otázky po smyslu života – nejprve u ozbrojených opozičních jednotek, pak u vládnoucí strany a posléze v náboženství –, nakonec ale žádné nenajdou. Na obrazu jediné rodiny Chalífa sleduje rozklad celé společnosti dušené nelítostným autoritářským režimem. „Psaní spolu se šťouráním se ve společnosti tvoří součást uzdravování,“ vysvětloval autor v jednom z rozhovorů.

V roce 2015 vyšel román Smrt je dřina (Al-Mawtu ‘amalun šáqun, č. 2020, Akropolis), autentická výpověď o aktuálním stavu Sýrie a o tom, jaké to je být obyčejným člověkem v zemi rozervané vleklou občanskou válkou. Nepatřit k žádné straně, k žádné prominentní rodině, neusínat s puškou, ani se nebít za žádnou ideologii – prostě se jen snažit přežít. Chalífa vyprávěl, že základní inspirací pro děj knihy byla situace v zemi, kde od roku 2012 začaly rodiny příbuzné pohřbívat, kde se dalo – na zahradě, na ulici, kdekoliv, protože místa na hřbitovech prostě nebyla nebo byla příliš drahá. K tomu se navíc přidal silný osobní zážitek z roku 2013, kdy autora postihla mrtvice. „Ležel jsem tři dny v nemocnici a uvažoval o tom, jak se ke mně rodina dostane, když teď umřu. Jak vyzvednou moje tělo? Bylo to komické, tragické, dojemné a vtipné. Blízkost smrti vás promění v absurdní bytost.“

Posledním autorovým románem je Lam jusil alajhim ahad (Nad nimi se nikdo nemodlil, 2019). I tentokrát se děj odehrává v Aleppu, ovšem zkraje dvacátého století, a mapuje následky tragické povodně, která smetla poklidný život na obou březích řeky. Stejně jako v ostatních románech i zde se v osudech jedinců zrcadlí dějiny Aleppa, jež bylo vždy sužováno zemětřeseními, povodněmi a hladomory a muselo se vypořádávat se zásadními společenskými, náboženskými a politickými změnami. Také poslední Chalífův román se probojoval na longlist IPAF za rok 2020.

Navzdory otevřené kritice syrského režimu Chálid Chalífa svou rodnou zemi nikdy neopustil. Bezpečnější místo pro život nehledal ani v posledních devíti válečných letech, kdy sledoval, jak se ze země postupně vytrácejí členové jeho rodiny a přátelé – po trasách bezpečných i těch nejriskantnějších, neboť i ty se v daný moment jevily jako lepší šance na budoucnost. „Většina z mých přátel odešla ze země a teď jsou z nich uprchlíci. A já můžu akorát hledat jejich jména v seznamech pohřešovaných a utonulých…“ napsal Chalífa pro antologii vydanou organizací Refugees International. Zemi a rodinu podle něj opouštějí jen ti, kdo už ztratili úplně všechno. Když v roce 2012 během pohřbu hudebníka Rabía Ghazzího, Chalífova přítele, který zahynul za záhadných okolností, vypukly nepokoje, jeden z přisluhovačů Asadova režimu spisovateli zlomil levou ruku: Chalífa to tehdy komentoval slovy, že na tom nesejde, protože on píše pravou.

V roce 2019 mu Harvardova univerzita nabídla velmi vysoké profesorské stipendium. Krátce po příjezdu do Ameriky však Chalífa začal trpět nočními můrami. Zanedlouho se rozhodl, že se vrátí domů. Když o tom univerzitu informoval, vyložila si to chybně a stipendium mu zdvojnásobila. „Nedokázali pochopit, že se chci vrátit do válečné zóny,“ vzpomínal Chalífa. V posledních letech opakovaně hovořil o tom, že odejít ze Sýrie by pro něj znamenalo smrt.

O tom, jak moc se chce vrátit domů, Chalífa hovořil i s Alfredem J. Naddafem, americkým překladatelem, když ho letos v červenci navštívil ve švýcarském Curychu, kde autor absolvoval rezidenční pobyt. Švýcarsko se mu líbilo, obzvláště oceňoval široký výběr sýrů, ale stěžoval si, že se mu stýská – tak jako pokaždé, když odjede z domova. S prvním dnem koronavirového lockdownu se Chalífa vrátil ke svému dávnému koníčku, k malbě. Po nocích maloval, dny však trávil poblíž svého dočasného bydliště v Literaturhausu a denně alespoň čtyři hodiny psal. Disciplinované psaní představovalo jedinou stabilní věc v jeho životě. Před začátkem syrské občanské války psával stejným způsobem v Novinářském klubu, než se z tichého podniku stal vulgární kabaret, v němž se začali scházet příslušníci tajné služby. 

Chálid Chalífa pracoval na svém třetím rozsáhlém románu a snil o tom, že své obrazy jednou bude vystavovat. Věřil v lepší budoucnost, „v Sýrii a v některých částech arabského světa dnes probíhá veliké zemětřesení, z trosek však vyroste nový život. V řadě zemí, jež si prošly tím samým, se literatura a umění proměnilo. A proto si myslím, že náš čeká zářivá budoucnost a že se objeví mnohem lepší spisovatelé.“

30. září 2023 Chalífovi vypovědělo srdce službu. Stalo se to doma v Sýrii, v Damašku, kde si přál zemřít.