„Taky se po mně chtělo, abych oblékala mrtvoly žen do rubášů. Ze všech úkolů, co mi svěřili, byl tenhle nejtěžší. Jednou mě v místnosti nechali samotnou s tělem mladé ženy, jejíž kojenec a manžel se zachránili. Seděla jsem vedle ní a dívala se na ni. Její muž venku řval žalem. Měla jsem dojem, že slyším zvuk rádia, ne řev skutečného muže. Představovala jsem si, že se žena probere a promluví na mě. Najednou jsem se slyšela, jak říkám: ‚Vstaň, prosím tě, tvůj muž je smutný a dítě pláče.‘ Dítě plakalo čím dál hlasitěji. Sáhla jsem na ni, byla studená. Oslovila jsem ji jménem: ‚Vstaň, Madího!‘“ (s. 27)

Málokdy se člověku dostane do ruky text, u něhož si není tak docela jistý, zda je těžší jej číst, nebo o něm psát. Hlasy nezdolných žen (v orig. 19 imra’a: Súrijját jarwín, Milán, 2018) syrské spisovatelky Samar Jazbik, jež vyšly v překladu Petra Felčera na konci loňského roku v Edici N, jsou jednou z takových knih. Je to jedna z knih, které byste nejraději ocitovali celé, protože se jen těžko hledají slova, která by vystihla jejich význam a měla na čtenáře stejný účinek.

Ukázat prstem

Samar Jazbik se narodila v roce 1970 v přímořské Džable. Jako spisovatelka na sebe poprvé výrazněji upozornila v roce 2005 románem Salsál (Hlína), ve kterém se odvážila zpracovat tabuizované téma politiky aktuálně vládnoucího režimu. Je autorkou několika povídkových sbírek, psala poezii a v předrevolučních časech pracovala jako televizní moderátorka. V roce 2010 byla ukázka její tvorby vybrána do prestižního almanachu Bejrút 39, který obsahoval prozaické a poetické úryvky třiceti devíti nejnadějnějších arabských autorů mladších třiceti devíti let. Aktivně se podílela na povstání proti režimu Baššára al-Asada, které vypuklo v roce 2010 a odstartovalo vleklou občanskou válku, která připravila o život desítky tisíc lidí, o domovy miliony, zanechala po sobě zdevastovanou zemi a jeden zoufalý, zničený národ. Po začátku války utekla Jazbik ze země, v exilu však nevydržela. „Plazila jsem se mezi dvěma zeměmi a do kůže se mi zarýval ostnatý drát. Pak jsem se rozběhla…“ popisuje v knize Taqáta’ nírán (Křížová palba, 2012), kterou o svém ilegálním návratu napsala a za kterou získala cenu Mezinárodního PEN klubu.

V předmluvě k Hlasům nezdolných žen Jazbik popisuje, že prvotní impuls k jejímu vytvoření přišel v roce 2015, když cestovala kvůli své tvorbě po Evropě a ve vlaku narazila na syrskou rodinu. Poznamenala si jejich vyprávění a uvědomila si, že skrze ně může navázat zpřetrhaný kontakt s vlastí. Že může celému světu připomenout, co se v Sýrii dělo a děje, že může umožnit lidem, aby ukázali prstem na viníky. Aby se vypovídali z traumat a z bolesti.

Hlasy vznikly na základě série rozhovorů, které Jazbik vedla s padesátkou žen v různých zemích světa, jež se jim staly po útěku před válkou novým domovem. Protože se příběhy často opakovaly, vybrala autorka devatenáct z nich a jednu po druhé nechala vyprávět.

Jen trochu důstojnosti, svobody a spravedlnosti

Všechny ženy, jež dostávají v knize prostor, se nějakým způsobem podílely na revolučních událostech. Všechny jsou vzdělané, snažily se – a mnohdy se stále snaží – podílet na chodu občanské společnosti a bez výjimky snily o svobodné Sýrii, o zemi, kterou nebude rozdělovat náboženské vyznání. O zemi, kde budou vedle sebe všichni žít v první řadě jako Syřané, kde bude mít ženský hlas stejnou váhu jako ten mužský, o zemi, kde se bude moci svobodně vyjadřovat názor, kde bude vládnout spravedlnost a demokracie. 

Liší se prostředím, z něhož pocházejí, náboženským vyznáním, věkem, vzděláním, specializací, zkušenostmi i rodinnou situací. Výbor obsahuje příběhy dívek, které teprve studovaly, když v zemi vypukla revoluce, najdeme v něm ale i ženy, které vybudovaly vlastní rodiny a kariéry, které ve vězení prosily o propuštění nejen manželů, ale i synů a vnuků. Jsou tu sunnitky i alawitky, ženy praktikující i ženy, pro které náboženství nehraje žádnou zásadní roli, jsou tu komunistky, feministky; dohromady se v nich zrcadlí plastičnost mnohovrstevné syrské společnosti, která se vzpírá jediné škatulce nebo nálepce.

Z jejich vyprávění je zcela zřejmé, že revoluce zpočátku neměla náboženský charakter. U společnosti, v jejímž čele stáli od konce francouzského mandátu v roce 1946 alawité, příslušníci ší’itské sekty (k níž patří i sama autorka), kterou většinový sunnitský islám vnímá jako heretickou, to může působit překvapivě. Náboženský charakter získaly boje až později a nejvyhrocenější pak byly v době přítomnosti teroristického Islámského státu na syrském území.

Všechny ženy opakovaně hleděly do tváře smrti, některé byly uvězněny, mučeny, znásilněny. Většina se snažila pomáhat – vyškolily se na zdravotnice, pomáhaly otevírat a provozovat vzdělávací centra pro děti a ženy, aby neztratily budoucnost, a dokud mohly, věřily v dobrý konec. Dříve či později ale o naději všechny přišly. Připravily je o ni výbuchy Asadových bomb, útoky chemických zbraní, nečinnost Západu, příchod radikalizovaných cizinců, kteří jim začali kázat, jak se mají ve vlastní zemi modlit, oblékat a chovat – navíc jazykem, který ani nebyl jejich.

A svět se díval

„Dvacátého šestého srpna dorazili do Mu’addamíje vyšetřovatelé Spojených národů, aby sebrali vzorky a shromáždili důkazy o použití chemických zbraní proti civilistům… Přišli nás zkoumat jako nějaké laboratorní myši. Byla jsem naštvaná na všechny ty, co se přišli dívat na naši smrt, jako bychom ani nebyli lidi.“ (s. 30) Jak těžko se jednotlivé příběhy čtou. Všechny osudy se do jisté míry překrývají, všechny končí v exilu, v zoufalství. 

Hlasy nezdolných žen nejsou kniha na jedno posezení. A ani by neměly být. Člověk by neměl dopustit, aby slova, která Jazbik zprostředkovává, přestala mít účinek. Příliš koncentrované bolesti a utrpení může mít snadno stejný efekt, jako když se příliš dlouho tlučete do stejného místa – otupíte. Zprávy z bojiště mívají mnohdy právě takový efekt. Pořád dokola jen výbuchy a smrt, a tak nevyhnutelně postupně přenechávají prostor běžnému, každodennímu životu. Čím vzdálenější konflikt je, tím rychleji a snáz vymizí – z médií i z našich myšlenek.

Devatenáct bojovnic, s jejichž příběhy se můžeme seznámit, si prošlo peklem. A protože tohle je realita a ne pohádka, nevyšly z něj silnější a udatnější. Vyšly z něj často zlomené, trvale poznamenané, ocejchované vědomím, že člověk dokáže být člověku i něčím mnohem horším než jen vlkem. „Dospěla jsem na pokraj deprese a šílenství, točila jsem se v bludném kruhu. Můj odpor se zhroutil. Žila jsem ve strachu z vězení. Nevím, jestli se do rodné země vrátím. Nevím, jestli jsem stále ještě žena, nebo už něco jiného. Už nic necítím. Ani hněv, ani lásku, nenávist nebo radost. Po ničem už netoužím. Ta nenávist mě zničila!“ (s. 173)

Jazbik se při přepisech rozhovorů neuchyluje k patetickým výlevům, hlasy žen jsou věcné, přímé. Vyprávějí o své činnosti za revoluce a po ní, o svých životech a životech lidí, kteří se rozhodli nebo museli ve válečné zóně zůstat. Každé několikastránkové vyprávění doplňují poznámky, které jsou částečně dílem autorky, částečně překladatele, jenž tímto způsobem českému čtenáři nenásilně zpřístupňuje značné penzum informací nejen o syrských reáliích.

V okamžicích, kdy jen kousek od nás zuří další nesmyslná, brutální a zbytečná válka, není nic důležitějšího, než se nenechat jejím trváním ukolébat. Je naší lidskou povinností nezapomínat na utrpení jiných, nedopustit, aby se z Ukrajiny stal další konflikt, který už vlastně nikoho nezajímá, jako se to stalo Sýrii. „Historie si bude pamatovat, co svět Syřanům udělal, a lidstvo se za to bude stydět,“ (s. 188) říká jedna z žen, Alja. Kéž by měla pravdu.