Syrský spisovatel Nihád Sirís se narodil v roce 1950 v Aleppu. Vystudoval stavitelství, a jak je u arabských autorů běžné, i během spisovatelské kariéry zůstal zároveň činný i ve vystudovaném oboru a provozoval v rodném městě soukromou firmu. Publikovat začal v osmdesátých letech a je autorem celkem sedmi románů a mnoha divadelní her a scénářů k televizním seriálům, díky nimž převážně vděčí za své mezinárodní renomé. Vysoce ceněný je obzvláště seriál Hedvábný trh, zasazený do dramatických padesátých a šedesátých let, v němž Sirís otevřeně kritizuje tehdejší politické poměry v zemi. Ve své vlasti ocitl na černé listině již v roce 1998. Perzekuce ze strany syrského režimu se však omezovala jen na zákaz vydávání románů (Sirís tedy publikoval v Libanonu). Taková vydavatelská migrace je u arabských prozaiků, kteří kritizují či realisticky ztvárňují politické a sociální poměry, věc běžná. V roce 2011 se situace v Sýrii vyhrotila a o rok později tlak tajných služeb zesílil natolik, že se Nihád Sirís rozhodl pro emigraci a odcestoval do Egypta. V současné dobře žije v Berlíně.

V roce 2004 vyšel v Bejrútu jeho román As-samtu wa s-sachabu (Ticho a vřava). Jeho ústřední postavou je jednatřicetiletý spisovatel Fathí Šín, hrdina proti své vůli. Stejně jako autor, i on je ve své (nikde nejmenované) vlasti zakázaným autorem. Jelikož nesmí pracovat a publikovat, tráví čas návštěvami dobře situované matky, své milenky Lamá a především věčnou snahou uniknout před neutuchajícím vedrem a nekonečnými průvody oslavujícími bezejmenného Vůdce.

Děj románu se odehrává během jednoho takového běžného dne, kdy se Fathí cestou k matce v průvodu oslavujícím dvacetileté výročí Vůdcovy vlády připlete k potyčce, při níž mu tajná policie zabaví průkaz totožnosti s tím, že se pro něj má u nich večer zastavit. Fathí od matky pokračuje k Lamá a od ní do budovy tajné služby.

Na své jednodenní pouti reflektuje nejen události vlastního života, ale také situaci v zemi a náturu spoluobčanů. Ve všech institucích, v nichž se toho dne ocitne, naráží na absurdní jednání jedinců, kteří nahlas sympatizují s režimem, ale šeptem sympatizují s ním, s jeho tvorbou a s lidmi se stejným přesvědčením a zásadami. Celým románem se prolíná dichotomie hluku a ticha. Hluk, vřava, ale i možnost mít hlas a být slyšen jsou pevně svázány s režimem. Naopak ticho, klid a chlad, po nichž Fathí tak prahne, jsou připisovány všemu, co s režimem nesympatizuje: umělcům, kteří nesmějí publikovat, ale také vězeňské cele nebo hrobu, kterým mu režim hrozí, pokud s ním nebude spolupracovat. Obzvlášť v části věnované Fathího výpravě pro občanský průkaz se kafkovské rysy mísí s prvky vězeňské literatury, v současné arabské literatuře hojně zastoupeným žánrem.

Román je silný v obrazech absurdity totalitního režimu a způsobů, jakým nakládá s těmi, kteří mu nejsou po chuti a zároveň jsou společensky natolik významní, že je není možné jen tak odstranit. Autor sám tvrdí, že kniha je zrcadlem roku, v němž vyšla. „Koncept tyranie nepřestává svět znepokojovat, a Syřany obzvlášť. V době, kdy jsem knihu psal, byl režim velmi silný. Možná jsem v té době snil o jeho pádu, nejsem si tím ale jistý. Tato kniha se snaží pobídnout lidi, aby sebrali odvahu a našli způsob, jak se postavit režimu.“ A jako nástroj uvádí smích. Fathí se brání absurditě režimu, v němž žije, humorem a sexem. Jenže humor nevyznívá nijak zvlášť vtipně a těch pár sexuálních scén postrádá jakoukoliv pikantnost.

Je otázka, zda se onen autorův propagovaný hravý a lehký styl neztratil kdesi v překladu. Nebo spíše v překladech. Ten český byl totiž pořízen přes francouzštinu a je to na něm vidět. Všechna jména zůstávají ve francouzském přepisu (hlavní hrdina je tedy Fathi Chinn místo Fathí Šín, Á’iša je jednou Ajša a jinde Aiša atd.). Milenka hlavního hrdiny se tak jmenuje Lama (namísto Lamá), což v češtině nevyhnutelně evokuje jihoamerického velblouda. Reálií je naštěstí v knize minimum, ovšem i v tom minimu jsou chyby – Fátiha není část první kapitoly Koránu (s. 27), je to celá první kapitola, a služka Umm Muhammadová už působí vyloženě úsměvně. Umm znamená matka a Muhammad je, jak je snad všeobecně známo, mužské jméno – čili služebná se jmenuje skutečně jen Umm Muhammad neboli Muhammadova matka (arabské ženě její okolí poté, co se jí narodí dítě, začne říkat „Matka toho a toho“). Text trpí také přehnaně expresivními výrazy, které v originále nenalezneme a jež působí vyloženě rušivě – „kápo studentů“ (s. 15); „řehoní se“ (s. 24), „máti“ namísto „matky“ atd. Na plynulosti textu nepřidávají ani místy kostrbaté věty – např. „Přes cestu mi začali klást problémy a překážky všeho druhu“ (s. 60); „Nakonec milicionáři popadnou i je a vystrčí ven taky“ (s. 11). Což volá minimálně po pečlivější redaktorské práci.

Útlý román Niháda Siríse Ticho a vřava přináší vzácný pohled na režim Bašára Asada zevnitř. V doslovu, který autor napsal pro anglické vydání (r. 2013), píše o jiné vřavě a jiném hluku, o nichž „bych nikdy nevěřil, že je vůdce schopný použít: o řevu dělostřelectva, tanků a stíhaček, které bombardují syrská města“. Přestože vidí syrskou budoucnost pesimisticky a očekává, že boje budou trvat ještě dlouho, věří, že jeho román pomůže světu lépe pochopit, co se v Sýrii děje a proč. Snad se ten vhled neztratí ani v nedotaženém, dvojitém českém překladu.