Příkladů nedobrovolných, či dokonce násilných přesunů celých skupin obyvatelstva bychom v moderních dějinách střední a východní Evropy našli nepočítaně, stejně jako nebyly výjimkou v jiných epochách a na jiných místech, jak o tom svědčí už starozákonní knihy líčící babylonské zajetí Židů. K nařízeným přesunům etnických menšin ale nedocházelo jen v totalitních režimech, starověkých despociích nebo v důsledku konce druhé světové války. Nejednoho čtenáře jistě překvapí, že v relativně poklidných dvacátých letech minulého století sáhly k tomuto kroku švédské úřady vůči Sámům, obývajícím nejsevernější oblasti země.

V tomto případě nešlo o přesun milionů lidí a realizace se obešla bez násilností a obětí na životech, přesto událost těžce poznamenala jak jednotlivé rodiny, nucené se rozhodnutí úřadů podrobit, tak sámskou kulturu jako celek. Kvůli přístupu odpovědných míst i samotných vystěhovalců, kteří vzpomínku na nucené přesídlení jen málokdy předali dalším generacím, upadl tento příběh v zapomnění – dokud se o něj nezačala zajímat novinářka Elin Anna Labba (nar. 1980), jejíž předkové patřili mezi oběti úředního nátlaku. Na základě archivních dokumentů a vyprávění těch, jimž jejich příbuzní přeci jen některé informace a vzpomínky zanechali, sestavila působivou mozaiku a rekonstruovala i příběh vlastní rodiny. Její knižní prvotina s výmluvným názvem Herrarna satte oss hit (Páni nás usadili sem) získala nejvýznamnější švédské domácí literární ocenění Augustovu cenu v kategorii literatura faktu, vedle toho zvítězila i v čtenářské soutěži Kniha roku o švédské historii.

V předchozím odstavci užité slovo „příběh“ nejlépe vystihuje základní kámen, na němž autorka knihu vystavěla. Citace z archivních pramenů užívá jen pro dokreslení atmosféry, stejně střídmě zachází i s faktografickými údaji, rozmístěnými v knize všude možně. Základem každé kapitoly je příběh konkrétní rodiny, zachycený často jen v krátkých epizodách ze života před přesunem a z přesunu samotného. Do jaké míry zde autorka vycházela ze skutečných vzpomínek a nakolik popustila uzdu fantazii, je těžké odhadnout, výsledek je nicméně velmi působivý. Literárně podaný příběh je vždy doplněn přímými citacemi přesídlených Sámů či jejich potomků a archivních pramenů.

Faktografické pasáže jsou naopak pojaté snad až příliš stručně, zejména pro čtenáře mimo Skandinávii. Autorka vysvětluje, proč k nucenému přesídlení švédské úřady sáhly, totiž kvůli požadavku nedávno se osamostatnivšího Norska na omezení škod způsobených soby na pozemcích, kde je Sámové nechávali v létě pást. Pastevectví se Sámové věnovali celá staletí, norské úřady však je a jejich soby začaly náhle považovat za škodlivý a cizorodý element, pro který již není v samostatném, po více než půl tisíciletí obnoveném norském státě místo. Nedozvíme se však, proč švédské úřady bez velkého vyjednávání souhlasily s podpisem konvence, podle které na sebe Švédsko vzalo zodpovědnost za zamezení kočování přes švédsko-norskou hranici. Stejně tak není jasné, proč se Švédsko rozhodlo usadit Sámy na svém území a nesnažilo se je přesídlit např. do Finska (koneckonců, jak autorka sama uvádí, kromě sámštiny byli Sámové schopní se dohovořit nejčastěji finsky, zatímco norsky uměli jen výjimečně a švédsky téměř vůbec).

Mnohé motivy a situace, které autorka v knize zachytila, budou znít čtenáři obeznámenému s jinými obdobnými historickými událostmi přinejmenším povědomě. Ze slibované státní pomoci při přesunu se nakonec vyklubal jen naprosto mizivý finanční příspěvek, který rodinám nepokryl ani náklady na samotný přesun, natož ztráty způsobené nucenou porážkou části stád (další ztráty pastevci utrpěli během přesunu, kdy zmatená zvířata, navyklá po celé generace na cestu k severonorskému mořskému pobřeží, chovatelům utíkala). Oblasti, na nichž se měli přesídlení Sámové usadit, byly obvykle pro chov sobů méně vhodné než původní pastviny, kromě toho byly často tytéž pozemky přiděleny více rodinám nebo se „zapomnělo“ na to, že je využívají Sámové místní. Ti celkem pochopitelně proti příchodu dalších rodin protestovali, vztahy mezi starousedlíky a nově příchozími nezlepšovala ani odlišnost dialektů či rozdílné metody péče o zvířata. Navzdory tomu, že se přesun konal v době, která již znala vlaky a automobily, museli Sámové většinou urazit několik set kilometrů pěšky nebo na hřbetech zvířat, jen ve výjimečných případech autorka zmiňuje, že ženy a děti mohly alespoň část cesty absolvovat vlakem nebo že úřady poskytly k převozu věcí nákladní automobily. S jinou temnou stránkou moderní švédské minulosti souvisí skutečnost, že Sámové byli před začátkem přesunu a po jeho skončení podrobováni zevrubným, ovšem značně pavědeckým a jistě ponižujícím rasově biologickým vyšetřením, z nichž se v archivu dochovaly nejen stovky vyplněných formulářů, ale i množství fotografií nahých mužů, žen i dětí.

Nechybí ani emočně vypjaté momenty – k těm nejsilnějším patří příběh malé dívky, kterou rodiče zanechali u norských známých, neboť děvčátko krátce před návratem do zimních pastvišť onemocnělo. Rodiče samozřejmě plánovali dívku příští léto opět vyzvednout, mezitím ale vstoupila v platnost zmíněná konvence a začaly nucené přesuny, v důsledku čehož se dívka s rodinou setkala až po letech. Mnozí z přesídlených Sámů už své příbuzné, kterým bylo dovoleno zůstat, nikdy neviděli, protože cítili, že po návštěvě známých míst svého dětství a mládí by v sobě nejspíše nenašli sílu se vrátit do nového bydliště. K méně dramatickým, ale atmosféru dokreslujícím detailům patří nářky nad kratším letním dnem v novém bydlišti, omezujícím množství práce, kterou je možné za den vykonat.

Vedle smutných individuálních příběhů autorka upozorňuje i na širší aspekt nuceného přesunu, totiž na jeho drastický dopad na sámskou kulturu. Tradiční sámské zpěvy jojky se totiž často vázaly k určitým místům, horám, potokům, kamenům a podobně, které Sámové na svých každoročních cestách tam a zpět potkávali. V okamžiku, kdy byli nuceni přesídlit do míst jim naprosto neznámých, nemělo pro ně smysl tyto jojky dále zpívat a ty se tak z kolektivní paměti sámského společenství navždy vytratily. Důležitým faktorem byla i povinná školní docházka, kdy se dětem zakazovalo mluvit jinak než švédsky, a to i mezi sebou.

Elin Anna Labba za uchování sámské kultury, řeči a literatury bojuje dlouhodobě. Svým sámským předkům a jejich soukmenovcům propůjčuje hlas nejen obsahem knihy, v níž zachytila jejich příběhy, ale i formou. Text je plný sámských výrazů, označujících zejména příbuzenské vztahy, často těžko přeložitelné jedním slovem; na starobylost dlouhou dobu přehlížené sámské kultury upozorňuje i užíváním sámských geografických názvů, z nichž se i českým čtenářům znalým švédské geografie podaří identifikovat jen malou část (Giebnegáisi, Jiellevárre).

Švédské vydání (mimochodem již také přeložené do jazyka Sámů) je zároveň nutné vnímat v kontextu rostoucího zájmu o sámskou kulturu ve švédské literatuře – v roce 2018 získala Augustovu cenu Linnea Axelsson za svůj epos Ædnan, týkající se této tematiky, a na švédském knižním trhu lze najít další beletristické tituly, v nichž Sámové hrají významnou roli. Případný český překlad jistě v první řadě potěší nepočetnou skupinu zájemců o sámskou kulturu a historii. Konkrétními příběhy o lidech, kteří byli okolnostmi donuceni opustit svůj domov a čelit svévoli úřadů, nadto ještě v poměrně nehostinném a exotickém prostředí, má ale kniha potenciál zaujmout i čtenáře bez bližšího zájmu o severní výspu Evropy. Snaha zajistit živobytí pro sebe a svou rodinu navzdory svévoli a liknavosti úřadů je koneckonců univerzální.