Bengt Pohjanen (nar. 1944) je trilingvní autor z oblasti Tornedalu a tvůrce spisovné formy jazyka meänkieli, v němž píše od roku 1985, kdy vydal román Lyykeri (Luger). S Michalem Kovářem, překladatelem románu Faravidova říše (Faravidin maa), rozmlouval mj. o národní identitě, pravoslaví, Laponsku a jižních vránách.

iLiteratura: Jak vás napadlo začít o sobě mluvit jako o Meänkielijci?
Bengt Pohjanen: Můj rod obýval území Meänkielijců a mluvil tímto ugrofinským jazykem, jejž nyní nazýváme meänkieli, po tisíc let. Je to jazyk mého dětství. Už v mládí jsem přemýšlel o tom, proč se v něm nepíše, jak by se jím psát dalo a zda je to vůbec možné.

iLiteratura: Nebylo to tedy rozhodnutí motivované politicky? Není termín meänkieli jako kompozitum novotvarem z 20. století?
Bengt Pohjanen: Dříve tento jazyk nazývali tornedalská finština a nás severobotničtí Finové. V osmdesátých letech jsme začali používat termín meän kieli, ale když jsme na konci osmdesátých let chtěli svoji národní identitu posílit, rozhodli jsme se, já a Matti Kenttä, že to budeme psát jako kompozitum: meänkieli, což znamená, že jde o vlastní jazyk.

iLiteratura: Vaše identita tedy byla vždy odlišná od identity obyvatel zbytku Finska…
Bengt Pohjanen: Ano, lidé na severu se vždy považovali za jiné než lidé z jihu, kteří pro nás byli „cestujícími z vlaku“ nebo „jižními vránami“ apod.

iLiteratura: Finskojazyčná literatura severního Finska, například knihy Tima K. Mukky, Rosy Liksom, Marie Peury či Hanny Hauru, se mi zdá příliš temná. Chybí mi v ní nejen humor, ale i jakákoli elementární radost. Všechno, včetně tak pozitivních jevů, jako je erós, víra nebo vztah mezi matkou a dítětem, je zobrazeno děsivým, často patologickým způsobem. Čím to, že u vás na druhé straně hranice, stejně jako třeba v literatuře sámské, je tomu naopak?
Bengt Pohjanen: Domnívám se, že šibeniční humor je způsob, jak zde, v sevření mezi různými kulturami a na hranici mezi státy, přežít. Můj rod je obzvlášť humoristický.

iLiteratura: Vaše dílo se hodně překládá do maďarštiny a vychází především v rumunské Transylvánii čili mezi Maďary žijícími v podobném kulturním sevření. Jejich tvorba je také spíše temná, svým způsobem podobná té severofinské. Je to výraz jakéhosi odevzdání?
Bengt Pohjanen: Ano, temný obraz lidí, jazyka a kultury může být znakem rezignace, kdy už chybí důvod věřit v budoucnost. V pozadí však může stát i obchodní strategie, protože exotika, k níž takový obraz temnoty a chudoby náleží, se na jihu i jinde ve světě dobře prodává. To má zase základ v romantismu, kdy se hledal divoký lid a nacházel se na Severu a též ve Finsku. Jeden finský diplomat říkal, že temný obraz chudoby Finska nedokáže změnit ani Sibelius či Aalto. Pokouším se takovému etnorasismu vyhýbat.

iLiteratura: Co vás vedlo ke konverzi k pravoslaví?
Bengt Pohjanen: V mládí jsem hodně četl ruskou literaturu, seznámil se s ruskou filozofií a zároveň s tím zabloudil i do světa Dostojevského tvorby. A zalíbilo se mi v něm – v tom bloudění.

iLiteratura: V jakém smyslu tedy chápete Dostojevského jako křesťanského autora?
Bengt Pohjanen: Domnívám se, že Dostojevskij nemluvil o vlastní době, nýbrž o době pozdější, té, v níž žijeme nyní. Je mu těžko porozumět bez znalosti ruské filozofie, ruského duchovního klimatu a pravoslaví. Dostojevského svět je křesťanský. Dokonce řekl: „I kdyby se Kristus mýlil, já v jeho omylu setrvám!“ To o jeho myšlení vypovídá mnohé.

iLiteratura: Jste spisovatelem národa, jemuž byl na dlouhou dobu odepřen hlas a za nějž promlouvaly hlasy a jazyky cizí. V podobné situaci byli i Sámové, přičemž jejich nejděsivější obraz najdeme asi u Knuta Hamsuna. Jaký obraz mají Sámové ve vašem díle?
Bengt Pohjanen: Laponci (pozn. BP používá označení „Laponci“, „laponský“ atd. [lappalainen], přičemž odmítá jakékoliv pejorativní konotace) jsou naši sousedé, zobrazoval jsem je ve svých knihách docela hojně a jejich osud, blízký našim zkušenostem, jsem měl při tom vždy na mysli. Mám rád jejich mytickou sebeprezentaci a vyprávění, v nichž jsou témata stejná jako ve vyprávěních našich, ač jinak zpracovaná.

iLiteratura: Co míníte onou mytickou sebeprezentací?
Bengt Pohjanen: Ve starých příbězích Laponce nazývali „psí obličeje“ a jejich úkolem bylo hlídat okraj země, Ledový oceán, aby z něj ostatní lidé nespadli do nicoty. Toto vyprávění je starobylé, dost možná odpovídá zkušenostem starých Řeků a tomu, jak se jim tváře Laponců jevily. Představa o Ledovém oceánu jako hranici země pochází pravděpodobně od řeckých cestovatelů. Mýty Laponců, jež se vyprávěly v domově mého dětství, mají původ ve struktuře a prvotním uspořádání země a nebes. Stejně tak i čarování, jež je silně přítomné v mé Tornedalské trilogii, bičování Naalis-Leeny a pomsta a čarovné umění laponského muže. (Pozn. aut.: Úryvky z trilogie vyšly v 10. čísle Plavu – Měsíčníku pro světovou literaturu v roce 2011.)

iLiteratura: Vaše dílo zasahuje mnoho různých žánrů: básně, romány, balady, dramata, operní libreta. Je tato žánrová šíře dána povinností národního buditele ukázat, že meänkieli jako kulturní jazyk prospívá ve všech oblastech?
Bengt Pohjanen: Přesně tak. Působil jsem a působím jako spisovatel různých žánrů, protože chci ukázat, kde všude náš jazyk obstojí. Proto také překládám Shakespeara, Horatia, Platóna a další klasiky. Krom toho mám rád písně, drama, fejetony i poezii.

iLiteratura: Napsal jste někdy sonet?
Bengt Pohjanen: Vlastní sonet jsem nenapsal, jen jsem přeložil sonety Shakespearovy.

iLiteratura: Kdo vaše dílo čte?
Bengt Pohjanen: Napsal jsem několik knih pro mládež a mládež je skutečně čte. Mé knihy jinak čtou úplně obyčejní lidé.

iLiteratura: Máte nějaké následovníky?
Bengt Pohjanen: Doufejme, že nějací budou. Zatím to vypadá z pohledu meänkieli bledě.