Vlámská autorka Aya Sabi debutovala sbírkou povídek Verkruimeld land (Rozdrobená země) a v současné době dokončuje svůj první román Half leven (Poloviční život). Ačkoli působí velice křehkým a nenápadným dojmem, skrývá se v ní silná osobnost s jasnými názory. Není tedy divu, že svými komentáři pravidelně obohacuje přední belgická periodika.

iLiteratura: Váš román Poloviční život je inspirován skutečným příběhem. Jak jste se k němu dostala?
Aya Sabi: Zatím si nejsem jistá, jestli o tom chci blíže mluvit, a to nejenom z respektu k lidem, kteří mi svůj příběh povyprávěli, ale taky z respektu k řadě fiktivních prvků v mém románu. A je jich opravdu hodně. Nechci se proto upínat na to, kolik procent děje je „pravdivých“ nebo „se skutečně stalo“, protože mi to upřímně řečeno připadá irelevantní. Důležitější je, nakolik je moje dílo věrohodné a jestli moje postavy čtenáře zasáhnou.

iLiteratura: Vaše předchozí kniha Verkruimeld land (Rozdrobená země) je sbírka povídek, pravidelně také píšete komentáře do novin. Je práce na románu hodně odlišná?
Aya Sabi: Ano, je to obrovská změna a já si na ni pořád nemůžu zvyknout. Je to bez přehánění ta nejtěžší věc, jakou jsem kdy v životě dělala. Věděla jsem, že to bude náročné, a přesto jsem to podcenila. Obtížné je všechno: udržet přehled, neztrácet odvahu psát o něčem, co se zdá tak nepřekonatelně velké – vždyť konec je pořád v nedohlednu –, zhodnotit relevanci toho, co píšu, a neustále o tom pochybovat. A to ani nemluvím o technické náročnosti spisovatelské práce a o úsilí, aby se všechno sešlo v jeden celek. Občas ani nechápu, proč to dělám.

iLiteratura: Kdysi jste prohlásila, že jste součástí menšiny, která bude jenom poslouchat, jak o ní mluví ostatní, dokud sama nepromluví. Cítíte se být v jistém smyslu mluvčí marocké menšiny v Belgii?
Aya Sabi: Ale vůbec ne! Dělám zkrátka to, co mě naplňuje. Píšu a někteří lidé se s tím ztotožňují, oceňují to nebo v tom nalézají útěchu, zatímco jiným to připadá hrozné. Stejně tak je v marockém společenství obrovská rozmanitost lidí, hlasů a vkusů. Nečekají na jednoho člověka, který za ně promluví. Navíc nic jako jedno společenství neexistuje.
Mám tím na mysli, že tyto rozličné hlasy v rámci společenství nebudou nikdy vyslyšeny v celé své autentičnosti, dokud samy nepromluví. Příklady takových příběhů vidíme všude, ale kdo je vypráví a za jakým účelem? Je důležité, abychom je zbavili orientalismu a „zachráncovského komplexu“, kterými jsou často prodchnuty, a vzali si je zpět. Nejsem totiž mluvčí, jsem vypravěčka jednoho příběhu.
Reprezentování je důležité, ale reprezentace potřebuje hlavně rozmanitost. Abychom překročili jednorozměrné identity a byli vnímáni v celé naší rozmanitosti, v níž se můžeme sjednotit.

Krása jazyka pomáhá člověku na nohy
iLiteratura: V osmnácti letech vás údajně silně zasáhla Nesnesitelná lehkost bytí Milana Kundery. Můžete mi o tom říct něco víc?
Aya Sabi: Vím, které knihy mě ovlivnily, které mi daly útěchu a které mi udělaly dobře, ale nikdy nevím proč. Je to pocit, že jsem chráněná a v bezpečí, že se ztotožňuji se slovy velkého a dobrého spisovatele, který jako by ta slova napsal speciálně pro mě, aby mi pomohl v konkrétní životní situaci. Je to nepopsatelný pocit. A pak taky krása jeho jazyka, ta sama o sobě stačí k tomu, aby člověku pomohla na nohy.

iLiteratura: Ovlivnila nějak vaši tvorbu koronavirová krize?
Aya Sabi: Obrátila mi celý život vzhůru nohama! (smích) Uplynulý rok pro mě byl z různých důvodů velice těžký. Neměla jsem ideální klidný a kreativní prostor, v němž bych se mohla soustředit na sebe a svou práci a kam bych se mohla stáhnout před hektičností světa. Ale teď už mám svoje vlastní místečko a v mysli jsem se oprostila od situací, které na mě měly negativní vliv. Možná to teď vznik mého díla uspíší.
Navíc mám kvůli koronavirové krizi velice málo reálného kontaktu s publikem. Ten je pro mě velmi důležitý, abych neztrácela ze zřetele, že moje psaní má smysl a že lidem něco přináší. Bez čtenářů, bez zpětné vazby, bez vřelých emocí a poznatků, které se mnou lidé po přečtení mého díla sdílejí, nejsem nic. Všechno, co dělám, dělám pro čtenáře. Moji čtenáři mě tím zároveň vracejí ke mně samotné. Situace bohužel způsobila, že mám k psaní menší motivaci. A bohužel mě samozřejmě zasáhla i finančně. Mám méně zakázek.

iLiteratura: Český překlad úryvku z Polovičního života vznikl v rámci projektu CELA, který podporuje cirkulaci děl mladých evropských autorů. Proč jste se rozhodla se projektu zúčastnit a co si od něj slibujete?
Aya Sabi: Jsem velice impulzivní člověk, takže jsem předem nepřemýšlela nad tím, jestli se mám zúčastnit. A řekla jsem si prostě: proč ne? Vybrali mě a já jsem až během úvodního týdne v Bruselu pochopila, co to vlastně znamená. Potkala jsem tolik rozličných lidí, kteří se všichni zabývají tímtéž, že si ve své tvorbě, myšlenkách a pocitech už nepřipadám tak osamělá. Kromě odpovědí na velké životní otázky a technické obtíže románu člověk podobnými interakcemi získá nové pohledy na veskrze nicotné nebo příliš praktické záležitosti. Jako třeba kolik slov kdo napíše za den a kolik dní v týdnu píše. A co dělá, když to zrovna nejde.

iLiteratura: V jednom rozhovoru jste řekla, že spisovatelé mají za úkol mluvit o věcech, o kterých se obvykle mlčí. Platí to i pro Poloviční život?
Aya Sabi: Ano, už jsem úplně zapomněla, že jsem to kdysi řekla, ale Poloviční život je na tom vlastně celý založený. I proto je pro mě tak těžké příběh dokončit, protože jak se dá mluvit o věcech, které zůstávají nevyslovené? A co víc, kolik věcí zůstává nevyslovených, přestože se je snažíme napsat nebo pojmenovat? Myslím, že často nikdy neřekneme to, co chceme, můžeme se o to jenom pokusit. A o tom je Poloviční život, je to snaha přiblížit se nevyslovenému. Snaha víc mluvit a psát o věcech, na kterých opravdu záleží.