Nakladatelství Host patří dík za to, že k nám v posledních letech kontinuálně přináší – napříč žánry – to nejlepší ze současné polské literární tvorby: v jeho programu se dávno zabydlela nejen nobelistka Olga Tokarczuková, ale i obrazové publikace a příběhy pro děti například od respektovaných manželů Mizielinských, Marcina Mortky či autorského týmu populární série Rok…

S velikou radostí však vítáme (vedle pestrých exkurzí do všelikých koutů světa) i novější trend, který zabrousil do zámoří a objevuje pro nás zejména frankofonní kanadské spisovatelky a výtvarnice, jejichž umělecké nápady jsou neokoukané, vyznávají jemný humor, vyjadřují úctyhodný respekt k jinakosti, a přitom nijak nedidaktizují. Po bok Marianne Dubuc, autorky kreslené série o pošťáku Myšákovi (Pošťák myšák doručuje a Prázdniny pošťáka myšáka), kterou ovšem děti znají i díky péči nakladatelství Labyrint, a Elise Gravelové (Klub přátel hub) se tak nedávno zařadila i Nadine Robertová, nakladatelka, překladatelka a příležitostná spisovatelka, s novinkou, jejíž český název zní Elinka.

Bráškové a sestřičky se vypravují na ryby a nejmladší Elinka má zrovna něco lepšího na práci. Nakonec se přidá, chtěla by ovšem jít jinudy. Při poledním pikniku nakrmí svou svačinou kačenky; když je čas na šlofíka, Elí hlídá splávky. Hádejte, schrupne si taky? A kdo vlastně jako jediný něco uloví?

Elinka patří mezi knižní publikace, které tak trochu klamou tělem – nakladatel ji doporučuje pro nejmenší od tří let a název i titulní ilustrace roztomilého králíčka okamžitě svádí k úsudku, že je to ideální knížka pro křehké holčičky. Jejich sympatie si umíněná králičí dívenka jistě okamžitě získá, ale zajímavý by byl i experiment, nabídnout předškolním dětem příběh o vzájemné toleranci bez paralelních „něžných“ obrázků, ať to kluky-superhrdiny neodradí a ať si příběh – v duchu jeho ústřední myšlenky – vizualizují po svém.

Poselství Elinky je totiž nesmírně cenné a bylo by škoda, kdyby o ně páni kluci přišli; koneckonců dokola připomínat by si ho měli i rodiče: Sourozenci a vůbec kamarádi se učí respektovat, že minimálně jeden z party chce něco jinak. A neznamená to, že hatí plány nebo kazí hru. Je na něm, jestli se přidá k ostatním, nebo si dělá věci po svém. Druzí to přijímají jako samozřejmost, bez manipulování, bez výsměchu, berou to vzdorokvítko se vším všudy mezi sebe. A někdy se ukáže, že zdánlivě bláznivé, nesmyslné, „nenormální“ nápady FUNGUJÍ lépe než zaběhlé stereotypy, zatímco jindy je lepší držet se osvědčených postupů. Perspektivu ovšem můžeme i obrátit – ostatní nejsou nuly, když nechtějí za každou cenu prosadit svůj „geniální“ nápad a radují se ze společné věci. Elinka přitom nepředstavuje žádný zidealizovaný příběh návodné komunikace, vyložit si ho musí děti samy. A je skvělé, že k vykládání kniha vyloženě navádí, protože se příběh takřka výhradně odvíjí formou dialogu.

Předčítající dospělák se sice musí k některým replikám jaksi pročíst, aby mu šly takzvaně do pusy (anebo si alespoň uvědomí, jak jsou ty psané dialogy zrádné!), a třeba si díky této knížce ujasní i svůj citový postoj k jazykovému obratu „to bude/nebude fungovat“(!); děti zase nejspíš osloví pevná vyprávěcí struktura založená na opakování.

Opřela se o ni i slovinská výtvarnice Maja Kastelicová, o které medailonek v knize prozrazuje, že nad ilustracemi pro knihu Elinka strávila celý rok. Pro každou asi z tuctu scén vytvořila živou, přívětivě barevnou „panoramatickou“ ilustraci, která laskavými detaily zpodobňuje svět, v němž je útulno, v němž se malí i velcí budou cítit dobře. A zřejmě se nechala inspirovat Elinčiným spontánním nápadem chytat ryby na pryskyřník. Příběh o sedmi sourozencích a jejich nedělním rituálu totiž ve svých vlídných akvarelech nepostrádajících vtip ztvárnila jako dobrodružství svátečně oblečené králičí rodinky v kloboucích. V textu přitom o králících nepadne ani slovo! A odkdy chodí králíci na ryby? napadne možná právě vaši Elišku. A proč by ne? V pohádkách odjakživa, originální nápad se cení.