Deník, autentický dokument o životě autora, se přirozeně překrývá s autorovým životopisem – na iLiteratura.cz v článcích označených jako „portrét autora“. O deníku Anne Frankové to platí o to víc, že text zachycuje nejzásadnější období jejího života, totiž zmatky dospívání umocněné tím, že se jako židovská dívka musela za nacistické okupace Nizozemska skrývat. Záznamy končí tři dny před odhalením úkrytu a odvlečením obyvatel zadního domu do koncentračních táborů, kde všichni kromě Annina otce zahynuli. Anne nebylo ještě ani šestnáct let. Zdálo by se tedy, že – snad kromě hodnocení literárních kvalit deníku – k jejímu životopisu téměř není co dodat. Ve skutečnosti se od knihy Zadní dům odvíjí celá řada zajímavých otázek: třeba o vystěhovaleckých osudech, o chování lidí v tísni, ale také o odolnosti textu vůči posmrtnému kultu nebo o tom, nakolik odpovídá světoznámý bestseller autorčiným záměrům.

Co předcházelo…
Období, kdy Frankovi bydleli na amsterodamském náměstí Merwedeplein, působí téměř idylicky. Anne tam prožila bezstarostné dětství a deník začíná líčením, jak oslavila třinácté narozeniny. Z jejího štěbetání, inspirovaného četbou dívčích románků (zejména tehdy nesmírně populární série Cissy van Marxveldtové o rázné dívčině Joop ter Heulové – od dospívání po manželství), vyvstává typický obraz dívky na prahu puberty, která ve škole dostává tresty, protože se neustále baví, má nedostatečnou z algebry (což v nizozemském systému není žádná tragédie, pokud jsou ostatní známky na vysvědčení dostatečné, protože se pracuje s průměrem), ale plnou hlavu jiných starostí: nejvíc času tráví s kamarádkami a začínají se jí zapalovat lýtka. Z fotografií se na nás dívá okatý, křehký žabec samá ruka samá noha, nějakými komplexy však rozhodně netrpí. Ve třídě má hlavní slovo a obklopuje ji široký okruh kamarádek i ctitelů.

Z mnoha drobností jejího líčení vyplývá, že se pohybuje ve hmotně zajištěných kruzích. Svědčí o tom místo bydliště v jižní části Amsterodamu, zmínky o kamarádkách hrajících pozemní hokej, nákupy v dodnes proslulém obchodním domě Bijenkorf, koneckonců i oslava narozenin s domácí projekcí filmu ze série o vlčákovi Rin Tin Tinovi. Píše se však rok 1942, Nizozemsko vstupuje do třetího roku německé okupace a protižidovské zákony platí v plném rozsahu. A tak je domácí promítání filmů hlavně pozornost otce Franka, který dcerám a jejich kamarádkám chce vynahradit skutečnost, že Židé už od září 1941 nesmějí do kina. Anne má za sebou první rok na Židovském lyceu (i když by jinak měla ještě rok chodit na obecnou školu), kam musely židovské děti přejít od školního roku 1941/42, a její líčení rodinné historie končí výčtem zákazů zasahujících jí i ostatním židovským obyvatelům Amsterodamu tvrdě do života. Přesto Otto Frank i ve chvíli, kdy dceři oznamuje, že se brzy přesunou do úkrytu, klade důraz na to, aby si užívala volnosti, dokud to ještě jde.

Iluzi bezpečného přístavu, kterou se Ottovi a Edith Frankovým dlouho dařilo udržovat pro dcery, však sami rozhodně nepodléhali. V roce 1933, kdy do Amsterodamu přesídlili z Frankfurtu nad Mohanem, mohl Frank ještě bez problémů založit firmu Opekta. Jak už to bývá, hledal čerstvý přistěhovalec, sice s několikaměsíční zkušeností s podnikáním v Amsterodamu v roce 1924, ale neovládající ještě jazyk a nevyznající se dobře v novém prostředí, oporu v kruzích krajanů. A tak se spojil s Viktorem Gustavem Kuglerem, Němcem z Vrchlabí (v roce 2017 mu tam na rodném domě v Krkonošské ulici 150 byla odhalena pamětní deska), který za 1. světové války sloužil u c. k. námořnictva na Jadranu, ale místo nově vzniklého Československa si po jejím skončení zvolil jako domov nejprve Německo a od roku 1920 pak přešel k firmě obchodující pektinem v nizozemském Utrechtu. Po svatbě se usadil v Hilversumu, v roce 1938 se nechal naturalizovat na Nizozemce. Sekretářka Hermine (Miep) Santrouschitzová, provdaná Giesová, se dostala do Nizozemska roku 1919 jako desetiletá v rámci výpomoci zemím postiženým válkou. Přijela na zotavenou se skupinou rakouských dětí a u svých amsterodamských pěstounů už zůstala.

Frankova firma Opekta si nevedla špatně, byla však příliš závislá na zavařovací sezoně (prodávala pektin pro domácí zavařování – prodej velkoodběratelům už zajišťovala jiná firma), a tak v roce 1938 přibyla firma Pectacon, zabývající se prodejem koření k výrobě uzenin. Tam našel uplatnění Hermann van Pels, který se uchýlil do Nizozemska o rok dřív z Osnabrücku, aby tak s manželkou Auguste a synem Peterem unikli pronásledování Židů. Van Pels měl po otci původem z nizozemské provincie Groningen nizozemské občanství. Jen díky tomu se směli v Nizozemsku usadit. V průběhu 30. let se totiž pravidla pro židovské uprchlíky – částečně i na popud nizozemské židovské obce – velmi zpřísnila. Úřady tak chtěly zamezit příliš masovému přílivu uprchlíků z Německa. Osmý obyvatel zadního domu, zubař Fritz Pfeffer, přijel do Nizozemska po „křišťálové noci“ v roce 1938, kdy už nebylo pochyb o tom, že jsou Židé v Německu v ohrožení. Nicméně povolení k pobytu získal jen dočasné s podmínkou, že bude pokračovat dál – za moře. Frankovi zažili tvrdý postup úřadů i v blízkém příbuzenstvu. Jeden z bratrů Edith Frankové také uprchl po „křišťálové noci“ do Nizozemska, ale dostal se do sběrného tábora Zeeburg, odkud směl po čase odjet do Spojených států. A to jen díky tomu, že se tam za něj zaručil druhý bratr. V Nizozemsku – přestože jeho sestra žila už léta v Amsterodamu – zůstat nesměl. Také Otto Frank uvažoval od roku 1938 o emigraci do USA a v letech 1940–1941 podnikl konkrétní kroky podáním žádosti o vízum na americkém konzulátě. Až když tyto pokusy selhaly, začal pro rodinu připravovat odchod do ilegality.

Obvyklé počáteční potíže vystěhovalců, jako je vytržení ze známého prostředí, ztížené kontakty s příbuzenstvem a přáteli, jazykové obtíže či začátek „od píky“ (Frankovi bylo v okamžiku emigrace čtyřiačtyřicet let) tedy umocňoval pocit, že před Hitlerem není kam uniknout. V tíživém ovzduší plném nejistoty je snad třeba hledat jednu z příčin, proč Edith Franková vychází z dceřina deníku, ale i z líčení některých pamětníků jako pesimistická, poněkud upjatá žena. Vedle šarmantního manžela s mimořádnou schopností získat si lidi vynikaly tyto její rysy dvojnásob.

Okolnosti ukrývání
Otto Frank vyvodil ze zhoršující se situace důsledky: obě firmy zavčas formálně převedl na své nežidovské partnery a už od jara 1941 začal připravovat skrýš. Úkryt v zadním domě na Prinsengrachtu 263, kde jeho firma od roku 1940 sídlila, se vymykal z průměru. Byl tak prostorný, že Frankovi mohli nabídnout místo dalším čtyřem Židům. Ukrývání Židů i jiných lidí pronásledovaných nacisty bylo sice v Nizozemsku poměrně rozvinuté, ale rodiny se většinou musely rozdělit, skrýše (často velmi primitivní – pod podlahou, v těsném přístěnku apod.) z bezpečnostních důvodů střídat, mnohdy se našlo umístění pouze pro děti. Zejména v početných rodinách totiž neupoutával v houfu dětí „vzdálený synovec“ nebo „neteř“ příliš pozornost. Skrýš v budově firmy měla tu výhodu, že Frank mohl podnik ze zákulisí i nadále řídit.

Ukrývání osmi lidí v samém srdci města bylo nesmírně náročné organizačně i finančně. Protože nikdo z obyvatel zadního domu nedostával potravinové lístky, musely se opatřovat ilegálně nebo kupovat potraviny na černém trhu – obé bylo neproveditelné bez solidního finančního zázemí. Kromě úzkého okruhu pomocníků zasvěcených do tajemství tu byla celá síť dalších lidí, kteří sice neznali podrobnosti, ale bylo jim jasné, do čeho jsou zapojeni. Jaké riziko pomoc lidem v ilegalitě pro všechny zúčastněné znamenala, zažili obyvatelé zadního domu zblízka už několik měsíců před vlastním zatčením. V březnu 1944 se Anne v náznacích zmiňuje o zatčení (a pozdějším propuštění) lidí, kteří jim opatřovali potravinové lístky. Šlo o dva obchodní cestující firmy Gies & spol. Martina Brouwera a Pietera Daatzelaara. Obchodovali načerno s potravinovými lístky, nicméně o úkrytu v zadním domě nevěděli. Podle jedné hypotézy mohlo vést vyšetřování jejich činnosti k tomu, že byl 4. srpna 1944 při šťáře v budově podniku objeven i úkryt. Někteří lidé z širšího okruhu jako zelinář Hendrik van Hoeve (v Annině deníku nesprávně „van Hoeven“) sami poskytovali úkryt pronásledovaným lidem. Anne zaznamenává 25. 5. 1944, že byl van Hoeve (v té době otec šestiletého syna) za ukrývání dvou Židů zatčen. Odehrálo se to prakticky za rohem, na Leliegrachtu 58. Van Hoeve byl převezen do koncentračního tábora Neuengamme, ale na rozdíl od manželského páru Richarda a Ruth Weiszových, které ukrýval, válku přežil.

Nebezpečí z prozrazení nebylo malé – vzhledem k okolnostem je možná dokonce div, že skrýš byla odhalena až po více než dvou letech. Hustá zástavba v samém středu města, kde kůly zaražené do písku unesou jen odlehčené domy, v nichž je přes tenké stěny slyšet každý vzdech a na vrzajících dřevěných podlahách a schodech každý krok – navzdory všem bezpečnostním opatřením je nepravděpodobné, že by si obyvatelé ostatních domů ústících do vnitřního bloku nikdy ničeho nevšimli. Dům navíc stojí v malebné lidové čtvrti Jordaan, jakési vesničce uvnitř města, kde se obyvatelé oslovovali „strejčku“ a „teto“ a život se odehrával z velké části na ulici. Pravidelný přísun značného množství potravin na jednu adresu tedy nemohl uniknout pozornosti. Zásobovací situace se přitom stále zhoršovala. Společné obědy ze zásob obyvatel skrýše měly pro jejich ochránce nezanedbatelný význam (i když v nejtěžší „hladové zimě“ 1944–45, kdy následkem německé blokády zemřelo na západě a severu země, tedy i v Amsterodamu, hladem a zimou na dvacet tisíc lidí, už byl úkryt prázdný).

Je obdivuhodné, jak vydrželi v těchto podmínkách čtyři zaměstnanci (kromě zmíněného Viktora Kuglera a Miep Giesové ještě Nizozemci Johannes Kleiman a Bep Voskuijlová) obyvatele zadního domu podporovat – materiálně i morálně. Zásobovali je nejen jídlem, ale i knihami, objednávali jim korespondenční kurzy, snažili se prolomit „ponorkovou nemoc“ návštěvami, oslavami narozenin, zkrátka obklopovali je vřelou přátelskou péčí a pomáhali vytvářet alespoň náznak „normálnosti“. Obyvatelé vzdorovali nepřirozeným podmínkám sebekázní, zachováváním pevného režimu (diktovaného částečně zvenčí – volný pohyb po domě i rozhovor byl možný jen mimo pracovní dobu firmy), vzděláváním, četbou, cvičením, výpomocí v podniku. Také psaní deníku je samozřejmě způsob, jak se vyrovnávat s obtížnou situací – kromě Anne si vedla deník i Margot, ten se však nenašel.

Na pomezí dvou kultur
Osazenstvo „zadního domu“ tedy tvořili židovští přistěhovalci z Německa. Jejich mateřským jazykem byla němčina, i když děti – zejména Anne a Margot (Peter přijel do Nizozemska až v deseti letech) – mluvily plynně a bez přízvuku nizozemsky. Tímto jazykem také psaly a četly, kdežto čtení německy si Anne začala procvičovat teprve v úkrytu (a poznamenává, že při čtení ještě pohybuje rty). Přesto se Anne při psaní deníku nevyhnula germanismům. Je vidět, že se pohybovala v německém prostředí – ať už doma, nebo v okruhu rodinných známých. Ve čtvrti Rivierenbuurt, kde Frankovi bydleli, se během 30. let vytvořilo početné společenství židovských uprchlíků z Německa (bydlelo jich tam nakonec kolem 15 tisíc), mj. proto, že v nově postavených domech byl k dispozici dostatek bytů. Sdílený osud přirozeně vedl k čilým společenským stykům. Mezi spřízněnými jazyky, jakými němčina a nizozemština jsou, dochází pak snadno k interferenci.

V zadním domě vznikla zvláštní situace: z averze k nacistům se i dospělí snažili mluvit nizozemsky. Připomíná to osudy některých maďarských uprchlíků v roce 1956, kteří svým dětem doma zakazovali mluvit maďarsky – i za cenu toho, že se rodiče zpočátku dokázali vyjadřovat v novém jazyce jen velmi primitivně a že děti brzy získaly značný náskok. Dospělí v zadním domě se nechávají od dětí doučovat (typická situace přistěhovalců, kdy si rodiče a děti vzhledem k jazykovému handicapu musí někdy vyměnit role). Anne si svou převahu vychutnává – silný německý přízvuk dospělých a jejich obtížné lámání nizozemštiny v deníku s oblibou paroduje (a neuvědomuje si, že její nizozemština je také do jisté míry ovlivněná němčinou). Ve vypjatých situacích přichází ke slovu němčina.

Život mezi dvěma kulturami se samozřejmě projevuje i jinde. Pod vlivem nizozemských křesťanských ochránců slaví uprchlíci v úkrytu poprvé „po holandsku“ Mikuláše (s tradičními básničkami) i Vánoce. Do jídelníčku proniká ryze holandský „stamppot“, což je hustší bramborová kaše smíchaná – podle sezony – s různými druhy vařené nebo syrové zeleniny. Anne zřetelně tíhne k zemi, kde od čtyř let žije, a tak například se zájmem sleduje zprávy o nizozemské královské rodině, což vyvolává zase zdvižené obočí u dospělých. Ti se sice přirozeně distancují od nacistického Německa, ale s novou zemí se nedokáží tak snadno ztotožnit.

Anne Franková a její deník v médiích
Status těchto uprchlíků nečekaně zčeřil hladinu na podzim roku 2004, když probíhala televizní anketa o největšího Nizozemce. Anne Franková byla jedním z předních kandidátů – potíž však byla v tom, že nikdy neměla nizozemské občanství. Německého občanství Hitler na podzim 1941 všechny židovské uprchlíky zbavil, a tak Anne zemřela bez státní příslušnosti. Živá diskuse dolehla až do parlamentu – ten však odmítl možnost, že by se nizozemské občanství dalo udělit posmrtně (byl ostatně v poněkud prekérní situaci, protože se souběžně řešil případ více než dvaceti tisíc novodobých uprchlíků, kteří se po letech marného čekání na udělení azylu museli vrátit do svých zemí). Organizátoři ankety nakonec prohlásili, že nizozemské občanství není pro kandidáty podmínkou (načež technickým nedopatřením zvítězil kontroverzní v roce 2002 zavražděný politik Pim Fortuyn před Vilémem Oranžským).

Tato epizoda dokresluje, jaké místo Anne Franková v Nizozemsku zaujímá. Je především symbolem, součástí mýtu, který se kolem ní a jejího deníku rozvinul po válce. Její deník každý zná, ale to rozhodně neznamená, že by ho každý četl. Průměrný obyvatel Amsterodamu viděl především frontu turistů vinoucí se v každém ročním období ke vchodu do Domu Anne Frankové na Prinsengrachtu, až v posledních letech se fronta díky dvouměsíčnímu předprodeji přesunula převážně na internet. Povědomí o deníku pravidelně posilují zprávy v médiích. Tak se v roce 1998 objevilo pět stránek, které Otto Frank z rukopisu vyčlenil a dal do úschovy bývalému pracovníku amsterodamské Nadace Anne Frankové C. Suijsovi. V českém vydání pasáž najdeme u data 8. února 1944 („Jelikož momentálně zřejmě procházím přemýšlivým obdobím…“). Ještě větší rozruch vzbudila v roce 2002 biografie Otty Franka od Američanky Carol Ann Lee (mj. autorky nepříliš vydařené biografie Anne Frankové z roku 1998), která rozvíjí hypotézu o okolnostech zrady. Skrýš měl prozradit bezcharakterní podvodník, kolaborant a udavač Tonny Ahlers, který byl však zároveň jediným zdrojem: jeho tvrzení se nepodařilo doložit. Údajně měl Franka už před odchodem do úkrytu vydírat, a dokonce i po válce od něj inkasovat peníze. Při té příležitosti se ukázalo, že Státní ústav pro válečnou dokumentaci (RIOD, nyní NIOD) už v 60. letech zjistil, že Frankova firma za války dodávala i wehrmachtu. V roce 1985 tuto informaci potvrdila i Miep Giesová s dodatkem, že o tom zaměstnanci věděli a že bylo v té době obtížné se takovým dodávkám vyhnout. Amsterodamská Nadace Anne Frankové (AFS) pravidelně oživí zájem o deník, když k některému výročí (např. výročí odchodu Frankových do úkrytu či prvního nizozemského knižního vydání) přijde se zprávou, která pak obvykle ve zkreslené a poněkud zbulvarizované podobě obletí svět. Příkladem je zveřejnění dvou přelepených stránek v roce 2018 (viz diskuse k této aktualitě).

Poválečné složitosti
Otto Frank se po návratu do Amsterodamu ocitl v choulostivé situaci: bez ohledu na to, že přežil Osvětim a ztratil ženu i obě dcery, byl pro nizozemské úřady především Němec, jehož spolehlivost a obchodní činnost za okupace je třeba prověřit. Svůj podnik směl znovu převzít teprve po revizi (která však dodávky wehrmachtu neobjevila). Tragiku jeho postavení dokládá i bizarní jednání v souvislosti s totožností rakouského velitele přepadu. Jeho jméno – SS-Oberscharführer Karl Josef Silberbauer – bylo zaměstnancům firmy známo. Miep Giesová esesmana dokonce po zatčení vyhledala v amsterodamském sídle bezpečnostní služby SD a pokusila se mu nabídnout za záchranu obyvatel zadního domu úplatek (její vídeňský přízvuk napomohl tomu, že byl Vídeňák Silberbauer vůbec ochoten s ní mluvit). Přesto Frank zaměstnance hned po válce přemluvil, aby místo tohoto jména používali Silberthaler, protože Silberbauer je prý v Rakousku běžné jméno, takže by zbytečně uváděli v podezření mnoho nevinných lidí. Následkem toho se Simonu Wiesenthalovi, známému „lovci“ nacistů, podařilo Silberbauera vystopovat teprve v roce 1963. Odhalení ukončilo jeho kariéru u vídeňské policie, v jejíchž službách byl od roku 1954.

Autentické deníky
Snad největší ohlas v médiích vzbudilo kritické vydání deníku z roku 1986, které – kromě konečného potvrzení pravosti – vrhlo na text nové světlo. Ukázalo se, že Anne na jaře 1944, pod vlivem rozhlasového projevu exilového ministra školství, který Nizozemce nabádal k dokumentování válečných zkušeností a uchovávání deníků pro archivy, začala své původní zápisky pro tento účel přepisovat a upravovat. Kromě původní verze (označované jako verze A) tedy existuje i verze B, autorkou určená ke zveřejnění. První knižní vydání v roce 1947, které se stalo základem i pro překlady, však edičně připravil Otto Frank a čerpal při tom z obou Anniných verzí – tak vznikla verze C.

Zajímavá je v této souvislosti dlouholetá snaha literární vědkyně Laureen Nussbaumové z Portland State University v Oregonu (která ostatně ve 30. letech také vyrůstala v okruhu německých židovských uprchlíků v Amsterodamu a rodinu Frankových znala) vydat deník jednou i v té podobě, jak si to přála Anne. Verze B je sice už od roku 1986 součástí kritického vydání (péčí nizozemského ústavu RIOD v Amsterodamu) a také sebraných spisů z roku 2013 (Verzameld werk, počin Fondu Anne Frankové z Basileje, č. překlad se připravuje), takže zájemci se s ní od té doby můžou seznámit a porovnat ji s ostatními verzemi, ale jako samostatná knížka vyšla až v červnu 2019, a to z autorskoprávních důvodů nikoli v nizozemštině, nýbrž v německém překladu Waltraud Hüsmertové a s názvem Liebe Kitty (Milá Kitty). Titul Zadní dům (Het Achterhuis), který Anne pro svůj „román“ určila, už je vázaný na verze jiných editorů (tj. na verzi C Otty Franka a verzi D Mirjam Presslerové).

Současná autorizovaná verze deníku (tzv. verze D) vyšla v roce 1991 a její sestavení svěřil vlastník autorských práv, tedy Fond Anne Frankové (AFF) v Basileji, německé autorce a překladatelce Mirjam Presslerové (1940–2019). Ta výběr Otty Franka asi o třetinu rozšířila, čímž se původnímu Anninu záměru vzdálila ještě víc. Otto Frank vycházel převážně z verze B, tedy z toho, co Anne sama určila ke zveřejnění. Protože však s přepisováním a přepracováváním došla Anne jen do 29. března 1944, doplnil v následujícím období (do začátku srpna 1944) záznamy z verze A. Zároveň zařadil i některé pasáže, které Anne zveřejňovat nechtěla (například celou epizodu své zamilovanosti do Petera, ale i různé intimní záznamy o tělesném dospívání apod.). Nakladatelství Contact některé intimní pasáže v prvním nizozemském vydání z roku 1947 opět odstranilo, ale protože část překladů vznikla na základě Frankova strojopisu, v některých jazycích tyto pasáže od počátku byly. Otec Frank tedy příliš nerespektoval soukromí své dcery, zato bral ohled na city lidí (nebo jejich pozůstalých), o nichž se Anne v deníku nevyjadřuje příliš lichotivě. Chtěl také chránit památku své ženy. To byl důvod, proč některé pasáže z verze B ze svého výběru vynechal (a jak se ukázalo v roce 1998, pár listů dokonce později vyčlenil z dceřiny pozůstalosti a uložil u známého – viz výše). Zároveň vždy prohlašoval, že podoba, v níž deník za jeho života vycházel (tj. verze C), je úplná. Uvedl se tím do složité situace: když se totiž vynořily hlasy zpochybňující pravost deníku, nemohl dát rukopis při soudních jednáních k dispozici, protože by se ukázalo, že tehdejší autorizovaná verze C ve skutečnosti úplná není. Proto mohly být Anniny deníky (tj. verze A i verze B) prozkoumány až po jeho smrti (zemřel v r. 1980), když dceřinu písemnou pozůstalost odkázal nizozemskému státu. Až tehdy bylo možné jejich pravost nezvratně prokázat.

Mirjam Presslerová svůj editorský přístup přiblížila jen velmi rámcově v některých rozhovorech. Řekla například: „Bylo ohromně napínavé zvažovat, co by [Anne Franková] dodala a co vynechala.“ Jenže to by se mohlo týkat pouze období od konce března 1944 do posledního zápisu z 1. srpna 1944. K celému předchozímu období existuje Annina přepracovaná verze B, takže tam jsou takové úvahy bezpředmětné. Přesto Presslerová zařadila do současné autorizované verze ještě mnohem víc pasáží z verze A než Otto Frank, a to nejen zápisy, které Anne z verze B vynechala, ale často i u záznamů existujících v obou verzích zvolila Presslerová verzi A na úkor Anniny stylisticky propracovanější verze B. V rozhovoru na YouTube to vysvětluje tím, že chtěla zachytit vývoj Annina stylu od rozháraného holčičího švitoření po zralé úvahy mladé dívky. Zadní dům je v jejím pojetí jedinečný záznam dívčího dospívání. Pro její přístup k textu je ilustrativní skutečnost, že se na sklonku života snažila prosadit do „své“ autorizované verze, z níž od roku 1991 povinně vycházejí i všechny překlady, drobnou vsuvku z verze A, která by na samém začátku knihy ještě víc posílila obraz Anne jako rozverné a hravé holky na prahu puberty. Šlo o seznam prvků, které podle Anne tvoří ženskou krásu – od důlků ve tvářích po inteligenci. Annina verze B přitom začíná až zápisem z 20. 6. 1942, dopsaným však dodatečně v roce 1944 („Psát si deník je pro člověka jako já…“).

Složitosti kolem německého překladu
Zvláštní kapitolu tvoří překlady. První německý překlad (pořídila ho rodinná známá Frankových, novinářka Anneliese Schützová) přispěl svou škrobeností k pochybnostem o pravosti – nezdálo se možné, že by dívčí deník byl psán tak šroubovaným jazykem. Z tohoto překladu přitom vycházel i Gustav Janouch. Jeho první český překlad deníku z roku 1956 (s množstvím vynechávek, vsuvek a významových posunů, které neodpovídají dnešním požadavkům na kvalitní překlad) je momentálně vzhledem k volným autorským právům ke stažení na internetu. Mnoho současných českých čtenářů má proto o deníku Anne Frankové opravdu velmi zkreslenou představu. A to navzdory tomu, že od roku 1992 jsou na českém trhu k dispozici kvalitnější překlady, založené na nizozemském originále v rozšířené verzi D, i s pěti stránkami objevenými dodatečně v roce 1998.

Kritické vydání deníků přeložila v roce 1988 do němčiny již zmíněná Mirjam Presslerová. To byl zřejmě důvod, proč jí basilejský AFF svěřil sestavení nové autorizované verze z roku 1991. Skutečnost, že se AFF rozhodl pro německou editorku nizozemsky psaného textu, souvisí pravděpodobně s tím, že jak fond, tak švýcarská literární agentura Liepman, která dílo Anne Frankové zastupuje, se přirozeně orientují na němčinu. Německý překlad je autorizovaný, a tak bývá nabízen jako předloha rovnocenná originálu k překladu do jiných jazyků. Tak se stalo, že se některé překladatelské chyby Presslerové rozšířily do dalších jazykových verzí. Snad nejznámější jsou kotrmelce kočky Moortje (14. 6. 1942, v němčině „Ich lief ins Esszimmer, wo ich von Moortje, unsere Katze, mit Purzelbäumen begrüsst wurde“, v originále „waar ik door Moortje (de kat) met kopjes verwelkomd werd“). Presslerová tedy nepochopila, že kočka nevítá Anne kotrmelci, ale lísáním, typickým kočičím otíráním hlavou. Ještě závažnější chybou je překlad termínu „kopgeld“ (19. 11. 1942) jako výkupné z transportu, zatímco jde o odměnu pro udavače za prozrazení Žida. Stejně jako první německá překladatelka deníku vynechala Presslerová všechny nelichotivé zmínky o Němcích, které tím pádem chybí i v leckterém překladu do jiného jazyka.

Při volbě Presslerové jako editorky mohly hrát roli i dramatické okolnosti jejího dětství (nemanželská dcera židovské matky, narozená v roce 1940, vyrostla v pěstounské rodině) nebo skutečnost, že patřila k nejúspěšnějším německým spisovatelům pro děti a mládež. Na druhé straně není příliš jasné, kdy a jak se naučila nizozemsky: studovala angličtinu a francouzštinu a nějakou dobu žila v Izraeli, kde se naučila hebrejsky. Z nizozemštiny přeložila i několik dalších titulů pro děti a překládala také z afrikánštiny, která je s nizozemštinou spřízněná. Je možné, že se přinejmenším zpočátku opírala o společný germánský základ – asi jako někteří Češi čtou třeba polsky, i když se tento jazyk jinak nikdy neučili. Jisté je, že se velmi sblížila se švýcarskými příbuznými Anne Frankové. Ve spolupráci s manželkou Annina bratrance Buddyho Eliase (profesionálního krasobruslaře a herce, který se po smrti svého strýce z matčiny strany Otty Franka ujal vedení basilejského AFF) napsala knihu Grüsse und Küsse an alle. Die Geschichte der Familie von Anne Frank. (2009, Pozdravy a pusinky všem. Historie rodiny Anne Frankové). Díky těmto úzkým kontaktům se čtenáři už zmíněného současného nizozemského autorizovaného souborného vydání z roku 2013 (Verzameld werk) dozvědí z podrobného rodokmene nejen jména a data narození i úmrtí Anniných frankfurtských předků, ale i švýcarských vnoučat Annina bratrance Buddyho. Pochyby vyvolává i rozhodnutí AFF z roku 2015 věnovat archiv rodiny Frankových Židovskému muzeu ve Frankfurtu nad Mohanem. V dokumentárním filmu Poslední dny Anny (sic!) Frankové (National Geographic, 2015), který vysílala ČT, přiznává pracovník AFF Yves Kugelmann, že je otázka, zda by s tímto přesunem do města, které rodina musela ve 30. letech 20. století opustit, Otto Frank souhlasil. „Ale myslím, že by měl radost,“ uzavírá Kugelmann nonšalantně.

Vavříny pro první překladatelku do angličtiny
Obdobnou historií jako německá verze – tj. první překlad z rukou amatéra – prošel i anglický a francouzský překlad (ten pořídila dvojice – rodilá mluvčí s profesionální překladatelkou, která však nizozemštinu neovládala). Autorkou prvního anglického překladu je Barbara Mooyaart-Doubleday (1919–2017), Angličanka, která se provdala za nizozemského válečného letce RAF a po válce se s ním přestěhovala do Nizozemska. Deník Anne Frankové byl její první a poslední překlad. Otto Frank ji jako překladatelku vybral z více uchazečů (mj. nizozemská spisovatelka zaměřená na literaturu pro děti a mládež Dola de Jong, která v té době už skoro deset let žila v USA, údajně přeložila na popud amerického nakladatele celý text, ale když dal Otto Frank přednost britskému nakladateli a překladatelské debutantce, ve vzteku svůj překlad zničila). Frankovi připadalo, že Mooyaart-Doubledayová nejlépe vystihuje dívčí tón deníku. Přesto je poněkud zvláštní, že o překladateli v tomto případě nerozhodoval nakladatel. Mooyaart-Doubledayová knihu údajně přeložila za čtyři měsíce. Pracovala po večerech, když její dva malí synové spali. Jak tehdy bylo běžné, psala perem (psací stroje nepatřily k běžnému vybavení domácnosti) a stanovila si penzum tři tiskové strany denně. Měla k dispozici dva příruční slovníky. Její výhoda spočívala v tom, že byla s Frankem v osobním styku, takže měla možnost s ním věci konzultovat, a že žila v Nizozemsku v prvních poválečných letech, kdy ještě byly vzpomínky na válku v podobě reálií i jazyka všudypřítomné. Její překlad se také stal základem americké divadelní inscenace a filmu, díky kterým deník Anne Frankové skutečně prorazil do světa. Mooyaart-Doubledayové se za tento jediný překladatelský počin dostalo nevídaného uznání: obdržela čestný doktorát na newyorské Hofstra University (1995), rytířský řád od nizozemské královny (Ridder in de Orde van Oranje-Nassau, 2010) a Wallenbergovu medaili (Wallenberg Centennial Medal, 2013) za příspěvek k udržování paměti o holokaustu. Když v roce 2017 zemřela, v nizozemských nekrolozích se houfně opakovalo nesmyslné tvrzení (tradované už za jejího života), že její překlad byl základem „pro všechny další překlady s výjimkou německého a francouzského“.

Od čerta k ďáblu…
Pro překladatele je překvapující zjištění, že ani autorizované nizozemské vydání tohoto světového bestselleru není zcela spolehlivé. Praktické problémy navíc způsobuje skutečnost, že tato edice vychází péčí basilejského AFF, který však nemá přístup k rukopisům. A to nejen proto, že jsou uložené v Amsterodamu, ale i kvůli nedostatečné znalosti nizozemštiny švýcarských pracovníků fondu. Odborníci na texty Anne Frankové (nizozemští historici specializovaní na tuto problematiku) sídlí v Amsterodamu, jenže ti zase překladateli nemohou poradit v tom, co je možné z autorskoprávního hlediska, protože vlastníkem autorských práv je basilejský AFF. Vztahy mezi Basilejí a Amsterodamem jsou už dlouhá léta napjaté. Také amsterodamské nakladatelství Prometheus, kde nizozemská autorizovaná verze vychází, odkazuje překladatele s dotazy na AFF s tím, že veškerá odpovědnost za redakci těchto nizozemských textů leží v Basileji. Není tedy divu, že pár tiskových chyb se ani po letech nedaří vymýtit. Po nedávné smrti Mirjam Presslerové, která měla o podobě autorizované verze zřejmě rozhodující slovo, se situace dost možná zkomplikuje ještě víc.