Vystudovaný právník Shaun Bythell (nar. 1970) koupil v roce 2001 v rodném maloměstě Wigtown knihkupectví a antikvariát. Ještě v roce 2014 neměl ani děti, ani manželku (jen přítelkyni Annu, světoběžnickou spisovatelku původem z USA), zato po více než deseti letech spoustu zkušeností s provozem obchodu, a tak si začal psát deník. Asi to nebylo plánované moc dlouho dopředu, protože první zápis není z prvního ledna, ale z 5. února, nicméně forma deníku se usadila už prvním zápiskem: Bythell zaznamenává počet objednávek a nalezených knih (těmi myslí jak knihy, které ještě neměl zanesené v databázi, tak ty, které sice v databázi měl, ale nenacházely se ve správných policích) a také celkové denní tržby a počet zákazníků. Tato dvě poslední čísla jsou pro českého knihkupce trochu překvapivá, protože Bythellovo knihkupectví, nazvané jednoduše The Bookshop, má největší tržby v letních měsících. To proto, že malé pobřežní město Wigtown na jihu Skotska je sice relativně málo známé, ale přece jen turistické centrum a právě turisté v Bythellově obchodě nakupují nejvíc. Naopak před Vánocemi jsou tržby překvapivě nízké, což je možná dáno i tím, že převážnou část nabídky knihkupectví tvoří knihy z druhé ruky, které se jako dárek pod stromeček tak úplně nehodí.

Právě nákup a prodej starých knih pro autora představuje největší dobrodružství. Opakovaně líčí cesty za starými lidmi, kteří se stěhují do menších sídel, či rovnou za dědici zemřelých sběratelů a pátrání po cenných tiscích v jejich obvykle dost rozsáhlých knihovnách. A občas se skutečně ten zázrak stane a Bythell objeví nějakou tu cennost, třeba starý seznam skotských palíren, který pak během týdne prodá a utrží za něj polovinu toho, co dal za celou sbírku. Častěji je ale samozřejmě zklamán nebo rozčarován a v obchodě se mu hromadí další a další knihy, které si budou zákazníky hledat dost těžko.

Jestliže lidi, od kterých nakupuje, autor charakterizuje obvykle jako sympatické a zajímavé, ze zákazníků si všímá nejčastěji těch, kteří jsou arogantní, bezohlední a především lakomí. Detailně a s chutí vzpomíná na dlouhé debaty s nafoukanci, kteří se snaží ukázat, jak jsou sečtělí, ale neutratí ani libru, s chytráky, kteří klidně přímo mezi regály hledají, jestli na internetu není tentýž svazek náhodou o něco levnější, či s těmi, kteří přijdou k pokladně s knihou za tři libry padesát a ještě smlouvají. Obzvláště spadeno má na „zákazníky“, kteří u něj stráví celé odpoledne, pročtou haldu knih, které nechají rozházené, a pak bez nákupu odkráčejí. V misogynském přístupu k zákazníkům se shodne se svým vzorem Georgem Orwellem, z jehož eseje Vzpomínky na knihkupectví z roku 1936 cituje na začátku každého měsíce.

Zajímavé přitom také je, jaké žánry se prodávají nejlépe: s přehledem vedou knihy o železnici, následované starými knihami o Wigtownu a okolí. U turistického centra se to zdá být pochopitelné (nikoliv ty železnice), zároveň je ale dobré dodat, že Wigtown je také malé literární centrum (město má oficiální titul „skotské město knih“, jež mu mělo v devadesátých letech pomoci prosperovat poté, co tu zanikla mlékárna a palírny whisky zajišťující do té doby místním obživu), které má svůj rezidenční program pro spisovatele a na podzim tu probíhá čím dál úspěšnější literární festival. Takže o milovníky a znalce literatury tu není zas taková nouze, jak bychom u městečka s tisíci obyvateli očekávali.

Ostatně ani Bythellův obchod není zas tak malý, dokonce je druhým největším antikvariátem v celém Skotsku. Přesto mu k jeho obsluze stačí jedna stálá (ale jen příležitostně docházející) zaměstnankyně Nicky, brzy padesátiletá jehovistka, tvrdošíjně prosazující své bláznivé nápady a s oblibou ignorující šéfovy instrukce. A ještě jej každý pátek zásobuje prošlými pochoutkami, které nalézá v kontejneru u supermarketu s potravinami. S Bythellem se navzájem popichují, ale v zásadě je to spíše vztah dvou přátel (či možná přesněji příbuzných) než zaměstnavatele a zaměstnankyně. Podobné je to s brigádnicemi, které docházejí během exponované letní sezony. Občas mohou pomoci, ale není na ně zrovna spoleh a dost často nešikovností nebo neznalostí způsobí karambol, který pak Bythell dlouho napravuje.

Kouzlo Bythellova textu spočívá v nezaujatém, věcném líčení všech těch událostí – samozřejmě při vědomí, že se takto skutečně přihodily. Je to humor spíše jen úsměvný a místy tragikomický, zvláště když autor líčí marný boj s molochem Amazonu, a to nejen svůj, ale také svých kolegů ze Skotska, Anglie i Irska. Právě Amazon je druhým terčem jízlivosti po zpovykaných zákaznících, třetím jsou pak elektronické knihy – vlastnoručně rozstřílený Kindle si Bythell pověsí na průčelí obchodu (a nečekejte, že se české vydání elektronické verze dočká!).

Deník knihkupce je povinná četba pro všechny antikváře, případně pro provozovatele knihkupectví na menších městech. A vlastně pro všechny milovníky knih – přinejmenším proto, aby si uvědomili, že bez malých knihkupců a antikvářů, kteří možná nemůžou vždycky držet nejnižší cenu, jako to dělají online prodejci, se z nákupu knih vytratí veškeré kouzlo a dobrodružství. A že je tedy občas zapotřebí je nějakým tím nákupem podpořit.