Po získání Litery za poezii v roce 2012 se Radek Fridrich (1968) poněkud odmlčel. Za poslední tři roky už ovšem co do množství vydaných publikací prožívá plodné období. Jednak vycházejí překlady jeho knih: sbírka Krooa krooa vyšla ve francouzském a německém překladu, dalších překladů se francouzští čtenáři dočkali v knize Beffroi, starší sbírka Nebožky pak vyšla dokonce v překladu do rumunštiny. Jednak ke své bibliografii v původní tvorbě přispěl i dvěma novými sbírkami: předloni fónickou Ptačí řečí a letos „železniční“ Linií S1. Touto knihou se Fridrich vrací do nakladatelství Perplex – dříve zde vydal sbírku Nebožky, která vyšla podobně jako Linie S1 bilingvně, česko-německy.

Jádro sbírky tvoří básně, z nichž každá je koncipovaná jako zastavení na jedné ze stanic německé železniční trasy vedoucí z města Schöna přes Drážďany až do Míšně, kterou autor osobně mnohokrát procestoval. Tomuto jádru předcházejí ještě tři básně-zastavení věnované cestě z básníkova rodného Děčína na německou trasu.

Čtenáři se tedy dostává do rukou soubor textů sice formálně poměrně rozmanitých – většina z nich je krátká, čítající kolem deseti veršů, najdeme zde však také několik textů napsaných v próze –, ale tematicky pevně spjatých. Obsahově jsou často postaveny na impresi a postřehu z dané stanice (Hřensko na druhém břehu), jindy na (často velmi osobní) vzpomínce (Heidenau-Großsedlitz). Básně reflektují i sociální realitu lokalit (Dresden-Trachau) a fungují jako malé reportáže z daných míst (Dresden-Niedersedlitz) nebo jako mikropříběhy lidí, které subjekt ve vlaku pozoruje, které si domýšlí (Neusörnewitz) nebo které si vybaví jako vzpomínku (Krippen, Dresden Hbf). Fridrich v sobě ovšem nezapře básníka přírody (např. v básni Pirna s podtitulem „po povodni“), když krajinu pozorovanou z vlaku odívá do metafor. Akcent na rytmičnost a zvukomalebnost řeči (Radebul-Zitzschenwig) připomene předposlední sbírku Ptačí řečí. A nakonec jsou tu i básně, které jen jednoduše zachycují banality (Dresden-Dobritz).

Připočtěme k tomu ještě rozmanitost básnických postupů – někdy autor použije poměrně nebásnický jazyk, aby na konci básně překvapivě otočil a přišel s metaforikou: „Ze zadní části soupravy vylezlo vyhulené hovado v kšiltovce / a ona se k němu nedočkavě rozběhla. // Tolik lásky v jejích kreolských, skořicově hnědých očích! / Ty touhou prozářené, vodorovné mandorly!“ (Krippen) Jindy metaforika celé básni dominuje: „Čára ponoru zmizela. / Povodeň sestra mlhy, plavuně plachých blat, / slíbená nevěsta v dětství; uniká, klopýtá, jak vodní saň strhává břehy.“ (Pirna) U Fridricha, který léta působí jak v českojazyčném, tak německojazyčném prostředí, jistě nepřekvapí kombinace právě těchto dvou řečí (jejíž účinek se bohužel bez náhrady ztrácí v paralelním německém překladu): „Za nimi síla, / prostě / Kraftwer“ (Dresden Mitte); či autorovy oblíbené enumerace: „Banalita a různě barevná auta. / Banalita a dvoupatrová zděná garáž. / Banalita a venčení psů na zrezlém trávníku.“ (Dresden-Pieschen) Jiné básně, například Radebul-Weintraube, zase zaujmou svou propracovaností – od názvu stanice Fridrich přechází k motivu vína, následně položení vína k nohám mladých atletek hned asociuje antický svět, vzápětí kontrastovaný s motivem plastu: „Utrhni si hrozen vína a polož ho k nohám mladých atletek, / sedících opodál na plastových sedačkách.“ A vypsat bychom jistě mohli ještě mnoho dalších postupů.

„Palimpsest výpovědi, nebo osobní banalita?“
Při reflexích prostředí východního Německa, jak jsou předvedeny v Linii S1, si čtenář vícekrát povšimne, že navzdory vyššímu blahobytu, který si s našimi sousedy spojujeme, připomínají místní obyvatelé v lecčems i Čechy (kterýžto dojem posilují úvodní tři básně z českého prostředí), resp. mají mnohé neduhy, které si často vytýkáme sami: „Fotbal je muj život, víš, ale na stadion nechodím, lístky jsou moc drahý. Raději piju plechovkový piva u stadionu a čekám s kumpánama na fanoušky druhýho klubu, a pak se s nima jdeme rvát. Mám dceru, víš, je jí pět, ale už jsem ji přes dva roky neviděl, bejvalku jsem trochu proplesknul, a tak mám zákaz přiblížení“ (Dresden-Niedersedlitz) nebo: „Případně se nedočkavě rozhlížejí, zda nepotkají nějaké známé, se kterými by si svorně zanadávali na drahotu zboží, zkorumpovanou politiku a přílivové vlny imigrantů. Stará bludičková baterka NDR v nich ještě problikává jako poutače na sjezd Sozialistische Einheitspartei Deutschlands.“ Básník působící v Česku i Německu těmito paralelami vnáší lehký závan kosmopolitismu do maloměšťácké zatuchlosti.

Básnické já soudí: „Jak osiřelý maják svítí na peróně / automat na chlazené nápoje / s nápisem Frisch und Lecker! // Teď. V zimě“ (Stadt Wehlen) a někdy i odsuzuje: „Vypráví dál a ostatní horlivě přikyvují, německy neumějí ani kváknout, všechno je sere, od rána nadávají, ačkoliv mají tak třikrát víc i s prachama na děti než doma za pár hodin práce.“ (Červený vlak) Pohled lyrického subjektu je zdůrazňovaný: „Chlapce a jeho vyděšené hnědé oči, / zakalené strachem a slzami, / jsem ale viděl jenom já.“ (Radebul-Kötschenbroda)

Linie S1 rozhodně nepřistupuje k jednotlivým zastávkám uniformně. To, zda bude daná báseň vzpomínka, či lyrické zastavení, záleží výhradně na básníkově rozhodnutí; pokud jeho cestovatel nemá k té které stanici mnoho co říci, přiznává se k tomu a obdaří ji jen několika popisnými verši: „Vlak staví nad silnicí, / dívám se z mostu, / jak pode mnou projíždějí auta. / Lehce se zatáhlo, / je větrno, ale ještě neprší.“ (Dresden-Dobritz)

„Palimpsest výpovědi, nebo osobní banalita?“ (Meißen Triebischtal), ptá se jeden ze závěrečných veršů poslední básně sbírky. Snad by se nemělo na tuto otázku odpovídat, ale odpověď by mohla znít: třeba obojí! A když už, tak převážně palimpsest. Sbírka není žádná nezaujatá výpověď, reportáž o cestě po železniční trati. Linie S1 je spíše sbírka o osobě či osobnosti, o vlacích a místech mluví daleko méně, než by se dalo čekat: jako by někdo leccos z reportáže a popisu vyškrábal a nahradil subjektivním náhledem. Je tedy monolog německého fotbalového fanouška a potížisty z básně Dresden-Niedersedlitz přepis skutečné výpovědi, nebo je jen vybásněný? Kdo ví?

Nejen (český) text
Překladu Fridrichových textů se zhostila rakouská bohemistka Kristina Kallert. Ta se nesnaží převádět český text do němčiny doslovně za každou cenu, nicméně původní texty, třeba i díky tomu, že jsou psány volným veršem a nerýmovaně, kladou adekvátnímu překladu trochu méně překážek než jiné typy poezie. Komplikovanější snad byl text Pirna, nejdelší báseň celé sbírky, kde bylo třeba lehce přesunout některá slova v rámci dlouhých veršů. Nápadným rysem německých překladů je, že texty v překladatelčině podání jsou o dost méně slovesné: „Na chodníku leží převržené popelnice“ a „Ab und zu Mülltonnen, umgestürzt“ (Podmokly, 6:30), „[P]loutví blýskne losos“ a „Lachsflossenblinken“ (Hřensko na druhém břehu). Texty se tím stávají poněkud úsečnějšími, což ovšem výslednému dojmu neškodí. Zdůrazňuje se tím Fridrichova tendence upřednostňovat i v češtině neslovesnou výpověď, patrná v mnoha básních této sbírky.

Překladatelskou výzvou byla báseň Radebul-Zitzschenwig s akcentovanou rytmikou, kde se v originále střídají verše opakující spojení „Linie vinic“ a „vinné linie“. Překladatelka se k problému postavila tak, že šla u tohoto textu „dál“ než samotný autor a místo opakování dvou spojení ob verš nechala postupně verš po verši rozvíjet a variovat spojení „scheue Zeilen“ až na „enteilende Zeilenscheu der Reben“.

Knihy od nakladatelství Perplex bývají graficky velmi zdařilé. Linie S1 není výjimkou. Kniha vyšla v „širokém“ formátu 15,5 cm × 17,5 cm. Ačkoli se k železničnímu titulu na první pohled příliš nehlásí, odhalí čtenář celkem záhy zajímavou spojitost: když knihu otevře, zjistí, že postrádá klasické stránkování. Místo čísel stran jsou totiž u jednotlivých básní-zastávek napsané časy odjezdů vlaku. Obsah je pak velmi vtipně proveden jako jízdní řád. Kniha však skrývá ještě jednu nenápadnou vazbu na železnici: její obal má totiž oficiální (červenou) barvu německého dopravce Deutsche Bahn.

Linie S1 je kniha zkušeného básníka. Je hravá, promyšlená a má své přesahy. Čtenář si velmi dobře počte, aniž by kdy po trase jel, a německý čtenář si přečte knihu v náležitém překladu. Originální autorské gesto zde není tak silné jako u některých předchozích Fridrichových sbírek, takže mezi nimi časem možná lehce zanikne, v letošní produkci se ovšem jedná o velmi zajímavý počin.