Lars Saabye Christensen (nar. 1953) patří ke klasické vypravěčské škole, odolávající literárním trendům. Jeho tvorba se od debutu v roce 1976 nese víceméně na stejné vlně. O to pozoruhodnější je, že po více než čtyřiceti letech neutuchá ani autorův zájem o rodné Oslo a jeho nenápadné obyvatele, ani přízeň, kterou Christensenovu dílu projevuje publikum i kritika. Z předchozích titulů připomeňme nejslavnější román Poloviční bratr (Halvbroren, 2001, česky 2004), jenž získal cenu Severské rady za literaturu. Českému čtenáři se nyní do rukou dostává první část trilogie Stopy města (Byens spor, norsky 2017) s podtitulem Ewald a Maj, z níž v Norsku již vyšly dva díly.

Jak bylo naznačeno, Christensen nehledá nová témata ani netouží překvapit, naopak otevřeně přiznává, že celý život píše jeden velký román. Inspirací mu je především období vlastního dětství a dospívání a místo, kde je prožil. Nejinak je tomu i v aktuálním titulu, v němž se ocitáme na přelomu čtyřicátých let a padesátých v Oslu, konkrétně v okolí ulice Kirkeveien v západní čtvrti Fagerborg.

Město jako každé jiné
Přílišná spjatost spisovatele s určitým místem ztěžuje přijetí jeho díla širším okruhem čtenářů, zvláště v případě publika zahraničního. Otázkou tak je, co trilogie o norském hlavním městě v době před více než sedmdesáti lety řekne Čechům, kteří asi sotva vědí, že ulice Kirkeveien neboli Kostelní je tepna Osla, jež člověka dovede do klíčových bodů, jako je Frognerský park s Vigelandovými monstrózními sochami, křižovatka Majorstua nebo nemocnice Ullevålsykehus.

Je pravda, že autor vypráví o čtvrti, kde zná každý dům, ale zároveň pro něj jako literárního tvůrce město představuje síť, ve které se střetávají cesty obyvatel; někdy jde o setkání osudová, jindy o dočasná zastavení, po nichž se trajektorie rozcházejí. Právě na křižovatkách se odehrává ten pravý život, který je také důvodem, proč mají Christensenovy knihy co říci i čtenáři mimo domácí scénu.

Román Stopy města se točí okolo všedních dnů Ewalda, pracujícího v reklamní agentuře, která se podílí na zakázce na výzdobu osloské radnice, jeho manželky Maj, jež je jako většina žen v té době v domácnosti, a jejich sedmiletého syna Jespera. Ten má občas pocit, že někam padá, tu a tam se počůrává, je zvláštně neklidný, ale má také hudební talent. Do rodiny Kristoffersenových se otiskují i osudy lidí z nejbližšího okolí – ovdovělé sousedky, hluchého syna místního řezníka nebo italského pianisty z místního baru, holdujícího alkoholu.

Christensen není spisovatel velkých gest ani velkých postav, zajímají ho malí lidé a malá společenství. Ulicemi Osla brázdí napříč jeho romány hrdinové, kteří z různých důvodů vypadají jako outsideři nebo se tak cítí. Takový je i Jesper, který nastupuje do první třídy, zvláštní inteligentní kluk, jehož lékař v době po druhé světové válce označí jako citlivého, zatímco dnes by pravděpodobně dostal diagnózu lehčího autismu. Jinakost jako taková není pro Christensena téma, ale je určující pro vypravěčskou perspektivu – díky ní si všímá detailů, hledá nevšední tváře života i města ve zdánlivě bezvýznamných chvílích, jež většina z nás opomíjí. V pomalém plynutí dnů, střídání ročních období, řetězení epizod, drobných štěstí i proher nachází Christensen opakovaně život v jeho autentičnosti.

Malé dějiny očima jinakosti
Podobně jako Roy Jacobsen v rybářské trilogii připomíná Lars Saabye Christensen, že Norsko nevypadalo vždy tak jako dnes. Neříká to se zvednutým prstem ani s lítostí, ale nechává minulost mluvit skrze příběhy, které ožívají v jeho fantazii i paměti. Pár let po druhé světové válce nikdo netuší, že se v moři skrývá bohatství, které jednou charakter této země na severu Evropy zcela změní. Ve Stopách města se lidé vzpamatovávají z následků války, sní o tom, jaké to je mít doma telefon, obdivují luxusní zboží v nablýskaném obchodním domě, ale nedostatek je znát všude.

Dějiny autor skvěle zrcadlí v dění místní pobočky Norského červeného kříže, kde Maj působí jako dobrovolnice. Každou kapitolu uzavírá zápis z jednání skromného výboru, čítajícího několik žen, v němž se snoubí humor spočívající v „závažnosti“ některých provozních problémů a otisk opravdových poválečných osobních tragédií, které se pracovnice se skromnými prostředky snaží řešit. V hrdinkách, jež bojují s nepřízní vlastních osudů a zároveň pomáhají židovským dětem nebo sociálně slabým, vykresluje Christensen – bez jakékoli agitační rétoriky – atmosféru doby i silné ženství v tom nejlepším slova smyslu.

Lars Saabye Christensen se vyhýbá přílišné dramatičnosti a nebuduje oblouk končící rodinnou tragédií. Ta sice nastane, ale ne jako překvapení, právě naopak je součástí běhu dní a po ní následuje zase další ráno. Román Stopy města (doufejme, že nakladatel dá šanci celé trilogii) si získá čtenáře, kteří hledají otisky vlastních životů v osudech jiných, historie tu slouží jako zrcadlo, jež nám pomáhá uchopit přítomnost a také nás upozorňuje na křehkost a pomíjivost života. Neboli řečeno autorovými slovy: „Vzpomínka je smutek. Historie je smíření.“