V posledních letech sílí snaha tematizovat československou zkušenost státního socialismu prostřednictvím osobních příběhů jeho tvůrců. Biografie komunistického funkcionáře se stala žánrem, jenž přitahuje stále více historiků. Krátce po sobě vyšly pečlivě zpracované životní příběhy Laca Novomenského, Gustava Husáka, Ladislava Štolla, Luisy Landové-Štychové či Františka Kriegela. Biografie tak bezesporu platí za klíčovou metodu poznání dějin KSČ, a to jak jejího fungování v roli centra moci během socialistické diktatury, tak období, kdy byla v opozici. Navíc má potenciál být čtenářsky velmi srozumitelná, protože spletitou historickou realitu rámuje životem a volbami konkrétního jedince. V tomto ohledu může příběh Rudolfa Slánského vyvolat zájem zejména svým podtextem macbethovské tragické smrti uzurpátora končícího život v prostředí strachu a vzájemného podezírání, které sám vyvolal. Historik Jan Chadima (1985) si během svého výzkumu kladl jednoduchou otázku: kdo byl Rudolf Slánský. A nabízí celkem srozumitelnou odpověď.

Komunista každým coulem

Chadimův Slánský je až archetypálním zástupcem komunistického aktivisty pocházejícího z generace narozené kolem roku 1900. Původ v rodině židovského maloobchodníka na malém městě jej odsuzoval k roli společenského outsidera, které se rozhodl postavit aktivitou v hnutí za společenskou rovnost. Již na střední škole měl potíže, když se v roce 1918 aktivně zapojil do demonstrací plzeňských dělníků požadujících lepší příděly potravin a konec války. Právě zkušenosti dospívání v realitě první světové války a zvěsti o bolševické revoluci jej přivedly k zájmu o revoluční činnost. V roce 1920 se stal členem levice v sociální demokracii, posléze zakládajícím členem komunistické strany a aktivním organizátorem Komsomolu a komunistické studentské frakce. Na studiích v Praze se seznámil s Marií Švábovou, tehdy přítelkyní a budoucí manželkou Jana Švermy, Václavem Kopeckým a dalšími budoucími stranickými špičkami. Skupina mladých radikálů tlačila zkušenější a opatrnější muže z vedení strany k přijetí podmínek komunistické internacionály a založení KSČ. Během dvacátých let následně kritizovali sociálnědemokratickou minulost vedoucích funkcionářů a vedli s nimi letité spory o taktiku pro další organizaci komunistického hnutí. Zatímco Slánský sbíral zkušenosti na demonstracích, v organizačním aparátu KSČ a ve věznicích, kde trávil krátké tresty za své výroky podvracující republiku, v roce 1929 přišla chvíle mladých, kteří přijali stalinskou koncepci socialismu a „vyhoupli“ se pod vedením Klementa Gottwalda do vedení strany. 

Slánský se stal v roce 1928 prvním mužem KSČ v Praze a během třicátých let pracoval v sekretariátu ÚV KSČ, kde měl na starosti organizační oddělení. V Chadimově výkladu Slánský souzněl se stalinskou taktikou třída proti třídě, protože odrážela jeho názorový horizont budovaný od počátku dvacátých let. Tato politická taktika spočívala v radikálním protestu nezaměstnaných a nezaměstnaností ohrožených dělníků v podobě demonstrací či stávek a komunistická strana ji aplikovala v prvních letech velké hospodářské krize. Diktát komunistické internacionály v zásadě dlouhodobě vyhovoval Slánského marxismem-leninismem podmíněnému vnímání světa, a proto jej přesně dle instrukcí z Moskvy naplňoval. Chadima sice několikrát deklaruje, že komunistická strana nebyla pouhou loutkou vedení komunistické internacionály, ale do jeho výkladu se toto konstatování příliš nepropsalo, a Moskva je tak vlastně v příběhu hlavním hybatelem. 

Moskevští poradci Slánského práci ovlivňovali od jeho nástupu do čela organizační činnosti strany, ale do střetu se s nimi dostal až v letech 1934 až1935, kdy během Gottwaldova exilu v Moskvě spolu s Janem Švermou a šéfredaktorem Rudého práva Stanislavem Budínem předběhli vývoj událostí v kominterně a začali o několik měsíců dříve organizovat jednotnou Lidovou frontu proti nacismu. Jejich aktivity spočívaly ve vyjednávání se sociálními demokraty, do té doby úhlavními ideovými nepřáteli, a to se stalo jádrem sporu. Slánský se ve straně hodlal udržet a po rozsáhlé sebekritice obětoval svého kolegu Budína, který byl z KSČ vyloučen. Pozici organizátora stranické práce udržel a aktivně ji vykonával zejména v průběhu mnichovské krize, kdy bránil stranickou politiku odporu proti fašismu i za cenu ostrého válečného konfliktu.

Na podzim 1938 se stáhl do emigrace v Moskvě, kde se věnoval podpoře mezinárodního komunistického hnutí, které mělo od roku 1941 jasnou prioritu v porážce nacismu. Pracoval v moskevském rozhlase a v roce 1944 se jako politický komisař zúčastnil partyzánských bojů Slovenského národního povstání, při nichž zemřel jeho blízký kolega a přítel Jan Šverma. V dubnu 1945 se stal jedním z architektů Národní fronty, kterou ovlivňoval z pozice generálního tajemníka ÚV KSČ a také byl symbolickým zástupcem komunistických partyzánů ve veřejném životě. Velice aktivně se účastnil organizace kampaně kolem února 1948 a následných čistek ve státních institucích i v komunistické straně. Na vrcholu kariéry jej však stihl pád až na nejhlubší dno – smrt na popravišti. Chadima věnuje celou jednu kapitolu srovnání mediálního obrazu Slánského těsně před zatčením a pak během jeho procesu. V této analýze zřetelně vystupuje zlom mezi nekritickou adorací vůdce revoluce a dehumanizačním proklínáním zrádce. Chadima upozorňuje i na váhání některých straníků nad tím, jestli by právě Slánský, kterému tolik věřili, mohl být zahraniční špion. Tato kapitola patří k nejsilnějším pasážím celé knihy. Naopak líčení Slánského procesu je plně závislé na starších výzkumech, zejména z pera Karla Kaplana, opakuje staré hypotézy a pokládá již položené otázky. Nicméně je diskutabilní, nakolik se lze k průběhu Slánského procesu vyjádřit originálně, pokud se neobjeví nové prameny přinášející dosud neznámé skutečnosti.

Motivace, mentalita a různé role jedné osobnosti

Chadimova biografie je založena na poctivém archivním výzkumu. Čtenář tak získává pocit, že byly zohledněny snad všechny informace z historických pramenů, které jsou k Slánského osobě dostupné. Obecně lze konstatovat, že žánr biografie je velmi konzervativní. Očekávání, že kniha poskytne chronologický výklad uceleného životního osudu dané osobnosti, je velmi silné a pro žánr je takové zpracování typické. Jan Chadima postupoval přesně dle tohoto schématu a Slánského životní peripetie shrnuje „od kolébky do hrobu“, jakkoliv tato metafora pro smrt generálního tajemníka, jehož popel skončil neznámo kde, vlastně neplatí.

Mimo popisu jednoho života kniha nicméně v úvodu nabízí i interpretační rovinu, která vysvětluje Slánského motivace k různým rozhodnutím. Autor si k tomuto účelu zvolil zejména teorii jednání formulovanou Pierrem Bourdiem, podle které mezilidské vztahy fungují v režimu směny různých kapitálů, jimiž jedinci oplývají. Tento kapitál nemá výhradně podobu finančních prostředků či materiálních statků, ale mohou to být také užitečné kontakty, vzdělání či všeobecná úcta a respekt. Aplikace této teorie na Slánského jednání vedla autora k závěrům, že veškeré jeho kroky byly motivovány snahou udržet a navyšovat symbolický kapitál dobrého soudruha a obětavého revolucionáře, který mu zajišťoval stabilní postavení ve stranické hierarchii. Volba tohoto přístupu je rozhodně kladem Chadimova snažení, protože má potenciál vysvětlit zejména Slánského chování pod tlakem vnitrostranické kritiky, sebekritická vystoupení i razantní změnu image Slánského po zatčení. Tato sociologická báze se však bohužel nepropsala do textu knihy jako celku a byla aplikována většinou jen v závěru jednotlivých kapitol, kde se autor jazykem této teorie snaží shrnout Slánského jednání popsané v daném časovém úseku. Toto rozhodnutí není příliš čtenářsky vděčné, protože ten, kdo je s Bourdieuho teorií obeznámen, předjímá z prostého popisu Slánského osudů, jak bude vypadat její aplikace a na konci jsou jeho očekávání pouze potvrzována. Naopak čtenář této teorie neznalý je konfrontován s nepříliš srozumitelným jazykem, který mu patrně neřekne k tématu příliš nového. Vhodnější by bylo teorii jednání průběžně propojit s výkladem a učinit z ní komplexní základ pro vysvětlování Slánského činů.

Důležitou součástí příběhu Rudolfa Slánského byl jeho rodinný a osobní život, který se prolínal s politickou kariérou. Chadima se mu ve své knize celkem detailně věnuje, včetně osudů jeho rodinných příslušníků: bratrů, kteří zdědili rodinný podnik nebo se také zapojili do komunistického hnutí, rodičům a jejich tragické smrti během holokaustu, i manželce a dětem. Tuto část Slánského života autor nicméně vyděluje do zvláštních exkurzů, které uzavírají větší celek textu věnující se jeho veřejnému působení. Chadima tak nechává na čtenáři, aby sám vydedukoval, jaký vliv mohla mít na Rudolfa Slánského jeho žena Josefa, aktivní komunistka pocházející z pražské dělnické kolonie, či do jaké míry ovlivňovala Slánského role otce a manžela jeho politická rozhodnutí. Přestože k zodpovězení těchto otázek není patrně dostatek historických pramenů, stálo by za to uvažovat, jak vrstvy soukromého a veřejného života propojit v jeden kompaktní celek, a tím vykreslit Slánského osobnost s větší plasticitou.

Slánský a jeho život, o němž má smysl číst

Pro Chadimu je Slánský nejen člověk lačnící po moci a uznání, ale hlavně přesvědčený komunista, do poslední chvíle plně loajální hnutí a hlavně myšlenkám, v nichž viděl příslib lepší budoucnosti. Zvláště jeho odsouzení v inscenovaném politickém procesu, jehož průběh zůstával patrně i jemu a jeho nejbližším nesrozumitelný, ukazuje tragickou podstatu československé zkušenosti stalinismu. Kniha nabízí dvě hypotézy, které vysvětlují, proč musel Slánský zemřít. Obě vychází z podstaty jeho vztahu s Klementem Gottwaldem. První počítá s tím, že se Gottwald dlouho snažil Slánského chránit, ale poté pochopil, že to nemá smysl, protože Moskva chce jeho hlavu. Rázně se od něj distancoval a nechal jej napospas vyšetřovatelům. Druhé vysvětlení se zakládá na tezi, že Slánský a Gottwald byli rivalové. Gottwald se snažil koncentrovat ve svých rukou moc ve straně i státních strukturách, a proto se Slánského rád zbavil. Proces tedy od počátku podporoval. Je celkem lhostejné, že se Chadima přiklání spíše k první možnosti, protože ověřit tyto hypotézy je vzhledem k nedostatečné pramenné základně nemožné. V pozadí však stále zůstává otázka, jestli Rudolf Slánský a další obžalovaní v jeho procesu museli skončit ve straně, zemřít či strávit léta ve vězení, protože byli „špatnými“ komunisty, nebo naopak právě proto, že patřili mezi ty nejlepší, nejvlivnější a ideologicky nejvyspělejší.  

Přes všechny kritické námitky dostává čtenář do ruky kvalitní, poctivě napsanou biografii předního komunistického organizátora a architekta nástupu KSČ k moci, v jehož příběhu se koncentruje nejen část vývoje KSČ, ale také zdroje politické podpory, z níž tato strana čerpala své politické úspěchy. Například zkušenost rasové a etnické diskriminace židovské komunity, jež Slánského ke komunismu přivedla a která se zároveň vrátila v situaci jeho pádu, nebo chudoba a sociální problémy, jež zakoušela Slánského žena v dětství. To byly zřejmě důvody i jakási zřídla energie, kvůli kterým se různí lidé pokoušeli komunistickou vizi lepšího světa realizovat. Slánského příběh lze číst takovým způsobem, že jeho samotného přesahuje a Chadimova biografie k tomu dává čtenáři dobrou příležitost.