Loňská udavačská aféra Milana Kundery mnohým připomněla komunistické angažmá nejen Kundery, ale i Pavla Kohouta, M. Červenky, I. Klímy či M. Uhdeho. Verše, které v 50. letech první tři jmenovaní psali, najde čtenář v novém vydání knihy Šťastný věk a jiné studie o socialistické kultuře od literárního vědce, sémiotika a spisovatele Vladimíra Macury.

Autor v ní analyzuje komunistickou utopii jako specifický sémiotický konstrukt, jako pokus zmocnit se totality světa, nahradit jeho nejednoznačnost svou monolitností. Velmi zřetelně v jeho esejích vyvstávají pseudonáboženské prvky tohoto pokusu: třeba s Gottwaldem i Stalinem byly podle Macury spojovány motivy přímo kosmické, které je povyšovaly nad lidskou všednodennost. Jméno Stalin se tak stávalo znakem pro celé jsoucno: „Klenba světa, pevný bod ve vesmíru“ (K. Konrád), „Stalin je život“ (J. Pilař). Mýtus Gottwalda byl méně univerzální, byl „obměnou mýtu Stalina“ pro oblast Československa. Ovšem jak s nadsázkou autor napsal, i druhé místo ve vesmírné hierarchii znamenalo mnohem více povýšení než degradaci, protože Stalin představoval natolik jedinečnou a „božskou hodnotu“, že už samo přiblížení k němu stvrzovalo i nadlidské hodnoty znaku Gottwald. Proto také smrt obou vůdců byla v básních znázorňována jako cosi nemožného: nejen že Stalin žije dál ve svém lidu, ale život lidu mohl pokračovat jen v životě svých vůdců: „Ó Velký, Slavný, Vítězný – přijali jsme od Tebe, co jsi nám Svou Smrtí dal: Tebe samého – a v Tobě budeme žít dál“ (Z. Wolkerová). Podobný pseudomystický styl ovšem nebyl nijak výjimečný: v souvislosti se spartakiádní masou ženských těl například jedna básnířka psala: „darmo v něm vyhlídat tu tvoji/ v moři žen utonula/ v písni se rozplynula“, čímž vystihovala i dobový ideál splynutí individua s davem. Na přímo kristologické motivy Macura upozornil v eseji o J. Fučíkovi, samostatné kapitoly jsou věnovány také tématům jako „poslední bitva“ a „ráj“, a stranou metafyzického zápasu dobra a zla nemohl zůstat ani takový nevelký brouk jako mandelinka bramborová.

Ve své analýzu komunismu jako svého druhu mytologie či nového náboženství přitom Macura určitě nebyl první. V politologii už se dlouho předtím prosadil pojem „politická náboženství“, čímž byly míněny totalitní ideologie. O bolševismu již roku 1920 napsal Bertrand Russel knihu Bolševismus: teorie a praxe. Píše v ní, že komunismus je „náboženství s propracovaným dogmatem a s inspirovanými posvátnými spisy“, pro něž je typická „arogantní jistota ve věcech objektivně sporných“. V Čechách, kde působili mnozí ruští emigranti a kde Zamjatinovo My vyšlo velmi brzy jako druhý překlad této knihy do cizího jazyka, ale kde byla po Sovětském svazu nejmasovější komunistická strana, byl učiněny pokus vyrovnat se s komunismem v anketě Peroutkovy Přítomnosti. Některé z textů ankety Proč nejsem komunistou se blížily analýze B. Russella, i když jeho hloubky nedosáhly: tak pro Peroutku byl komunismus „mystické dogma“, J. Kalláb tvrdil, že „komunismus učinil z poznatků marxismu články víry, na nichž lpí s nesnášenlivostí nejreakčnější církve“. O něco později psal Karel Goliath-Gorovský v knize Proč nejsem bolševikem ve stejné souvislosti, že „nové božstvo ovívá skráně lidí. Nový mýtus se rodí z nadějí zklamaných. Novou manu očekávají dychtivá ústa“.

Navzdory těmto kritickým hlasům se však dá říct, že většina českých spisovatelů, kteří se narodili ve 20. století, ideálům komunismu v nějaké etapě svého života uvěřila (nebo se alespoň ke komunistům přidala) a velká část dějin české literatury od 20. let 20. století by se dala napsat i jako historie cesty ke komunistické víře a postupného odpadávání od této víry, tedy ztráty komunistických iluzí; jedna nedávná studie o budovatelském románu v 50. letech se ne náhodou jmenuje Na frontách práce a víry. Mohutný proud textů ze 60. let pak nazvali autoři akademických Dějin české literatury 1945 - 1989 příznačně Próza budovatelské deziluze. Ovšem historie této deziluze z komunismu je mnohem delší a jejími mezníky bylo hromadné vyloučení sedmi spisovatelů z KSČ v roce 1929 (např. Seifert, Vančura, Hora), reakce na stalinistické procesy (Kalandra), deziluze po roce 1948 a úmrtí mnoha pro věc komunismu dříve angažovaných autorů (Halas, Biebl, Teige). U mnoha autorů je ovšem otázka, nakolik byla jejich díla výrazem hluboké víry a nakolik vnitřně vyprázdněné propagandy (je příznačné, že tento pojem pochází od názvu katolické kongregace pro šíření víry - Propaganda fidei).

Dosud málo pozornosti ale bylo věnováno třeba tomu, jak se v některých konkrétních textech prolínala ona abstraktní realita ideologie a realita každodennosti, například v meziválečné tvorbě J. Weila (ono rozpolcení mezi oběma rovinami bylo základem toho, co někteří kritici, jako B. Václavek, popisovali podle mne nepřesně jako „rozpor mezi intelektuálním přitakáním a citovým odporem“). Významný odpadlík od komunistické víry Wolfgang Leonhard přitom pozoruhodně popsal stav onoho rozdvojení, koexistenci dvou na sobě skoro nezávislých skutečností: „Má matka byla (v sovětském Rusku) zatčena, byl jsem svědkem zatýkání svých profesorů a přátel a pochopitelně jsem si již dávno všiml, že sovětská realita vůbec neodpovídá tomu, jak ji prezentovala Pravda. Ale nějak jsem tyto věci, stejně jako své osobní dojmy a zkušenosti, odděloval od svého zásadního politického přesvědčení. Bylo to téměř, jako by zde existovaly dvě roviny: rovina každodenní, a jiná rovina hlavní stranické linie, kterou jsem stále, navzdory mnoha pochybám, považoval v zásadě za správnou.“ Po roce 1948 pak už byli čeští spisovatelé - jak ukázal Vilém Bernard ve spisu Kde básníkům se poroučí: o české literatuře za komunistické nadvlády - přímo vedeni k tomu, aby „nesbírali jen náhodné a netypické detaily“, jen strana měla právo určovat, co je a co není typické, v důsledku čehož byla reálná fakta bagatelizována jako „netypická“ nebo postupně „ztrácející na významu“.

Jak už bylo zmíněno, jako každá víra měl i komunismus své odpadlíky, a zajímavé je zkoumat různé etapy procesu odpadnutí od víry: Pavel Kohout se ještě dlouho po odsouzení kultu osobnosti vyznával ze své komunistické víry a hrdě se k ní hlásil, podobně jako marxistický filozof Arnošt Kolman, který i po deziluzi z komunistické strany a krátce před jejím opuštěním dosvědčuje, že je „i dnes neochvějně přesvědčen o konečném vítězství Marxových a Leninových idejí“. Mnohým v tom nepomohl ani vlastní zážitek procesů v 50. letech: slavné Doznání A. Londona bylo velmi pravděpodobně psáno na důkaz toho, že ať je oběť mučena a týrána všemi prostředky, přesto může zůstat věrna ideálům komunismu, může povzbudit víru, že procesy nejsou nic jiného než „náhodná havárie“ na cestě ke světlým zítřkům. Ostatně někteří čelní přestavitelé komunistických satelitů si před svým nástupem do funkce sami prošli drastickými komunistickými procesy. Jedním z nich byl i G. Husák, jehož osud posledního československého komunistického prezidenta byl ironicky zakončen tím, že byl na smrtelné posteli (podle hodnověrných tvrzení pravděpodobně v hlubokém bezvědomí) znovupřijat do katolické církve.

Macurova kniha byla psána i jako varování před nebezpečím uskutečněné Utopie. Její autor ovšem současně zdůraznil, že „nemá být svědectvím o dávném pomýlení konkrétních osob“. To mnohem kritičtější byl třeba už zmiňovaný Uhde, jenž se mimochodem Kundery během aféry zastal, který v eseji pěkně nazvaném Básničtí zabijáci předvádí, jak konkrétně si čeští spisovatelé představovali příchod oné utopie a zánik starého světa: motiv zabití v rámci revoluční akce podle něj prostupuje Wolkerovými, Seifertovými i Bieblovými verši a ústí do výrazu odhodlání prolít krev svou i cizí. Na Macurově knize je ovšem velmi cenné nejen otevřené přiznání, že on sám nezůstal v tomto směru minulostí nedotčen, ale i jasné vědomí toho, že touhu po utopii z lidského myšlení není možné odstranit (dodejme: stejně jako víru v nějaké obecné, nedokazatelné postuláty), a že svět bez nějaké vize „šťastného věku“ by byl stejně strašlivý jako „šťastný věk“ plánovitě uskutečněný.