Hlavní hrdina Zmáťa je malý kocourek, který se cestou k babičce na nádraží tak trochu zasní a ztratí se své početné kočičí rodině. Ocitne se ve špatném vlaku, ale zato v nejlepší společnosti: seznámí se s tajuplným a – jak se brzy ukáže – všehoschopným černým kocourem Záhadou. Společně se dostanou na stopu únosu, který je ale ve skutečnosti mnohem méně zavrženíhodný, než se zpočátku zdá. Pátrání po unesené modré sibiřské kočce je zavede do Helsinek, k moři a nakonec na vzdálený maják obývaný tlupou nechvalně proslulých padoušských psisek. Ukazuje se však, že unesená kočička je tu spokojená a učí hafany dělat větrníky a háčkovat. Všechno se v dobré obrátí, Zmáťa se vrací k milující rodině, a i když se mu po Záhadovi stýská, ten mu v tajném dopise slibuje další společné dobrodružství (s nímž se čeští čtenáři budou moci seznámit na podzim 2017).

Příběh není zvlášť důmyslný, výjimečně vtipný ani nevídaně originální. Přesto funguje. Podle osvědčeného receptu míchá fantastické a bláznivé motivy s všedními detaily a situacemi, které děti dobře znají. Využívá staré známé triky, například když Zmáťa se Záhadou odvrátí nebezpečí tím, že natvrdlému rackovi začnou mazat med kolem úst a hrát na jeho ješitnost, nebo když se ukáže, že strašliví zločinci jsou ve skutečnosti docela neškodní a jen si budují krvežíznivou pověst:

„Zmáťa sebral veškerou odvahu a vykřikl: – Přišli jsme zachránit modrou kočku! (…) Jste přece strašliví zločinci, nebo snad ne? řekl. – No, to jsme byli, ale teďka už vlastně nejsme. Napřed jsme unesli tuhletu kočičku, jenže pak jsme se s ní ohromně skamarádili. A za kamarádku přece nemůžeme chtít výkupný. Navíc nás naučila dělat hrozně dobrý větrníky a taky pěkně háčkovat! vysvětloval Brutus rozpačitě a celý se u toho červenal.“

Sympatická je mírná dávka nenuceného rebelství („Kočky samozřejmě v nákladním prostoru jezdit nesmí, ale cesta na nádraží trvala jen chviličku, a navíc to byla legrace, tak to prostě udělali“) a některé vtipné nápady („Ahoj! Nechceš se naučit lítat a chytat ocasem světlušky?“ je asi nejlepší seznamovací věta, na kterou jsem kdy v literatuře narazila.)

Především však kniha stojí na ilustracích, které osloví děti zvyklé na tradičnější knížky i ty s odvázanějším vkusem. Propracovanými detaily vyzývají k důkladnému prohlížení. Zvířecí hrdinové jsou roztomilí, ale celek přitom nepůsobí lacině. Helsinky se mění ve veselé pohádkové město, a přitom si ponechávají charakteristické rysy. Pro české děti pak kniha získává nádech exotiky v části o studeném moři s rybářskými loďkami, užvaněnými racky, dobromyslnými tuleni a opuštěnými majáky.

Překladatelka Barbora Musilová si vyhrála s jazykem, takže je vyprávění i po této stránce pestré a živé. Nakladatel uvádí, že je kniha určena dětem od čtyř let. Text většinou zabírá zhruba čtvrtinu stránky a zbytek je věnován ilustracím, takže se hodí ke společnému čtení s rodiči i pro začínající čtenáře, kteří mají rádi, když děj rychle odsýpá.

Autoři severských knih pro děti se často nevyhýbají temnějším motivům a obtížnějším tématům. To však není případ Ninky Reittu. O její postavy není třeba dělat si opravdové starosti, kniha je veselá a zábavná a napínavá spíš díky praštěným nápadům. Zkrátka dokonale prázdninová.

Ninka Reittu: Zmáťa a Záhada. Všechno dobře dopadne! Přel. Barbora Musilová, Host, Brno, 2017, 48 s.