Debutový román italského autora Lucy D’Andrey (nar. 1979) české nakladatelství vybavilo několika superlativy: hned na přední straně obálky avizuje „největší debut od Milénia Stiega Larssona“, což tvrdí Christopher MacLehose, muž, který údajně Larssona objevil. V medailonku na zadní straně se navíc píše, že „kniha bývá přirovnávána k Stephenu Kingovi nebo Jo Nesbømu“. To jsou docela silná slova a zaslouží si trochu pátrání. Tak předně: MacLehose je majitel menšího britského nakladatelství, který skutečně jako první v Británii rozpoznal komerční potenciál Larssonovy série, ale bylo to dávno po tom, co kniha vyšla ve Švédsku; vlastně tou dobou už slavila úspěchy po kontinentální Evropě. Když pak propátráme osud rukopisu Lucy D’Andrey, zjistíme, že byl podstatně odlišný. MacLehose Press již několik let patří k úspěšným elitním nakladatelstvím a práva na vydání Podstaty zla byla prodána do třiceti zemí během jediného měsíce. Jistě i díky MacLehosovu renomé a zmíněným přirovnáním ke globálním bestselleristům. Ale zatím se žádný závratný úspěch nekonal a D’Andrea si nevysloužil ani samostatné heslo na italské Wikipedii.

Navíc srovnávání se všemi zmíněnými autory je značně matoucí. V Podstatě zla nenajdeme ani společenskokritické prvky z prvotiny Stiega Larssona, případně nějakou tu superhrdinku, jako je Lisbeth Salanderová, ani nadpřirozeno jako v románech Stephena Kinga, ani tvrďáckého sympaťáka podobného tomu z Nesbøovy série. A je to dobře. Podstata zla je thriller, který sice není nijak převratný, ale svůj účel – tedy napnout čtenáře – plní skvěle. A k tomu poměrně originálně a bez obehraných triků.

Základem úspěchu je zde prostředí: vše se odehrává ve fiktivní vesnici v italských Alpách, kterou autor nazval Siebenhoch. I většina jejích obyvatel má rakouská jména, rakouský vliv se tu zdá být výraznější než italský. Pro českého či obecně zahraničního čtenáře to nemá žádný význam, ale je možné, že pro čtenáře italské bude to místo o něco cizejší a záhadnější. Cizincem je tu i vypravěč Jeremiáš Salinger (vazba ke slavnému spisovateli žádná), americký scenárista úspěšné dokumentární série, který se do Siebenhochu přiženil. Respektive si sem jel zprvu odpočinout po už čtvrté řadě série o bedňácích rockových kapel a brzy tu objevil možnosti nové – tedy natáčet dokudrama o místních záchranářích (což vychází z D’Andreovy vlastní zkušenosti - napsal scénář k italské televizní minisérii Horští hrdinové). Jenže pak se ošklivě pokazí jedna akce, Salinger na té tragédii má jistou vinu, a i když je ta vina neúmyslná a sám se zachránil jen zázrakem, tíží ho převelice.

Aby se trochu vzpamatoval a přišel na jiné myšlenky, začne se zabývat jinou tragédií, která se stala v roce 1985, tedy osmadvacet let před vlastním dějem. Na jednom obtížně přístupném místě v horách, zvaném Bletterbach, byla nalezena těla tří mladých místních, rozsekaná na kusy. A vrah nebyl nikdy odhalen. Hrůzná vražda měla značný dopad na celou komunitu městečka Siebenhoch a všichni ti, kteří tu spoušť na vlastní oči viděli, si z toho odnesli nějaké trauma, včetně Salingerova tchána. Přibyly další vraždy, sebevraždy či nešťastná úmrtí, vše sice vysvětleno a vyřešeno, avšak vždy se stínem Bletterbachu. A ten stín leží nepozorovaně na obyvatelích města stále, jakmile začne Salinger v případu šťourat, vyslouží si podezíravost, nevraživost i přímé fyzické útoky.

Počátky a peripetie pátrání patří k nejsilnějším pasážím knihy. Ve čtenáři vyvolávají intenzivní pocit ohrožení, ba dokonce jistý čtenářský diskomfort. V sázce je hrdinova příčetnost (narušená zmíněnou tragédií a pocitem viny), jeho manželství a rodina, v nebezpečí života se ocitá on i jeho malá dcera. Jeremiáš své pátrání utajuje před manželkou, která dobře ví, jak poznamenalo mnohé její sousedy. Tudíž jí lže, lže i tchánovi i své dceři – a výsledkem je obraz zoufalce, který se upíná k vyřešení případu až nezdravě. Je to působivější než všelijaké alkoholové nebo drogové úlety, jimiž autoři čím dál častěji obšťastňují postavy svých pátračů.

Tohle není žádná krmná detektivka, kde sice hlavní hrdina dostává každou chvíli nakládačku, ale čtenář ví, že je to tvrďák a že se na konci bude smát on. Jeremiáš je v podstatě bezbranný přistěhovalec z města mezi drsnými horaly, jeho čerstvě nalezení přátelé se mohou kdykoliv změnit v nepřátele, když zjistí, že se jim vrtá v minulosti, kterou si už nechtějí připomínat. D’Andrea skvěle pracuje s atmosférou, která se mění stejně rychle jako počasí na horách. Zprvu je Sibenhoch idylická vesnice pro turisty, ale náhle se mění v místo plné podezíravých, tajuplných a potenciálně nebezpečných individuí. Počasí ostatně hraje také svou důležitou roli, zejména v dramatickém závěru.

I ten má D’Andrea chytře připravený, na čtenáře má nachystáno hned několik falešných stop a křivě obviněných. Skutečného zločince odhalí až ve chvíli, kdy už to vlastně nečekáme, a pochopitelně tak učiní v dramatickém prostředí velehor, v lijáku a bouři. Je to dosti působivé a teprve až zpětně rýpavější čtenáři naleznou v zápletce trhliny (zejména v tom, jak pachatel provedl a utajil vraždu a kdo, kdy a jak dlouho se kolem mrtvých těl motal). Ale ty debutantovi snadno odpustíme: natolik nás předtím jeho temný, citlivý i dramatický text uhranul. Stejně jako mu odpustíme onen patetický a mnohoslibný název knihy, jejíž děj se žádné podstaty zla nedobere.