To, že by se Aischylova Oresteia dala hrát jako site specific performance, není nový nápad ani v Česku, kde režiséři bůhví proč tuto hru oblibují (od r. 1907 do letoška 17 divadelních inscenací, 1 rozhlasová a 1× jen první díl, Agamemnón). Spolek Depresivní děti touží po penězích Oresteiu inscenoval už r. 2007 v Praze na Hlavním nádraží. Hrát ji na Štvanici – nikoli v oné klasicistní vile, ale v tom hnusném prostředí, kam se dostanete ze stanice metra na Florenci leda různými podchody po dálnicí, projdete něčím, co si říká stavba, překročíte haldy odpadků, budete se brodit špínou a halabala naskládaným harampádím v někdejší konstruktivistické haluzně, lovit slova zanikající bez mikrofonu v hluku aut projíždějících po mostě – tak to může napadnout jen mladé avantgardní tvůrce. Bohužel jim zcela ušlo, že hru je třeba taky interpretovat, takže ani přátelskému publiku složenému z kamarádů se nepodaří pochopit, oč tu běží. Celou trilogii sice řádně prokrátili, zbavili postav, které nepotřebují (Hlídač, Chůva, Pyladés), proti čemuž nelze v zásadě nic namítat. Bohužel naopak v textu zůstaly pasáže, které hru ještě více znejasňují, nemluvě o tom, že některé postavy znevýhodňují a zplošťují (viz od počátku odhalená Kassandra). Některé scény zcela unikají pozornosti diváků – zastřelení odbojného člena chóru (tří!) starců proběhne mimo zorné pole –, jiné jsou dokonale nepochopitelné jako podivné aktivity sboru hysterických mladých žen v dlouhých šatech, které se dobývají do projíždějícího malého náklaďáčku na svoz odpadků, tahají z něho černé pytlíky (popel padlých?) a bojují s řidičem v bílém overalu, z něhož se posléze bůhvíproč vyklube Aigistos. Takže divákům asi zůstane v paměti Klytaimnéstra ohlašující z okna vily pád Tróje. Její příběh je více méně srozumitelný a herečka ho prodává se vší energií. Agamemnón má slušivou bílou uniformu a přijíždí ve velkém černém automobilu. Dostane se mu méně přiležitosti – stačí dát akorát najevo svůj odtažitý vztah ke Klytaimnéstře, která se snaží získat jeho pozornost tak okatým způsobem, že už žádné překvapení nemůže nastat. Nemusí po vraždě nic vysvětlovat, od počátku víme, že je to proradná mrcha. Jen asi nepochopíme, proč Agamemnóna žene na ten červený koberec, po kterém může chodit ledakdo. Zato druhá část trilogie, v níž se chór mladých žen (s nápisem Security na zádech modrých policajtských košilí) promění po vraždě Klytaimnéstry v Erinye v černém spodním prádle, je daleko výživnější. Z jakéhosi pahorku zbudovaného z polystyrénu odpadají kusy, které nemohou odolat běsnění chóru. Žádná oběť se tam sice nekoná, zato pyromanické nadšení Élektry ve mně okamžitě vyvolalo otázku, jak rychle ten polystyrén bude hořet a kde je úniková cesta. Élektra samozřejmě Oresta okamžitě poznala a všichni společně udachmali nejprve Aigista, poté Orestés zabil Klytaimnéstru a začal šílet. Třetí část trilogie má aspoň jeden scénografický nápad. Tím nemyslím příjezd Athény v americkém džípu, ale vertikální využití domu – na střeše je místo pro Apollóna a Athénu, stěna je využita k promítání displeje oznamujícího stav hlasování (ale kdepak jsou a kdo jsou ti, co hlasují?) a lešení slouží k pronásledování Oresta Erinyemi. Ani se ty polonahé dámy nemusely před tím potácet ve tmě po haldách... Herci chudáci dělají, co umějí, někteří umějí víc, jiní míň, všichni se snaží tak, že chtě nechtě musíme litovat promarněné energie.

Vlastně nevím, co mi vadí víc: pojednání o Aischylově životě složené z pochybných antických anekdot, okořeněné ještě tvrzením, že Aischylos „herce postavil na boty s vysokou podrážkou, tzv. kothurny“, nebo to, že tvůrci bezelstně prozrazují, že netuší, co jsou to dramaturgicko-režijní poznámky, navíc neumějí skloňovat (Aischylos „odešel do Gelu na Sicílii“) a patrně nevědí, co je shoda podmětu s přísudkem („A mezi tím se základy evropské civilizace nebezpečně zachvěli“). Ráda bych tomu, co se na Štvanici odehrává, přisoudila nějaký tvůrčí úmysl nedostupný mé stařecké mysli, ale obávám se, že vysvětlení je jednodušší: většina divadelních tvůrců této generace už neumí složitější text vůbec přečíst.

Dramaturgyně odjela kvůli inscenaci studijně dokonce do Delf, obětovala v Apollónově svatyni (to bych chtěla vidět!), navštívila Dionýsa v jeho rodné jeskyni (kdepak to asi je?). Zapomněla se ale zastavit u Pythie. Vsadím se, že ta by jí řekla: jestliže dostojíš plánu, dozvíš se, co je to hybris.