Jak silně spartakiády z let 1955 až 1985 navazovaly na tradici sokolských sletů? Nakolik byla účast v nich dobrovolná a jak byly celkově oblíbené? Byly oslavou komunistické ideologie? I na tyto otázky odpovídá kniha Československé spartakiády od Petra Roubala (*1975) z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. A jeho odpovědi jsou zvláště pro čtenáře, který onu dobu plně nezažil a nechápe, jaký půvab může být v hromadném cvičení v davu vrstevníků, překvapivé.

Roubal pečlivě sleduje prehistorii masových kolektivních cvičení už od německých turnerů, zabývá se sokolskými akcemi, jejichž fangličkářskému slovanství se posmíval T. G. Masaryk. Sám autor na adresu sokolů kousavě poznamenává, že oč byla jejich cvičení těm turnerským podobnější, o to více se museli odlišit vnějškově. Po vzniku republiky ovšem její nový prezident svůj postoj přehodnotil a slety pořádané na nově vybudovaném strahovském stadionu oslavoval například i Karel Čapek: „Bylo nutno udělat z lidí tuto krásně organisovanou masu, aby se zjevila krása člověka po těle i duši. Buď připočteno naší a sokolské demokracii, že stvořila a rozvinula krásu člověka hromadného.“ (Rok po VII. sletu z roku 1920 se konala početně skromnější Maninská I. dělnická Spartakiada, na kteroužto tradici se pak komunisté odvolávali.) Po roce 1945 mnozí sokolští funkcionáři projevovali otevřenost komunistickým ideám, takže po únorovém převratu se část z nich ochotně zapojila do pořádání spartakiád, zatímco jiní sokolští činovníci končili ve vězení. Svým rozsahem nakonec spartakiády předčily sokolské slety. Stalo se to ale až poté, co KSČ uvolnila prostor pro zkušené (bývalé) sokolské činovníky a když připustila, aby se spartakiáda stala „sletem v jiné podobě“.

Pro komunisty tyto akce byly vysoce prestižní záležitostí. Staly se symbolem a příslibem, že stejně jako strana zorganizovala spartakiádu, podaří se jí zvládnout i organizaci celého státu. I na celospolečenské rovině mělo platit, že každý jednotlivec nakonec skončí na své značce a v dokonalé přehlednosti provede úkony, které mu byly určeny. Podoba ztvárňovaných obrazů se přitom proměňovala: jestliže nejprve dominoval mechanistický obraz ozubených kol, později, v době normalizace, se hlavní metaforou stala rodina. A transformovalo se rovněž vnímání „mládí“: v padesátých letech bylo vyjádřením „pokrokového“ životního postoje bez ohledu na věk („mladý je Nejedlý“), později se sexualizovalo a zdůrazňován začal být jeho reprodukční potenciál.

První spartakiády se přitom potýkaly s nemalými potížemi. A i když se v jejich organizování komunistický aparát postupně zlepšoval, co se týká samotného projektu vytvořit i jejich prostřednictvím obraz „nové socialistické společnosti“ a „nového socialistického člověka“, skončily podle Roubala fiaskem. Ukázalo se totiž, že není možné „zbavit společnost autonomie a zároveň ji mobilizovat“. Sebesložitější politická anatomie ani sociální geometrie nedokázaly proměnit chování lidí a zpřetrhat existující vazby, a to ani na pouhé dva spartakiádní dny. Naopak, stranické vedení muselo za účast „lidu“ draze zaplatit – nejen vysokým finančním rozpočtem, ale také tím, že tolerovalo chování, které vůbec neodpovídalo jeho ideovým záměrům: „Skoro se zdá, jako by to ve skutečnosti byl komunistický režim, kdo prohrával v této podivné hře ‚má dáti, dal‘ – hře, v níž musel za každou cenu pokračovat, pokud nechtěl riskovat nenapravitelnou ztrátu prestiže.“

Tím, že během spartakiád vedení státu uvolňovalo velké prostředky pro soukromou spotřebu, kopírovali její organizátoři zemědělský roční rytmus nedostatku a nadbytku. Rituály plnily důležitou funkci tím, že pravidelně, byť jen na pár dní, naplnily „rétoriku mytického dostatku“. Prostředky nahromaděné pro oslavy přitom logicky chyběly v období před oslavou a po ní, případně mimo hlavní město. Komunistické rituály se tak přizpůsobovaly dobře zavedenému rytmu půstů a oslav – autor v této souvislosti mluví o „komunistické morální ekonomii“. Nejviditelnější a nejjednodušší způsob „konzumace rituálu“ spartakiád přitom byla obyčejná spotřeba jídla a pití, které režim po dobu jejich konání štědře nabízel. Jak autor, vzděláním historik a sociální antropolog, dodává, politika strany připomínala „rituál potlač domorodých indiánů, v němž je rozmařilost a plýtvání symbolem moci, prestiže a přízně bohů“. Spartakiády se tak hlavně v padesátých a šedesátých letech staly příležitostí, jak dát lidem možnost v čase relativního nedostatku „ochutnat“ přicházející komunistický ráj. Proto asi také dobový tisk a filmové dokumenty tolik zdůrazňovaly zásobování exotickým ovocem, které symbolizovalo výjimečnost spartakiádních dní a jejich „rajskou“ podobu. Vedle exotického ovoce hrálo důležitou úlohu maso, zejména uzeniny.

Když během spartakiád procházely davy cvičenců Prahou, stávaly se podle Roubala právě ony hlavní postavou, byť „ve zcela jiné podobě, než jak plánovali spartakiádní organizátoři“. Mnoho cvičenců v rozhovorech či vzpomínkách mluvilo o karnevalové atmosféře, o městě, kde se chaoticky mísí lidé ze všech koutů země, ale i vojáci, cizinci (zejména černoši vzbuzovali obzvláštní pozornost řady venkovanů), západní auta diplomatů, středověká architektura a několik málo neonových nápisů. To vše na účastníky hluboce působilo a vytvářelo mimo vlastní spartakiádní rituál na stadionu skutečně působivou slavnostní atmosféru. Spartakiády si tedy získaly velkou obliby, ale v jiném smyslu, než by si bývali komunističtí ideologové představovali. Důkazem může být například dopis, který organizátorům došel z Brna: „Vážení, modlím se, aby v Praze nepršelo, je mi líto cvičenců i Vás, zkuste i Vy se pomodlit, Vás Pán dříve by mohl vyslyšet, ovšem neznáme Jeho Vůli. Neumíte-li Otče náš – poproste svými slovy, nebo Královnu z Turzovky, ať se přimluví.“

Autor ve své čtivé knize vhodně kombinuje teoretické úvahy o proměnách genderu, karnevalové kultuře a přechodových rituálech s detailními informacemi o tom, nakolik se díky těmto veleakcím zvyšovala celorepubliková porodnost nebo jak některé malé děti společné vystoupení ignorovaly a raději si hrály s pískem. Zaznamenává také jednu zkoušku, při níž dětští cvičenci přivítali prezidenta Antonína Zápotockého skandováním „My máme hlad, dejte nám jíst, chceme domů.“ Při následující návštěvě šaten nejenže si ho pak „nikdo nevšiml, ale dítka se tam prala a řvala tak znamenitě, že prezident poznamenal: ,Jakživ bych si nepomyslel, že se česká mládež chová jako dobytek.‘“

Autorovi se daří zaujmout neideologický a nečernobílý pohled. Popularita spartakiád podle něj vypovídá o „schopnosti komunistického vedení prosadit vlastní rituální rámec, určit základní parametry slavnosti a přimět společnost se na ní podílet.“ Jednotliví občané ale tuto slavnost prožívali neplánovanými způsoby a naplňovali ji vlastními obsahy. Neboli i v době komunistické nadvlády se uměli radovat, a to po svém a mnohdy vlastně jemu navzdory. A ač Roubal vzhledem ke svému věku není „plnohodnotným“ pamětníkem, vyznívá jeho kniha i trochu nostalgicky. Když totiž v současnosti pátrá po nějaké vzdálené obdobě spartakiád, nachází jejich mnohem primitivnější podobu v kolektivním synchronizovaném pohybu za skandování „Kdo neskáče, není Čech“. Nejde přitom ani tolik o stesk po komunistické nesvobodě, ale po zmíněném střídání jasně ohraničených dnů obyčejných a svátečních a po prožitku pospolitosti.