Šárka Rámišová (nar. 1983) je vzděláním kulturní historička, pracuje oddělení novodobých českých dějin Národního muzea v Praze. Po knihách Pochod Praha Prčice: Padesát let 1966–2015 (KČT, Praha-Prčice, 2015) a Móda pod olympijskými kruhy: Nástupové oblečení od Athén až po Rio (Mladá fronta, 2016) se i ve své nejnovější knize zaměřila na kulturní a společenské kontexty sportu a tělesného cvičení. Publikace S hrdostí nošený: Sokolský kroj, úbor a scénický kostým shrnuje historii sokolského kroje v závislosti na proměňujících se dějinách českých zemí, a to i na základě bohatých sokolských sbírek Národního muzea, jež jsou v knize také představeny.

Oficiální stejnokroj se inspiroval lidovým uměním, červená barva košile naopak odkazovala k revolučním ideálům. Byl považován za jeden ze základních symbolů sokolství, nicméně jistou dobu trvalo, než se jeho oficiální podoba pro různé příležitosti ustálila. Podíleli se na ní Josef Mánes, František Ženíšek a další. Byla tedy kolektivním dílem, jež vznikalo během řady diskusí, a v tomto smyslu se v jejím vzniku odrážejí „demokratické základy sokolské organizace“.

Na výstavbě a výzdobě jejích budov, ale i sokolského znaku se výrazně podílela tzv. generace Národního divadla. S jeho výstavbou zase souvisí sokolský pozdrav: výběrčí příspěvků prý potenciální dárce obcházeli s pokladničkami s nápisem Na zdar Národního divadla.

Se vznikem ucházejícího modelu byla spojena řada problémů: kupříkladu mužská čapka v první verzi v létě nestínila ani v zimě nechránila před chladem, úzký obvod dokonce způsoboval bolesti hlavy. Zmíněná červená barva vyvolávala emoce: někteří kvůli ní chtěli z organizace vystupovat, jiní ji bojovně hájili. „Kdo se bojí červenou košili nosit, je vůbec zbabělec, jenž do řad našich nepatří,“ napsal kdosi roku 1873. Kroj se přesto stával stále oblíbenějším, takže se objevilo podezření, zda rychlý nárůst členů nebyl v první řadě motivován zdobností a slušivostí sokolského oděvu, jímž se nositelé chlubili i při zcela „nesokolských“ příležitostech. Proto první starosta Jindřich Fügner vydal nařízení, které nošení úboru povolovalo jen při sokolských slavnostech. Jestliže měl stejnokroj původně přispět k potření sociálních rozdílů, pak kvůli nemalé finanční náročnosti tento účel patrně příliš neplnil. Zato zadávání výroby sokolských oděvů, a to v množství větším než malém, nutně bylo i závažným ekonomických a zprostředkovaně politické rozhodnutí: pochopitelně se při něm dbalo, aby byl vybraný zhotovitel-podnikatel současně sám také „sokolským bratrem“. Uniforma se ale dále vyvíjela, v dobách hrozícího nebezpečí se do mužského oděvu dostaly i vojenské prvky, ostatně dle některých teorií neoficiální funkci neexistující české armády Sokol plnil až do roku 1918. Současně se ale ozývaly varovné hlasy, aby oděv nebyl příliš „prušácký“.

Publikace neopomíná ani vznik a vývoj žákovskému nebo dorosteneckému oděvu, ženského cvičebního úboru i ženského slavnostního kroje. Zmíněny jsou obstrukce, které ženy, i pod heslem „volnost – rovnost – sesterství“, při zapojování do sokolského hnutí musely překonávat. Slavnostním průvodu se poprvé mohly zúčastnit až roku 1920.

Rámišová vychází z dochovaných pramenů a v závěrech je spíše krotká. Příliš nerozvíjí obecnější teorie o proměnách tělesnosti a genderu nebo o významu uniformy pro identitu moderního člověka a jeho příslušnost ke státu, národu či jinému nadosobnímu celku. I tak ale záslužně osvětlila dějiny této kdysi masové organizace z nového a dosud málo známého úhlu.