Když se čtenář s kdysi obtloustlým Kurtem Gerronem, bývalou hvězdou berlínských kabaretů a divadel, na stránkách románu setkává poprvé, vrací se zrovna pohublý a skleslý prominent z komandantury terezínské pevnosti. Velitel tábora, SS-Obersturmführer Karl Rahm, jej právě velkoryse požádal o laskavost. Gerron má pro něj za účelem propagandy a umlčení kritiků natočit „dokumentární“ film o životě v terezínském ghettu. Bývalý úspěšný režisér se sice sám sebe ptá, zda kolaborací s nacisty nezaprodává vlastní duši ďáblu, dobře si ale uvědomuje, že coby jejich vězeň nemá příliš na vybranou: „Do Osvětimi vždycky jede další vlak.“

Těžko tedy bezmála padesátiletému muži vyčítat, že před místenkou v prvním volném dobytčáku upřednostní práci, která mu ještě před několika lety přinášela tolik radosti. A těžko jej odsuzovat za to, že v době absolutního temna nachází v důvěrně známé činnosti za kamerou dokonce poslední záchvěvy štěstí. Ne snad, že by si Gerron dělal iluze o výpovědní hodnotě připravovaného lžifilmu, která bude tak jako tak nulová, s nově nabytou mocí však cítí možnost uchránit před transportem nejen sebe a manželku, ale i několik dalších „heftlinků“, kteří se na filmu musejí podílet. A kdoví, budou-li natáčecí práce trvat dostatečně dlouho, možná je zastaví až postupující oddíly sovětského vojska, chlácholí se Gerron.

Konečná stanice Osvětim
Historickému Kurtu Gerronovi se tohle přání nesplnilo, ať už v rychlejší ústup Němců sám věřil, či nikoliv. Rudá armáda dorazila k branám Terezína až v květnu 1945. Gerron, vlastním jménem Gerson, byl však už na podzim 1944, krátce po dokončení natáčení, společně s manželkou Olgou a dalšími prominenty deportován do Osvětimi a tam zplynován. Je snadné si domyslet, proč se švýcarský prozaik Charles Lewinsky (*1946) rozhodl pozapomenutého židovského umělce vrátit na scénu. Gerronův životopis je v mnohém kondenzací lidských osudů první poloviny 20. století. Jenže kvalitní výchozí materiál ještě zdaleka není zárukou dobrého románu.

Nejdříve zbylá fakta: Kurt Gerson se narodil roku 1897 do rodiny dobře situovaného židovského obchodníka, za první světové války byl na frontě těžce raněn, ale přežil, vystudoval medicínu a později se stal hercem. Nejdříve působil na divadle, kde se mj. představil ve světové premiéře Brechtovy Žebrácké opery, později též před kamerou i za ní (mj. hrál po boku Marlene Dietrichové v klasice Modrý anděl). V roce 1933, po nástupu nacistů k moci, uprchl Gerron i s rodiči a ženou do Amsterdamu, po obsazení Nizozemí byl však zadržen a internován nejprve ve Westerborku a poté v Terezíně. Z dokumentárního snímku Vůdce daroval Židům město, který v Terezíně dostal rozkazem natočit a jehož příprava se jako červená nit line celým textem románu, se dochovaly pouze fragmenty.

Charles Lewinsky si na této časové ose nevybírá, ale snaží se ji pokrýt pokud možno celou. Třebaže je román zasazen primárně do roku 1944, Gerron, z něhož švýcarský prozaik učinil vypravěče, se v četných retrospektivních pasážích vrací též do období vlastního dětství, bojů na frontě či prvních úspěchů v kabaretu a u filmu. V pozadí příběhu se tak díky tomu mihnou i další významné osobnosti výmarské republiky v čele s Bertoltem Brechtem či herci Heinzem Rühmannem a Peterem Lorrem.

Vyprávět v pekle o ráji
Vše v románu se však točí kolem titulního hrdiny. Zbývající postavy, včetně Gerronovy prakticky smýšlející ženy Olgy či dávného kamaráda z války Otty Burschatze, zůstávají pouze letmými otisky na cívce vyprávění. A třebaže je hercův osud dostatečně třeskutý a plný hořkosti, jeho vnitřní monolog, obracející se implicitně ke čtenáři, celý román neutáhne.

Důvodů je hned několik. Předně se Lewinskému nedaří nastíněné morální dilema, které jej k sepsání celého románu inspirovalo, dostatečně věrohodně zachytit. Jeho, resp. Gerronovo vyprávění postrádá očekávanou dávku naléhavosti či beznaděje, kterou by měl Gerron dle vlastních slov pociťovat. Lewinsky sází na přímočarost a jednoduchost, jenže některé pasáže kvůli tomu působí až přespříliš lacině. Jako by je autor opsal z nějaké školní slohové úlohy:

„Vždyť je to jen film. Reportážní film. Nebudou tam ani dialogy. Žádný děj. Jen se ukáže, co je.
Jen se ukáže, co není.
Sedět v pekle a vyprávět o ráji.
To nemůžu. Nechci. Nesmím.
Odpovím Rahmovi, že odmítám.
Odpovím Rahmovi, že ten film natočím.
Nechci, aby mě nahnali do vagonu jako dobytek.“
Opravdu takto vypadá sled myšlenek či vnitřní hlas člověka zápasícího sama se sebou, nebo je to jen zkomolenina či zkratka téhož, která snad měla dodat textu patřičnou dynamiku, ale spíše vyvolává nechtěný úsměv? A je vůbec možné, aby vyhladovělý, tělesně i duševně strádající Gerron, který je vydaný nacistům na milost a nemilost, měl ještě podobné skrupule?

Mnohem uvěřitelněji působí Gerronova snaha obelhat sama sebe, ukrýt se před krutou současností v hlubinách minulosti či za maskou kabaretního umělce:

„‚Lidi chtějí zapomenout na všední den.‘ To se říkalo i ve Westerborku. Ta věta platí nejen pro bavené, nýbrž i pro baviče. Dobře vymyšlené lži uvěří lhář, stejně jako ti obelhávaní.
Po celý svůj život jsem byl dobrý bavič.“

O životě před lágrem vypráví „bavič“ Gerron s nefalšovanou chutí a četné retrospektivní pasáže jsou díky tomu paradoxně výrazně přitažlivější a zajímavější než jednotlivé obrazy z hercovy pochmurné současnosti. Toho si jistě všiml i Lewinsky, neboť strasti lágrové existence pouští ze zřetele více, než by čtenář na základě české anotace čekal. Prvotní dilema, které se nabízelo psychologicky rozpracovat, se záhy vyřeší prakticky samo, a tak nic nebrání tomu, aby se román stále znatelněji ubíral prověřenou cestou zčásti fiktivní umělecké (auto)biografie. Ta si místy vypomáhá patosem, rádoby údernými obraty a vyčpělými tropy – Gerron například spílá svému „nebeskému dramatikovi“, že mu přichystal podobné trápení –, k obětem šoa, „terezínskému ghettu“ a „děsivé volbě“, jak velkolepě slibuje obálka, však nic převratně nového neříká. Koho ze čtenářů tak alespoň matně nezajímá ústřední postava Kurta Gerrona, může jít v knihkupectví s klidným srdcem o polici dál.