Poznávání opuštěných či veřejnosti oficiálně nepřístupných částí měst, továren či jiných objektů, které vznikly lidskou činností. Tak by se dal definovat fenomén Urban exploration neboli UrbEx či prostě urbex, který ze Západu dorazil už i k nám. V loňském roce (nebo alespoň s tímto vročením) u nás vyšly hned dvě publikace, které české čtenáře s tímto jevem seznamují, a to slovem i obrazem. Nejprve to byla kniha URBEX: opuštěná místa v Čechách z nakladatelství Grada a nověji pak Urbex.cz: krása zániku. Průkopnické jsou v našem prostředí obě. Poněkud obsáhlejší a více do hloubky jdoucí je ovšem dílo druhé, pozdější.

Najdeme v něm reportáže z opuštěných porodnic, z vily, v níž vraždilo gestapo, z pevnosti, již nikdy nikdo nedobýval, či z opuštěného lomu, v němž během druhé světové války pracovali zajatci a kde se dnes příležitostně točí porno. Především ale kniha záslužně zasazuje urbex do obsáhlého kulturního a historického kontextu. Ivan Adamovič v krátké, ale hutné a citlivě napsané předmluvě připomíná, že „za prvního mučedníka městského průzkumu bývá považován Philibert Aspairt, který se v roce 1796 ztratil při prohledávání pařížských podzemních katakomb. Jeho tělo nalezli až o jedenáct let později… Dodnes je urbex spojován s estetickými, ne-li přímo uměleckými pohnutkami. V roce 1861 psal slavný básník Walt Whitman o opuštěném tunelu pod Atlantic Avenue, nejstarší části newyorského metra z roku 1844. Znovu byl tento zazděný a zapomenutý úsek objeven až v roce 1980.“ Pro návštěvu míst „bez nároku na existenci“ horovali také francouzští dadaisté. Jejich skupina včetně Andrého Bretona, Paula Eluarda či Tristana Tzary podnikla v roce 1921 možná první cílenou a popsanou výpravu do opuštěné budovy, jednalo se o zpustlý kostel St. Julien le Pauvre v Paříži. Jistou „preurbexovou“ poetiku Adamovič shledává rovněž u Jaroslava Foglara, jehož Rychlé šípy „pobývají na rubu města, protože dobrodružství nečeká v rušných ulicích, nýbrž na pustých periferiích, půdách a temných podvečerních uličkách“. Masovější zábavou a sportem se pak urbex stal někdy v 80. letech minulého století. V Austrálii se z party speleologů zformovalo sdružení pro průzkum „městských jeskyní“ Cave Clan, jež inspirovalo řadu dalších nadšenců po celém světě. Od poloviny 90. let, s masovým nástupem internetu, pak „akcelerují urbexové aktivity a kontakty prostřednictvím mailing listů, webových stránek a webzinů“. Česká urbexová komunita se oficiálně zformovala v roce 2010.

Navštěvování soukromých objektů mají přitom členové komunity jen zřídka domluvené s majiteli, takže se svojí činností pohybují na hranici zákona. Navíc jde o oblasti, které ještě nepatří zcela vegetaci, ale většinou už ani uspořádané a plně fungující civilizaci; jedná se o místa z hlediska většinového vkusu nebezpečná, zapáchající a ohavná, ale právě proto alespoň pro někoho specificky působivá a svým způsobem i krásná. O jedné z továrních hal, kterou kniha Urbex.cz: krása zániku představuje, se dozvídáme, že se plánuje její oprava a přeměna v galerii. Urbexeři do ní a podobných budov ale už nyní chodí – kromě adrenalinu – i kvůli výjimečným estetickým zážitkům vyvolaným třeba hrou barev rozkládajících se laků nebo mozaikou různě odstíněných plísní na zdi. Jak říká Adamovič, „mrtvé městské zákoutí nebo celé mrtvé město je skoro oxymóron. Města přece nikdy neměla být místem zastaveného času. Byla naopak vždy centrem bujení civilizace, extraktem rychlosti a života. Přesto v každém městě existují ostrůvky zapomnění, kterým se chaos městského organismu již dávno vzdálil k obzoru zítřejšího dne. Člověk je náhle vystaven dvěma protikladným vjemům. Střetávají se tu dvě protichůdné skutečnosti, vysoký stupeň organizovanosti města a prvek rozkladu. Ty mohou vzbudit nejrůznější emoce. Třeba čirý úžas. Nebo pohnutí ducha k vznešenosti.“

Adamovič se také zamýšlí nad tím, jaké škody mohou plynout z života v prostředí totálně zanedbaném, ale i v úplně dokonalém: příliš čisté a upravené prostředí podle něj umrtvuje lidského ducha a vyvolává tíseň. Podle Adamoviče totiž každý člověk potřebuje k životu i patřičnou dávku dezorganizace, omšelosti a staroby: „Pokud městská část nechá srovnat se zemí zanedbané náměstíčko na sídlišti a postaví na jeho místě ukázkové eurohřiště [a] vybetonuje chodníčky, uspokojí se naše touha vidět věci opravené a čisté. Zároveň však takové místo ztratí cosi na své jedinečnosti. Zmizí cestičky vyšlapané v trávě, zmizí sokl, který jediný ještě upomínal, že zde kdysi stávala socha, zmizí drobné detaily, které mají obyvatelé s tímto místem spojené.“

Velmi správně je urbex v knize zařazen do subžánru postapokalyptických textů o tom, co se stane s městskou civilizací, kdyby ji opustil člověk a ona byla vydána na pospas přírodě: „Ekologický duch může jásat. Studie znalců i konkrétní příklady po celém světě ukazují, že příroda si člověkem vytvořené struktury požere až závratným tempem. Fotografie betonu pukajícího pod náporem kořínků klíčících rostlin a opuštěná města proměněná během několika let v džungli nás zanechávají v ambivalentních pocitech radosti i ohrožení.“ Ano, nad karoseriemi aut zarůstajícími mechem se můžeme ptát, jestli zde přírodní chaos vítězí nad kulturním řádem, nebo jestli zde naopak původní přirozený (předlidský) řád do své náruče nepojímá výstřelky primáta, který poněkud zdivočel a začal se příliš rozpínat, jak říká biolog J. Sádlo. V jedné knize je tento hypotetický triumf přírody líčen jako skutečný návrat harmonie a blahodárné rovnováhy: „Trávníky zanikly, na jejich místě roste les, šíří se někdejšími ulicemi a obsazuje opuštěné základy budov. Kojoti, vlci, lišky a rysové znovu nastolili rovnováhu ve vztazích mezi veverkami a duby, které se při své odolnosti vyrovnaly s olovem, jímž jsme zatížili životní prostředí.“

Recenzovaná kniha urbexery nijak neheroizuje. Z módnosti tohoto životního stylu si v ní Adamovič dokonce trochu utahuje. To, čemu se dříve říkalo „lezení přes plot tam, kam se nemá“, teď jen dostalo honosné cizojazyčné jméno. Zmiňuje i dilema těch, kteří o daných zanikajících objektech veřejně píší a fotografují je. Kvůli jejich aktivitám se totiž výrazně zvyšuje příliv nových návštěvníků, z nichž zdaleka ne všichni dodržují zásady správného urbexera, který by neměl nic odnášet ani poškozovat. Celkově může kniha čtenáře inspirovat k obecným úvahám o pomíjivosti, o její děsivé i očistné síle. I k rozjímání nad tím, kolikrát už čtenář například v lese procházel po místech, kde kdysi stával dům či osada, ze které dnes už – viděno očima běžného chodce – nic nezbylo. A podnítit může i k vlastním dobrodružným výpravám za půvaby dekadence, i když k těm autoři vlastně nijak otevřeně nevybízejí…