„Sdělit čtenáři určitý soubor informací o archeologických nalezištích, nálezech a výzkumech, naučit jej archeologické lokality vnímat, nalézt a pochopit logiku jejich výpovědi.“ Toto jsou přední cíle edičně skvěle vypravené knihy Archeologický atlas Čech: vybrané památky od pravěku do 20. století. Kolektiv českých archeologů do ní vybral 105 archeologických lokalit z území Čech. Jde převážně „o lokality, na kterých jsou archeologické památky vidět na povrchu, ať už v reliéfu terénu, nebo ruinách staveb. Předložený výběr zahrnuje většinu známých a opravdu významných v terénu viditelných archeologických lokalit na území Čech, nicméně celý soubor byl sestaven především tak, aby zachycoval lokality typické v širokém spektru jejich podob, funkcí a stáří. Archeologické památky jsou v tomto svazku chápány v dosud neobvyklé šíři, a to od jeskyň osídlených v paleolitu po vesnice vysídlené po 2. světové válce.“

Každá kapitolka seznamuje s historií dané lokality a přináší její zevrubný popis včetně návodu, jak se na dané místo nejlépe dostat a jaká při tom hrozí potenciální rizika. Informace k danému objektu jsou většinou strohé a pro někoho snad až příliš suché, ale zato důvěryhodné či alespoň na úrovni těch nejnovějších poznatků odborníků. Například ohledně dobývání hradu Sion Roháče z Dubé, kde se autoři víceméně vracejí ke starší teorii, že šlo od počátku skutečně o boj tuhý, a nikoli jen na oko. Jen v případě menhiru u Klobuk autorům nezbývá než dát prostor i nepotvrditelným či „nevědeckým“ legendám. A to nejprve těm celoevropským: „Bretaňským menhirům byla přisuzována moc zajišťovat manželům četné a zdravé potomky, léčit neplodnost a další nemoci, kromě toho měly některé kameny zaručit ženám, že si udrží manželovu věrnost. Jiné kameny zase mohly posvěcovat obchodní dohody a přísahy snoubenců. Další se podle legend samy od sebe umí otáčet nebo se pohybovat – mohou se o Vánocích chodit koupat do moře nebo se jít napít do jezera. Donedávna lidé na Hebridách některým kamenům dokonce přinášeli oběti.“ A posléze také těm, které se vážou k jednomu z mála autentických původních menhirů u nás, zvanému také Zkamenělý pastýř. O něm se mimo jiné říkalo, že při každém zvonění na klobuckém kostele postoupí o krok ke kostelu a že až k němu dojde, bude soudný den. To sice archeologové nepotvrzují, nicméně za svůj obor dodávají, že na nedávném leteckém snímku okolí menhiru bylo možné rozeznat půdorys protáhlé lichoběžníkové stavby, možná podle nich šlo o pohřební mohylu z období eneolitu.

Na knize je sympatické to, že archeologii, jak už bylo naznačeno, neuzavírá jen do určitého dávno skončeného období. Naopak ukazuje, že z hlediska této disciplíny stojí za pozornost i stavby opuštěné relativně nedávno. Kniha laiky seznamuje i s nejmodernějšími metodami archeologického výzkumu. Vedle velmi názorných mapek, dobových i současných fotografií, nákresů staveb a leteckých snímků konkrétních lokalit kniha obsahuje i několik obecněji zaměřených textů, které se zabývají interdisciplinárními tématy jako je vztah archeologie k přírodním vědám, právu na minulost, památným místům, nebo dokonce detektivkám. Čtenář může sice litovat, že těchto šíře zaměřených textů nebylo do knihy zařazeno více, ale pak by zase byla natolik objemná, že by nebylo možné přibalit si ji s sebou na výlet, což je zřejmě jedna z hlavních věcí, k nimž má motivovat. Autoři si přitom neuzurpují dědictví minulosti jen pro sebe, ale snaží se čtenářům vštípit myšlenku, že „číst“ z krajiny to, co vypovídá o minulosti, se může naučit každý. Právem sice kritizují neodbornou a často devastující činnost „detektorářů“, ale současně vyjadřují i kritiku do vlastních, archeologických řad a realisticky se přimlouvají za spolupráci mezi profesionálními archeology a laiky vybavenými detektory.

Z oněch mezioborových „boxů“ je přitom možná nejpodnětnější ten o archeologickém pojetí krajiny: „Krajinu archeologie vidí jako společenský prostor, jako prostředí, jemuž člověk dal určitý účel, a tento účel je třeba poznat a zasadit do širšího ekologického a společenského rámce. Společnost a příroda se vzájemně ovlivňují a v tomto procesu člověk tvoří ‚krajinu‘, ať už materiálním, nebo symbolickým způsobem. Z tohoto pohledu není zásadní rozdíl např. mezi zídkou na okraji pole, kterou člověk vystavěl rukama, a studánkou, kterou uctívá, protože v ní žijí nadpřirozené bytosti.“ Předmět bádání přitom často mohou sdílet s mnoha dalšími odborníky či vyznavači dalších životních stylů. Ve stejném roce jako recenzovaná publikace vyšly i dvě knihy o urbexu a dále titul Stíny mezi stromy. Extravilán v současných pověstech od etnologa Jana Pohunka. Kupodivu ve všech najdeme zaniklou obec Rolava a tamní cínový důl, pokaždé ovšem nahlížené z jiné perspektivy. K různým metodám, jak ke krajině přistupovat, tak archeologové přidávají ten svůj. Nezdůrazňují přitom krásu rozkladu a majestát přírody vítězící nad chatrnými zbytky civilizace, ani se vesměs nezabývají novodobými zkazkami o tajemných úkazech a nadpřirozených bytostech, které dané lokality mají obývat. Místo toho kladou důraz na to, že skoro každý kus české země je „artefakt, který užívali lidé v minulosti“. Je dobré si to stále uvědomovat. A také se řídit poučením, které z toho vyvozuje vedoucí autorského kolektivu Martin Kuna. Podle něj není možné vyhnout se tomu, že „pracovní“ stopy našeho užívání krajiny překrývají a ruší část stop předchozích použití, ale „měli bychom se snažit, aby náš nejcennější artefakt byl i do budoucna ve všech ohledech použitelný“.