Žánr „obran“ malých, prostých věcí a jevů, které přesto mají velký význam, má dlouhou a úctyhodnou tradici. Pro české prostředí byly inspirativní Ohromné maličkosti a Obrany od G. K. Chestertona, které ovlivnily Karla Čapka (soubor Věci kolem nás). Do téže tradice se svojí knihou Chvály, pocty i rozpaky. Úvahy o řemesle, obyčejných věcech a krajině důstojně zařadil také esejista, historik umění, básník a prozaik Josef Kroutvor (*1942).

Mnozí vědci dnes teoreticky rozvíjejí koncept „vtělené kognice“, podle nějž naše poznávání je založeno v naší tělesnosti a vychází z ní. Výkon architekta je tak stejně závislý na těle jako v případě lovce získávajícího potravu pomocí oštěpu a šípů. Každá manuální práce má rovněž jistý poznávací aspekt, mysl totiž neexistuje izolovaná v hlavě, nýbrž je rozprostřena po celém těle. Kroutvor sice necituje příslušné autory jako Shaun Gallagher, George Lakoff nebo Antonio Damasio, ale většina jeho úvah vychází z velmi podobných premis. Medituje tedy nad fyzickým kontaktem člověka s obyčejnou tužkou, lopatou, papírem, stromem či kamenem. Ty jsou pro něj nikoli pouhým neosobním předmětem k vykonání nějakého úkolu, ale – v ideálním případě – organickou součástí vnitřního světa či partnerem k tichému dialogu. O jisté hoře v tomto duchu píše, že jej při každém jeho příchodu už z dálky pozdravuje, on pozdrav opětuje a těší se na vzájemné setkání. Vznáší dokonce požadavek, že „každý by měl mít svou horu“, s pokorou se k ní přibližovat a putovat na její vrchol. (Dodejme, že zde by se Kroutvor neshodl se zmíněným Chestertonem, který putování na hory nijak nepreferoval: „Pozdvihuji svých očí k horám, odkudž by mi přišla pomoc; ale nebudu tam zvedat svou kostru, pokud to nebude nezbytně zapotřebí.“) Autor uvažuje také nad poutem, které může člověka s danou věcí spojovat: „Cikánský kopáč si s lopatou rozumí, oči mu svítí, je jasné, že ,nic neřeší‘.“ Řečeno náboženským jazykem, ve věcech jako by Kroutvor hledal buberovské Ty. Zároveň by ale teoreticky mohl být nějakým hyperkritickým čtenářem obviněn až z jakéhosi fetišismu a modloslužebnictví, když ve věcech hledá spirituální hodnoty, které většinou slibují televizní reklamy. Například s roztopenými kamny podle něj „člověk není nikdy docela sám, nabízejí totiž útočiště a zakládají domov“. V tom má asi Kroutvor pravdu, ale celkem snadno by se z takového výroku dal vyrobit chytlavý slogan na billboard propagující jakákoli kamna…

Dále autor velebí ty nejzákladnější lidské činnosti, tradiční vztah ke světu i vše, co dokáže nefalšovaně zprostředkovat prastarou řeč živlů. Naopak se vymezuje proti modernímu designu, umělým hmotám nebo třeba železným kamnům, ta totiž podle něj – na rozdíl od těch kachlových – nelze objímat. V tomto smyslu by možná bylo příhodnější poopravit název této (jinak) velmi poutavé knížky a slovo „rozpaky“ nahradit spíláním. Nedá se přitom říci, že by zcela zavrhoval soudobé umění, ale preferuje zastánce tradiční malby: vyzvedává například Balthuse (1908–2001) coby „posledního zastánce klasického obrazu“. (Ostatně Kroutvor se nikdy příliš nevěnoval experimentálnímu či konceptuálnímu umění, naopak k jeho nejstarším publikacím patří texty o plakátech.) I v tom se do knihy promítá autorovo kunsthistorické zázemí.

Jednotlivé úvahy obsahují jako svoji nedílnou součást také jakési historické miniexkurzy. Například v kapitolce skromně nazvané Pocta Kraví hoře autor hutně shrnuje dějiny objevování krásy hor: od Petrarkova výstupu na Mont Ventoux a duchovního zápasu, který tam prožil, přes Máchovo zdolání Sněžky, které podle Kroutvora bylo iniciační cestou spojenou s milostnou krizí a prožitkem údělu lidské existence, až k turistickému objevování Českosaského Švýcarska. Tímto pedagogickým a přehledovým aspektem se Kroutvora kniha mírně liší od textů v úvodu zmíněných autorů. V odmítání umělotin je ale Kroutvor s Čapkem, kterého i sám cituje, zajedno. Už tento jeho velký předchůdce totiž bědoval nad údělem člověka, který „žije mezi sádrovými a papírovými imitacemi, plyši, tlačenými řezbami a všeho druhu padělky“. Je možná trochu škoda, že v tomto směru Kroutvor nepokročil o trochu dál a nesnažil se hledat poetiku a kouzlo nejsoučasnějších civilizačních produktů. Nebo je to skutečně něco zcela nemožného?