„Nemáte příliš romantické představy o tom, co tato práce obnáší? Je vaše volba založena na dostatečném množství informací? Jste připraveni na to, že se vaše očekávání a představy nemusí naplnit? Kdybych měl odpovědět za sebe, tak jsem romantik, a protože jsem blbec a ignorant, nikdy nemám dost informací.“ I těmito slovy charakterizuje lékař Tomáš Šebek (*1977) svoji práci pro Lékaře bez hranic (MSF). Svoji činnost ve službách této organizace popsal už v knize Mise Haiti. 5 měsíců s Lékaři bez hranic. Nyní k ní přidává publikaci druhou s názvem Mise Afghánistán, v níž líčí svoje působení v afghánském Kundúzu v roce 2013 a 2015.

Texty obou knih původně vznikaly jako blogy a tato jejich forma zůstává i v tištěné verzi z velké míry zachována. Zvláště slovosled místy působí, jako by šlo o zaznamenání mluveného a spisovné češtině značně vzdáleného slovního projevu: „V rámci humanitární pomoci bych ve válečnejch zónách po celým světě rozdal kopačáky. A bylo by po prdeli, klid a hrálo by se jenom.“ Posun k tradičnější knižní formě ale spočívá alespoň v tom, že oproti starší knize v té novější chybí smajlíky. Vulgární výrazy se přitom střídají s odbornou lékařskou terminologií a suše technickými popisy jednotlivých chirurgických zákroků, které přitom minimálně někteří čtenáři můžou vnímat – a také vnímali – jako napínavé a strhující, i když na recenzenta publikace takovýto účinek neměla. Jan Trachta o knize svého kolegy Šebka správně napsal: „Chrlí ze sebe pocity, postřehy a detaily bez jakékoliv autocenzury, téměř bezmyšlenkovitě, něhu zakrývá drsným smyslem pro humor a přehnanou sebeironií.“ Doplnit ale musíme, že ačkoli se nejedná o oficiální publikaci Lékařů bez hranic, zařazené fotografie byly vybírány tak, aby neohrozily bezpečí zobrazovaných osob. A rovněž minimálně část textů byla předem posuzována a schvalována v ústředí organizace.

Autorovy záznamy z jednotlivých dní, naplněných vysilující prací v ne zcela vyhovujících podmínkách a zoufalým bojem o život jeho pacientů, se dají označit jako syrově naturalistické, věcné a někdy až přízemní. Zaměřuje se v nich především na fyzické detaily, nejen při popisu svých operací, ale například i při zachycování mimovolního projevování emocí (strach do „spoďárů“) nebo nechtěných fyziologických procesů a jejich přijímání v odlišném kulturní prostředí Afghánistánu: „Prdění je známkou maximální nekázně a neschopnosti sebekontroly. A to i v případě, že jste v domácím kruhu nejužší rodiny anebo dokonce sami. Ruku na srdce. Představte si sebe v takový situaci. No, prostě prdíme všichni. Kdo neprdí, není Čech. Tady je to ale strašlivej prohřešek, a podrž mě! Prej si to budou nadosmrti pamatovat, a to i v případě, že se jen tak upšouknete.“ Svoje pacienty Šebek označuje názvy jejich zranění, což ovšem český divák zná i z prostředí českých nemocničních seriálů: „Roztržený játra jsou zahojený, drén vede minimálně, asi to zejtra vytáhnu a do konce tejdne půjdou domů. Zastřelený srdce jde zejtra.“ Další Afghánec získává originálnější jméno: SebralJsemTiDvaMetryStřeva.

V živočišné touze žít i v nejzákladnějších projevech tělesnosti hledá autor základnu a předpoklady pro jakési všelidské univerzálie a možnost celoplanetárního smíření, o kterých ovšem nijak abstraktně ani vznešeně neteoretizuje. Naopak naturalisticky vykresluje, v čem všem jsme bez ohledu na jazyk, rasu a náboženské vyznání zcela stejní, přičemž jeho zjištění rozhodně nejsou nijak překvapivá: „Smrděj nám nohy všem úplně stejně. To je postřeh ze včerejší noci na zemi letištní haly v Cařihradě. Ať vyznáváte jakékoliv náboženství, anebo jste dokonce bezvěrci, všem vám, když se zujete, smrděj nohy stejně. A taky všichni potřebujeme spát. A některý i chrápou! To je fakt zajímavý, kolik toho máme my lidé společnýho, že?“ Sám se pak přiznává i k některým vlastním neřestem, přičemž existenci podobných – asi právem – předpokládá u všech spoluobyvatel naší planety: „Celej život si koušu nehty. Ne moc, ale trochu přikusuju. Nedělám to do masa jako jiný. Jen tak trochu přihoblovávám a zaobluju. Je to cesta, kudy moje neuróza proudí ven. Každý ji máme, a kdo nemá, tak kecá. Někdo hulí, jinej chlastá, další má vředy. Já mám nehty.“

Sám o sobě píše Šebek v duchu jistého programového a silně stylizovaného sebesnižování: označuje se za debila a „periferního ořezávku“. Přiznává, že je „asi trochu cíťa“ a „tak trochu ženská“. Svůj pobyt v Kundúzu a význam své práce trochu zlehčuje, a označuje jej dokonce za „ten nejlepší tábor, na kterým kdy byl“. Jde možná o vědomou strategii, aby o to více vynikla blahodárná role organizace, jež ho do asijské země (a předtím na Haiti) vyslala a jejíž budoucí členové před nasazením procházejí přísným výběrem. O jejích velkých zásluhách nepochybujeme, ale Šebkova stále se vracející slova chvály na MSF možná ke konci působí trochu monotónně a příliš propagandisticky. A sám sebe se svými nedokonalostmi rovněž klade do kontrastu k velkému českému národu, což je ostatně podle antropologa Ladislava Holého pro Čechy charakteristické. V zahraničí, nebo alespoň v centrále Lékařů bez hranic, je podle Šebka pojem Čech synonymem pro spolehlivost, odpovědnost, respekt, nasazení a přátelství: „Nejsme jen sráči, co rádi švejkujou.“ Rovněž o místních lidech se ale vyjadřuje s velkou pokorou a sympatickým respektem: „Jsou to lidi jako my. Jsou víc jak my. Dokážou se chechtat v podmínkách, kdy my končíme s antidepresivama a začínáme realizovat sebevraždu.“

Občas autor připojí i některé obecnější úvahy, například o monogamii a rozdílech jednotlivých kultur. Mezináboženské rozdíly ale bere s nadhledem a s humorem: „Díky Bohu, Alláhovi i dalším. Jistě si toho od bezvěrce moc váží!“ Stejně jako nebezpečí, v kterém se v Afghánistánu každodenně nacházel: „Zatracený bomby! Myslí někdo taky na doktory, co to potom musí uklízet?“ Toto bezpečnostní riziko se přitom před pár dny ukázalo ještě větší, než jak Šebek naznačoval. Šebek v knize tvrdí, že jeho nemocnice je obecně vážená a žádná ze stran se neodváží na ni zaútočit. Idealisticky ji chápe přímo jako zárodek budoucího lepšího, optimističtějšího světa, nebo alespoň Afghánistánu bez konfliktů: „Naše nemocnice je ostrůvkem tvůrčí spolupráce. Bavíme se tady jako lidi, přijímáme společný rozhodnutí, respektujeme se, pomáháme si… Kdo si myslí, že problémy Afghánistánu vyřeší vojensky, je zelenej mozek. Já si myslím, že limitní počet ostrůvků svobody, partnerství a spolupráce ne nepodobných tomu, který tady vytvořili Lékaři bez hranic, je přesně to, co snad časem zapálí proces národní obrody Afghánistánu.“ Krutou ironií osudu 3. září 2015 zasáhly právě nemocnici, v níž ještě před pár měsíci Šebek působil, americké bomby. (Útok se podle některých zpráv odehrál po žádosti kábulské vlády kvůli bojům s Talibanem. Prezident Obama se už za incident oficiálně omluvil a Američané přislíbili nemocnici znovu obnovit.) V důsledku toho zemřelo 12 afghánských členů týmu MSF a deset pacientů. Mnozí z těch, které autor zaškoloval, s nimiž se přátelil a v emotivním závěru knihy loučil a odkazoval jim věci, jež nechtěl odvážet zpět do Čech (jako by sepisoval vlastní závěť pro pozůstalé), jsou dnes již po smrti. Aktuální události tedy knize dodávají velmi pochmurný podtext. Cynik by možná řekl, že tato tragédie knize poskytne dobrou reklamu, ale o takovouto morbidní propagaci Šebek jistě nestál. Celkově publikace není žádný filozoficky a sociologicky vyargumentovaný spis, ale – jakkoli to zní banálně – jde o autentický protiválečný protest. A číst ji také můžeme jako smutné rekviem za Šebkovy spolupracovníky a zároveň spoluhrdiny jeho knihy.