To jméno vás možná napadne jako první. Albert Schweitzer. Teolog, filosof, lékař, hudebník, nositel Nobelovy ceny míru. Oblečen do bílých kalhot a košile s motýlkem prochází v klobouku nebo tropické přilbě svoje Lambaréné, aby na všechno dohlédl, vše zajistil, všechno udělal. Napíše přitom tisíce stran teologického textu, který dodnes nezestárl, a stane se ikonou několika generací. Vstoupí do dějin. Lékař a chirurg Tomáš Šebek (nar. 1977), jenž se po léta vydává s Lékaři bez hranic do zemí třetího světa, je i ve své poslední deníkové knize Africká zima poněkud jiným Schweitzerem, ale ne tak úplně. Nenechme se zmást vnějšími znaky. Kdyby se doktor Šebek oblékl jako alsaský rodák a nechal si narůst knír, možná by vám připadal důstojnější. Jenže práce, kterou odvedl a na kterou se ještě chystá, je sama o sobě znamením důstojnosti a ušlechtilého přístupu k životu těch nejslabších, hlavně dětí. Šebek a Schweitzer? Ta jména k sobě mají blíž, než si myslíme.

Čtenáři se mohli s Tomášem Šebkem setkat již ve dvou publikacích na pomezí deníku a reportáže, Mise Haiti: 5 měsíců s Lékaři bez hranic (Mladá fronta, 2013) a Mise Afghánistán: Český chirurg v zemi lovců draků (Paseka, 2015). Ve všech třech svazcích se autor ukazuje být dobrým vypravěčem exupéryovského typu, který ani při popisu vyhraněných okamžiků nenadsazuje a nepentlí příběhy ornamenty a epitety. Zatím poslední text zkušeného a odolného lékaře (a nadšeného běžce na střední tratě) zachycuje šedesát dnů nepřetržité lékařské služby v Jižním Súdánu. Přečtete ji za jeden dva večery; necelých tři sta stran uplyne jako voda. Na svědomí to má i Šebkův spisovatelský (sám by řekl zapisovatelský) styl. Píše lehkou rukou, nevalí před sebou vážná témata, má rád humor, nadsázku, ironii.

Pokud si myslíte, že není v lidských silách dvanáct hodin denně operovat a léčit, pak se jít proběhnout na sedm až deset kilometrů podél nemocnice za doprovodu dětí a divokých psů, kolem hadů a min, najíst se, psát deník a být nadále připraven pro případ, že v noci přivezou postřeleného, pak vězte, že to v lidských silách je. Zdá se, že toho lékař z pražské nemocnice Na Františku dost vydrží, a že se mu tyhle extrémní mise dokonce líbí. Tomáš Šebek má tento druh služby těm nejpotřebnějším rád; je připravený, odhodlaný a schopný snést víc než ostatní. To není chvála ani lichocení, ale fakt, který by každého čtenáře mohl posunout o krok dál. Nezáleží tolik, jestli mu pro jeho práci padají lidé v němém úžasu k nohám, jde o to, že mu bylo dáno dělat to, v čem je dobrý a co přináší užitek. Řekl bych, že si na tituly moc nepotrpí. Pro pacienty v Africe byl kovádža, běloch, a pro kolegy a kolegyně prostě Tom.

Odevzdávám své dary

Šebkův text o chirurgické praxi kdesi na vystrkově v Jižním Súdánu není filozofický traktát ani odborná studie o maximách lékařské etiky a zázracích moderní medicíny. Jde o každodenní záznamy toho, co autora potkalo, které daly později vzniknout ucelenému textu s atraktivně pojmenovanými kapitolami jako například Hadí uštknutí, Při otvírání hlavy přeje štěstí připraveným! či Tři prostřelené zadky. Zajímalo by mě, jestli ve svých vzpomínkách řekl to podstatné, nebo si něco nechal pro sebe. Textem občas probleskne zmínka o erotických snech, ale jinak se zdá, že pražský chirurg žije na svých misích životem asketického mnicha. Nedá si vzít svou denní porci běhu, což chápu a souzním, ale jinak je skromný. Jako nelékařům by se vám mohlo zdát, že jeho služba, třebaže náročná, je vlastně snadná. Právě tak, bez velkých slov, popisuje autor vážné nemoci i zranění, s nimiž si laik ani tamní šamani nevědí rady, ale pro zkušeného chirurga jsou výzvou i denní rutinou.

Šebek se neschovává, řečeno se sociologem Anthony Giddensem, za ornát doktorského bílého pláště, před nímž by bylo nutné poklekat. Na nic si nehraje, nad nikoho se nepovyšuje, i když si v případech, kde je to nutné, nenechá nic líbit. A je-li třeba napnout síly a zabojovat pro pacienty, udělá to bez váhání. V terénní toyotě při převážení nemocných ho nepoznáte. Dokáže rozpoznat nebezpečí, takže tam, kde kolem sebe vidí příliš zbraní a emocí, ví, že je lepší se obrátit anebo se pokusit dojet do cílové destinace jinou cestou. Neriskuje a zároveň nepropadá depresi, když se mu něco v práci nedaří. Smrt je součást života. Tady, v Súdánu i kdekoli jinde po světě. Myslím si, že právě o životě, o tom, co všechno je možné snést a nepomást se přitom na rozumu, mu jeho afričtí pacienti pověděli zajímavé věci. Jsou živým dokladem, řečeno s Františkem z Jasného filmu Všichni dobří rodáci, že člověk vydrží víc než zvíře.

To podstatné, čím Tomáš Šebek může přispět jedné z nemocnic Lékařů bez hranic, je v jeho hlavě, srdci, dovednostech a vůli. To všechno odevzdává ve prospěch dobré věci; a není sám. Umí pochválit kolegyni z druhého konce světa, která po pár dnech dokonale zvládne logistiku celé nemocnice, nebo kamaráda lékárníka, jenž z mizerné apatyky kdesi v poušti udělá za krátký čas perfektně fungující zásobárnu léčiv. Jak vidno ze všech kapitol, pro jeho život jsou důležité vztahy, a to jak na obecné rovině, tak na mikroúrovni, kdy váš život a zdar vaší práce leží na bedrech druhého a na tom, jestli vás nepodrazí a pomůže nad rámec toho, co musí. Lidi jsou v Šebkově životě důležití. Autor a protagonista Africké zimy má skoro se všemi trpělivost, jež leckomu jinému došla hned v začátcích. Je to zčásti díky tomu, že se chce a umí ovládat, a zčásti i pro jeho vrozené vlastnosti, s nimiž, jak soudím, by mohl být stejně dobře profesionálním vojákem, misionářem nebo ultramaratoncem. Při čtyřiceti stupních Celsia ve stínu si prostě nejde na něco hrát. Buď na to máte, nebo nemáte. Teprve potom je možné se bavit o tom, co budete dělat.

Přímočaře

Autor Africké zimy si nelibuje v dlouhých souvětích. Věty jsou někdy až úsečné. Připomínají hovory na operačním sále, kdy je třeba jasně, důrazně a rychle formulovat to nejdůležitější. V mnoha případech vede se čtenářem dialog, jako by mluvil s kolegou nebo kamarádem. Nehledá výrazy z hloubi jazykových příruček. Bere slovo, jak mu přijde na jazyk, občas nejde daleko pro některé ostřejší, které byste na banketu, konferenci či při čaji o páté asi nezaslechli, a – jak už to mezi profesionály různých oborů bývá – emocemi a chválou spíš šetří. Nepíše kázání ani promoční řeč. Obvykle mu jde o to, aby se zastavilo krvácení, odsál hnis, odoperovalo slepé střevo nebo amputovala ruka, aby se večer bylo kde umýt, aby mu do pokoje nelezli hadi, aby byla v minových polích kolem nemocnice alespoň jedna ošetřená cesta, po níž by se dalo běhat aspoň kilometr tam a zpátky. Nechce toho moc. Sám si vypere, sám si leccos obstará. Úplně sám by ale nedokázal téměř nic. Bez pomoci druhých, jež se může jevit jako chaotická, by mohl zachránit zlomek pacientů, kteří přicházejí na poslední chvíli a často v zuboženém stavu. Kdekdo nad nimi zlomil hůl, i oni sami. Ne Tomáš Šebek. Ten ručník do ringu jen tak nehází.

Recenzované knize nechybějí fotografie z místa Šebkova lékařského nasazení. Působí syrově, místy beznadějně, ale najdete mezi nimi i takové, nad nimiž se usmějete. Autor ostatně počítá se čtenářskou reakcí. Vybízí kohokoli, ať mu pošle e-mail a napíše, co se mu v knize líbilo a co ne. Rád by se napříště, viděno jeho očima, zlepšil. Zdá se mi, že pokud zůstane u tohoto žánru, který je něco mezi reportáží, deníkem a terapeutickým psaním, přeskakuje už teď dosti vysokou laťku. Pokud by se napříště pustil do lékařské eseje nebo filozofické úvahy nad stavem tohoto světa, našel by patrně docela jiné čtenáře (a některé ztratil).

Jeho poslední kniha by měla být podle mého mínění součástí lékařského studia, a to speciálně oboru sociálního lékařství a etiky. Šebek tváří tvář dřevní civilizaci, kterou navíc koloniální doba a současný západní svět nešetří, nebagatelizuje problémy naší, pro někoho dokonalé, pro jiného úpadkové civilizace. Snaží se porozumět nemocnému tady i tam a je si vědom, že tady i tam nemůže spasit všechny. Co se doma vyřeší za pomocí špičkových medicínských nástrojů, přístrojů a léků, musí v Súdánu zvládnout s velkou mírou vynalézavosti, a někdy také metodou vabank. Buď to vyjde, nebo ne. Společnost Lékařů bez hranic má pro něj i díky němu víc než jen regionální dosah. Pomáhá globálně tam, kam se jiní nedostanou nebo kde končí. Na důvody, proč to vlastně dělá a spolu s ním tisíce lidí nejen lékařských profesí, byste se ho museli zeptat sami. Jeho přímočarý styl vyprávění dává tušit, že tohle z nějakého vnitřního důvodu dělat prostě musí. Ne pořád, ne navždycky, ale musí. Nikde nemluví o náboženském přesahu ani nenabízí filozofické či etické vysvětlení svých motivací. Možná je přesvědčen, že pokud to v dané oblasti, v daném čase a u konkrétních lidí neudělá on, třeba to neudělá nikdo jiný. Rezervoár pomáhajících sil není bezedný.

Desítky příběhů, které se udály za šedesát dní, by vydaly na dokument nebo celovečerní film. Tohle schweitzerovské téma jen tak neskončí a čtenářsky (nebo divácky) se brzy neokouká. Dobrodružství frontového lékaře přiláká pozornost těch, kteří by se sami rádi pustili do něčeho podobného, ale z nějakých důvodů nemohou anebo nechtějí. V konečném důsledku by Šebkovu práci ocenili jen nemnozí, jenže díky jeho živému vypravěčskému nadšení se o zapomenutých výspách kdesi v Africe dozvědí i čtenáři, jejichž svět je ohraničen akčním rádiem svítání a západu slunce. Myslím si, že Tomáš Šebek by se připojil k Lékařům bez hranic nebo k jiné nevládní organizaci, i kdyby nebyl lékař. Na svých misích zvládl více než devatero řemesel, a tak může při své jazykové vybavenosti dělat řidiče, stavět domy, spravovat vodu anebo létat malým letadlem. Je ale lékař, a tak dělá, co dovede nejlíp. Je skvělé, že o tom také umí poutavě psát a že si, tak jako mnozí jiní autoři, nestaví svými knihami pomník. Odkud napíše další reportáž? Z míst, kde ho bude potřeba.