Zachraňování životů v Afghánistánu, Iráckém Kurdistánu a Jemenu evokuje představy plné utrpení, vypětí, stresu a beznaděje. V nejnovější knize Kristiny Höschlové, sestavené z osobních vzpomínek na místa, která jsou známá povětšinou pouze ze zpravodajství, však před dramatem dostává přednost neutuchající odhodlání hledat radost a naději tam, kde na první pohled nikdy nebyla na místě.

Kristinu Höschlovou (nar. 1979) provázela touha po poznávání neobyčejného již od dětství. Po atestaci z anesteziologie však čtyři stěny „klimatizovaného a uměle osvětleného operačního sálu“ vyměnila za terén, který z ní udělal lékařku „3 v 1“. „Čím dál víc přicházím na to, že anestezie mě baví pouze tehdy, když se stává urgentní nebo intenzivní medicínou.“ O horské a urgentní medicíně píše a přednáší doma i v zahraničí. Své nejbarvitější zážitky ze zachraňování ve vysokých nadmořských výškách popsala v bestselleru Lékařem mezi nebem a horami (2017).

Její nová kniha snoubí tři hlavní tematické linie. První z nich čtenáře provází autentickými zážitky z misí, které kromě každodenního boje za záchranu lidských životů v podmínkách všudypřítomného utrpení odrážejí špičkovou spolupráci s lékaři z celého světa a taktéž pootvírají dveře do kultury islámského světa i duše jeho obyvatel. Příběhy pacientů, lékařů a jejich rodin Höschlová prokládá vlastními životními zážitky, které ji postupně formovaly v lékařku bez hranic. Autorka líčí významné momenty z dětství, studia i svých profesních začátků. Další linii tvoří úvahové pasáže, v nichž se se čtenářem dělí o své vlastní autentické vnímání sounáležitosti, altruismu, přizpůsobivosti, trpělivosti, strachu, humoru, přijetí a jiných emocí z perspektivy člověka s evropskou mentalitou a zkušenostmi z rozvojových zemí. Nechybí ani kontrastování některých postřehů se západní lékařskou praxí a zamyšlení nad celkovou podstatou medicíny.

Formálně je kniha rozdělena na tři hlavní části dle navštívených států – měsíc v ostřelovaném Afghánistánu, několik týdnů operování ve státní nemocnici Iráckého Kurdistánu a půl roku mezi minami v Jemenu. Jednotlivé kapitoly mají charakter deníkového zápisu, jejž si autorka vedla přímo na misích, „aby si to za pár let sama sobě věřila“. Objevují se v něm příběhy s dobrým, ale mnohdy i špatným koncem, který však Höschlová popisuje s pokorou a vyrovnáním. Radost v knize převažuje nad smutkem, napětí z operačního sálu střídá hluboké rozjímání nad klíčovými vlastnostmi pro přežití ve válečných zónách. Autorčiny autentické vzpomínky jsou doprovázeny mnoha unikátními fotografiemi z míst, kam se téměř nikdo nedostane.

Jak autorka poznamenává na závěr, knihu dopisuje „v srdci západního světa v momentě, kdy se tento svět rozhodl sám sebe zastavit pod rouškou koronavirové epidemie.“ A právě v tomto období nabývají postřehy z utrpením zmítaných oblastí ještě hlubšího smyslu. „Chvílemi to vypadá, že víc než bacil nás vyčerpávají nekonečné diskuze, žalování, hněv, strach a odpor.“ Tato slova by mohla na první přečtení působit jako kontroverzní bagatelizace popisovaných situací, což autorka ostatně přiznává hned na začátku: „Můj pohled je možná příliš optimistický a jeho filtr někdy příliš do růžova zbarvený.“ Právě tím je ale kniha jedinečná. Jejím hlavním tématem není mimořádnost lékařských misí ve vysoce nebezpečných zemích, ale spíše zprostředkování jiného pohledu na některé mimořádné životní situace.