Knižní svědectví o misích Lékařů bez hranic u nás vydala už řada autorů: Tomáš Šebek, Jan Trachta, Stanislav Havlíček či Kristina Höschlová. Svůj titul Břehy nejsou na dohled k těmto knihám nedávno přidala také dětská zdravotní sestra a vedoucí domácího hospice Jitka Kosíková. Na rozdíl od všech předchozích svoji práci vykonávala ve Středozemním moři, kde na lodi Bourbon Argos zachraňovala uprchlíky z potápějících se člunů. Nebo z nich nezřídka vytahovala už jen jejich mrtvoly.

Jan Trachta i ostatní výše zmínění autoři se ve svých textech občas snaží proniknout do kultury země, kde právě pomáhají, případně se zaměřují na rozdíly mezi mentalitou naší, západní, a tou „jejich“. Kristina Höschlová si zase všímá i toho, jak na krizové a zátěžové situace, jimiž záchranáři prochází, reagují její lékařští kolegové vychovaní v buddhistické tradici: jejich schopnost přijímat aktuální situaci takovou, jaká je, „velmi obdivuje“. Kosíková se však na rozdíl od ostatních autorů setkává s takřka anonymní masou zbídačených a polomrtvých běženců, o kterých v dané chvíli netuší (a ani nemá čas zkoumat), odkud přesně pocházejí. Soustředí se tedy na konkrétního člověka, který je v nouzi a s nímž se beze slov poznávají navzájem: „Stojíme tváří v tvář. Usměji se nejen kvůli odbourání bariéry, ale i proto, že situace působí skutečně úsměvně – já mám příchozího zkoumat, ale realita vypadá tak, že se navzájem zvědavě hodnotíme a odhadujeme, co jsme zač. Jsem možná první běloška, které se mohou dotknout nebo s ní zkusit promluvit.“

Všem nám smrděj nohy stejně

Řídí se přitom podrobným a věcným manuálem Lékařů bez hranic, který přesně stanovuje, jak v určité situaci konkrétně postupovat. I rutinním úkonům ale autorka dokáže dát hlubší význam. Když musí například ohledat časté zanícené rány od hřebíků a třísek na chodidlech či popáleniny, dokáže vzájemný dotek pojmout jako gesto s významem nejen symbolickým, ale téměř sakrálním. Podobně základní lidské postoje popsal například teolog Romano Guardini v knize O posvátných znameních: „Beru do svých dlaní jejich ruce, prohlížím je z obou stran, hodnotím jejich teplotu, barvu… Z mé strany je to rutina, nacvičený postup, pár vteřin. Z jejich strany tichý úžas, opatrné ohmatávání nového světa. Myslím, že jsem po měsících nebo letech prvním člověkem, od kterého cítí pečující dotyk. Kdo kdy asi naposledy držel za ruku tuhle stařenku?“ I další autoři Lékařů bez hranic někdy líčí všelidskou rovinu člověčenství, kterou máme všichni společnou, ale třeba zmíněný Tomáš Šebek je přitom o poznání přízemnější: „Smrděj nám nohy všem úplně stejně. Ať vyznáváte jakékoliv náboženství, anebo jste dokonce bezvěrci, všem vám, když se zujete, smrděj nohy stejně. A taky všichni potřebujeme spát.“

Úkoly Jany Kosíkové jsou těžké, odpovědné a vyčerpávající, takže většinou nemá energii na rozvíjení obsáhlejších filozofických úvah, ale i tak se v jejím líčení mihnou obrazy, kdy se zcela všední situace proměňují v obecnější podobenství: „Jsem tu a stojím zapřená nohama do litinových plátů paluby na třídicím stanovišti lodi Bourbon Argos, připravená na stovku zbídačených, vykořeněných lidí na cestě odnikud nikam, kteří mi za chvíli projdou rukama. Jsme na jedné lodi, vy a já, Evropané i Afričané. Na jedné planetě, pod stejným sluncem.“

Hrdinské výkony a vybité baterie

Svoji práci autorka nijak uměle neheroizuje, velmi dobře si uvědomuje, že její úspěch záleží na drobných, všedních detailech: „O lidských životech nerozhodují ve většině případů naše hrdinské výkony nebo naše specializované vzdělání, ale třeba jen to, jestli laryngoskop, který dnes vezmu do ruky, nebude mít vybitou baterii.“

Více než ostatní autoři ovšem Kosíková dává nahlédnout i do svého soukromí a citového nitra: neskrývá chvíle vlastního zoufalství či vzteku z toho, kolik potenciálně potřebných věcí za sebou běženci na palubě záchranné lodě zanechávají. Smrt má v této knize i velmi osobní podobu, protože autorka tu reflektuje i umírání svého otce. A především v knize řeší vlastní citové zmatky a váhání, zda spojit život s blíže neurčeným mužem jménem Vítek, který je od ní velmi odlišný. Je to člověk jako by ze začátku dvacátého století: „Pevná, nezrušitelná pouta, která vynikají v kostele při rituálech starých tisíc let, ho vážou k nemnoha lidem, s nimiž se potkává každou neděli právě v kostele a občas po večerech v garážové hospodě.“ Zatímco svět vypravěčky zahrnuje afghánské pouště a novozélandské hory: „Mé lidstvo čítá sedm miliard lidí. Vítkův svět je okres Svitavy.“ Kosíková nijak nenaznačuje, že by jeden z jejich dvou světů měl být lepší či horší, ale řeší těžké dilema, nakolik jsou tyto vesmíry vůbec slučitelné. 

Kniha Jitky Kosíkové (a Marka Uhlíře, který s textem pomáhal) je samozřejmě jen další variací na téma českého lékaře pomáhajícího lidem trpícím či téměř umírajícím v otřesných podmínkách. Ale autorka dokázala tyto zážitky podat trochu jinak než její předchůdci. A navíc: i každý lidský život je jen variací na téma láska, utrpení, zoufalství, zklamaná naděje, radost a dřina…