Před nemnoha lety probuzený zájem o islám a muslimy, jakož i související bouřlivé polemiky, nezřídka s politickými přesahy, vyvolaly v Česku zvýšený zájem o publikace na témata, které s islámem a muslimy, více či méně, souvisejí. Nabídka následovala poptávku, a tak asi nikoho dnes nepřekvapí, že nemnoho recentních odborných nebo popularizačních titulů se na poličkách větších knihkupectví vlastně jen „krčí“ v hotové záplavě knížek slibujících to, co odborník nikdy nabídnout nedokáže, a vlastně ani nemůže, a to je odhalení „pravé podstaty“ tohoto „náboženství zla“, případně všemožných tajemství, která měla údajně zůstat navždy skryta. Na dnes tak oblíbeném boji proti politické korektnosti (jejíž původní smysl zůstává v karikovaném podání zpravidla nepochopen) se přitom úspěšně „svezla“ celá řada sofistikovanějších i přímočarých protiislámsky angažovaných titulů.

Na českých knihkupeckých pultech si tak zkrátka každý najde to, co jej dále utvrdí v tom, co už stejně tuší z médií a internetu. A často v této souvislosti zaznívá smutné povzdechnutí, že v době „postfaktické“ už mnoho lidí vlastně ani nezajímá, zda ta či ona informace je pravdivá nebo nikoliv, ale spíše to, zda je „pro“ či „proti“ islámu. Odborníci se tak ocitají v nezáviděníhodné situaci, častokrát okřikováni, že jejich hlas příliš nekoresponduje s tím, co chtějí lidé slyšet – což je pravda o to smutnější, neboť ji lze slyšet nejen z řad protiislámsky uvědomělých „vlastenců“, ale nezřídka i z řad vzdělaných a kriticky smýšlejících jedinců, kteří se však, přijde-li řeč na dnes tolik diskutovaný islám, jakoby přepnou do jiného módu a jsou následně schopni přejímat a sdílet vyslovené hlouposti.

Vnášet do záplavy všeobecně přijímaných nesmyslů a polopravd důraz na předsudky nezatíženou věcnost a erudici, to je dnes zkrátka mimořádně nevděčné. Přesto však odborníci, kteří jinak tak nesolidárně „kazí hru“ zdejších debat na muslimskou notu, mají stále šanci oslovit jistou čtenářskou menšinu těch, kteří dosud nepřijali za své představy ve stylu, že pravda se měří množstvím „lajků“, a staromilsky by si rádi vytvářeli své názory na ověřených faktech. A právě ty má šanci oslovit nová publikace Jana Rovenského a kol., nazvaná Mezi mýty a minarety: Kmoníček, Mendel, Pelikán a Tureček v rozhovorech o islámu a muslimském světě.

Oslovení – a již v názvu zmínění – odborníci se různí, pokud jde o jejich východiska a přístupy k islámu (najdeme mezi nimi diplomata, novináře, vědeckého pracovníka i praktikujícího muslima), co je však spolehlivě spojuje, je erudice a autentická zkušenost s životem v muslimských zemích. Rozhovory s nimi editor Jan Rovenský jednotně strukturoval podle osnovy (1) islám, (2) islám a Západ, (3) islám a Česko a (4) mýty o islámu. Dlužno předeslat, že tyto rozhovory jsou dobře vedené – především proto, že skutečně působí jako rozhovory a nikoliv jako didaktický materiál, který na sebe – shodou okolností – spíše vzal deklarovanou formu rozhovoru.

Mýty a minarety mají šanci čtenáře nejen poučit, ale též pobavit, neboť mnohde najdeme výklad podaný vtipným a neotřelým způsobem; různá originální zamyšlení a postřehy se tak prolínají s často velmi osobními, i osobitými, pohledy – to vše nesporně přidává textu na atraktivitě. Jen pro názornější představu, pár ukázek: Hynek Kmoníček na s. 53 píše: „Naše diskuse s islámským světem je do velké míry diskuse slepého s hluchým. Každému přebylo něco jiného, co ten druhý nemá. Nám skeptického rozumu, jim víry.“ Petr Pelikán zase na s. 146 uvádí: „Vždycky říkám, že dát Korán, a ještě k tomu v překladu, do ruky člověku, který chce vést debatu o islámu, je horší než dát dítěti sirky a poslat ho ke stohu.“ A na s. 173 se od něj dozvíme: „Podle mé zkušenosti ženy na islámu přitahuje cosi iracionálního. Muži zase konverzí většinou něco sledují.“

S čtenářsky vstřícným, většinově neformálním, podáním pak koresponduje i zdánlivý detail, odlehčené zmínky v závěru medailonků O autorech, kde se třeba dozvíme (str. 295-6), že Petr Pelikán „má rád psy a kofolu“, nebo Hynek Kmoníček „je milovník ostrého jídla a vodních dýmek“. Skutečnost, že se názory zpovídané čtveřice v mnohém rozcházejí, a to i zcela zásadně, názorně dokladuje, jak nesnadný terén dnes islám (a především vztahy muslimů a nemuslimů) v současném globalizujícím se světě představuje.

Posuzovaná kniha patrně zklame ty čtenáře, kteří by se rádi dočkali jednoduchých odpovědí na složité otázky. Těch se totiž zpravidla nedočkají a místo černobílých kontur dvou proti sobě stojících civilizací, jež nám tak často vědomě či podvědomě servírují média, se proto dočkáme různých odstínů šedi. Příliš kategoričnosti, která bývá v debatách o islámu a muslimech tak často pokládána za přednost, za jistý výraz uvědomělosti, v knize opravdu nenajdeme, což jen dosvědčuje, že čím více toho člověk o dané problematice ví, tím obtížněji z něj tazatel vypáčí jednoznačné „ano“, „ne“. Vždycky se totiž vloudí nějaké „ale“ – už jenom proto, že hovořit o islámu, respektive o „světu islámu“, jako o neměnném, jednou pro vždy daném, statickém a homogenním celku, je prostě nesmysl.

Kniha obsahuje mohutný poznámkový aparát (vysvětlivky pod čarou), jakož i obsáhlý (41 stran) Slovník jmen a pojmů, což je na jednu stranu přínosné, na druhou stranu to však text může poněkud zatěžovat; co některé, poučenější, čtenáře může otravovat, bude pro jiné pomyslný „záchranný kruh“. Některé poznámky navíc představují spíše než stručné vysvětlení obsáhlejší exkurz na dané téma i tak trochu intelektuální exhibici editora knihy.

Odborníci na islám, kteří v současných českých polemikách – jak již zaznělo – zdánlivě spíš „kazí hru“, tedy v knize předvedli nejen svou erudici, tedy to, proč jsou tak potřební, ale rovněž že své znalosti dokážou dobře „prodat“ (jistě, někdo více a někdo méně, ale to si už laskavý čtenář přebere sám) originálním, odlehčeným a čtenářsky poutavým způsobem. Což je v současnosti, kdy si mnozí vybírají, z jakého zdroje budou přejímat informace o islámu, zdaleka nejen podle toho, jak je to fundované, ale především podle toho, jak je to zábavné, klíčový aspekt. Řada čtenářů tak možná bude příjemně zaskočena samotným zjištěním, že kniha je erudovaná, ale zároveň opravdu čtivá a nenudí ani tam, kde by to vhledem k povaze rozebíraných historicko-religionistických souvislostí možná bylo možno očekávat.