Hitler a ženy. Téma, které zpracovává řada knižních titulů. Ty buďto rozebírají diktátorův intimní život, nebo vyjmenovávají mocné ženské postavy z vyšších kruhů, které pro něj díky svému vlivu leccos vykonaly. V nakladatelství Paseka ovšem nyní vyšla kniha Hitlerovy fúrie. Německé ženy na nacistických vražedných polích, která pojednává o ženách, které v Hitlerově jménu, nebo jen pro zábavu, mučily či z vlastní iniciativy zabíjely.

Americká historička Wendy Lowerová vyšla ze svého dvacetiletého terénního i archivního výzkumu a na jeho základě popsala osudy a činy třinácti učitelek, zdravotních sester a sekretářek, které se aktivně podílely na nacistické genocidě. A odvažuje se i zobecnění. Ukazuje například, že už dlouho před začátkem války byly příslušnice tzv. něžného pohlaví vtahovány do zločinů režimu: porodní asistentky a ošetřovatelky hned po porodu dítěte hlásily jeho údajné vady, aby případně bylo v rámci eugenických opatření usmrceno; tím tyto zdravotnice rozhodovaly o životě a smrti a „narušovaly mravní vnímavost“. Především se ale zabývá ženami, které v německé vyhlazovací válce fungovaly jako horlivé úřednice, lupičky, mučitelky i vražedkyně, přičemž takovýchto žen nebylo jen třináct, ale minimálně tisíce.

Stránky její knihy tak zaplňují drastické scény žen, které hladové děti lákaly na cukrovinky, a pak je střílely do otevřených úst, nebo žen, které s bičíkem v ruce ponižovaly vězně; popisy extravagantní hostiny konané blízko hromadného popraviště; svědectví o Němkách bezcitně zabíjejících cizí děti, ale rozmazlujících svoje vlastní, nebo výjevy milostných schůzek okořeněných střílením do židů. A dále se v knize můžeme dočíst i o jisté Němce, která svým kočárkem úmyslně vrážela do dětí na ulici (a jedno tak údajně i usmrtila). Celkově to vytváří až přízračnou atmosféru mísící smrt, zvrácenou erotiku, brutalitu a bezcitnost s „konáním povinnosti“ a službou údajně ušlechtilým ideálům. Jak autorka říká, na obsazených sovětských a polských územích se navzájem potkávaly různé prvky – „sadistické násilí, domácí rutina i důvěrné vztahy“. I když některé z autorčiných antihrdinek do oblasti přišly už provdané, pro jiné byl tento Východ a tamní silně vnitřně provázaná německá komunita dobrým prostředím k nalezení partnera: účastníci tohoto „svatebního trhu“ přitom byli „ideologicky naladění a často morálně pochybní“. Na okupovaných územích byly podle Lowerové běžné „kancelářské románky a sňatek nebýval jediným výsledkem. Narodilo se tam mnoho nemanželských dětí. Takové promiskuitní chování se neodsuzovalo; naopak, rozmnožovat árijskou rasu se stalo vlasteneckou povinností.“ I velmi mladí Němci se přitom stávali aktivními zabijáky: „Existují doložené případy, kdy otcové zapojovali do vraždění syny a matky… dělaly totéž s dcerami. Příběh růstu násilí praktikovaného v říši ženami se prolíná se sexuální revolucí, která testovala hranice manželství, plození, dětství, ženství a rozkoše.“ (s. 170)

Z obecnějšího pohledu se podle autorky nacisté snažili ženy „emancipovat od emancipace“, protože ta byla podle nich zhoubným vynálezem Židů. Německý muž se měl v ideálním případě družit s dívkou ze sousedství, nikoli s „vampem hollywoodského stylu“. Krása byla podle této ideologie „plodem zdravé stravy a atletiky, nikoli kosmetiky. Německé ženy a dívky si nesměly lakovat nehty, tvarovat obočí, nesměly ani používat rtěnku, barvit si vlasy, ani neměly být příliš štíhlé. Nacističtí předáci odsoudili celý kosmetický boom dvacátých let jako židovský obchod, jako ponižování německé ženskosti, které změnilo ženy v prostitutky a vedlo k rasové degeneraci. Mladá žena měla vyzařovat přirozenost pramenící z fyzické námahy, z pobytu venku a – v té nejobdivovanější podobě – z těhotenství.“ Zároveň ale paralelně s tím, jak se Hitler snažil posilovat „rasové vědomí“ svého národa, u mnoha žen docházelo i k uvědomění politickému: „Dívky ze skromného prostředí opouštěly rodná městečka, zapisovaly se do kurzů pro stenotypistky nebo zdravotní sestry a zapojovaly se do různých politických hnutí.“ V tomto smyslu tedy jistou formou emancipace vlastně přece jen procházely – ostatně jako ženy povolané do výroby v celé válkou postižené Evropě. Ne všude se z nich ale stávaly chladnokrevné vražedkyně (byť třeba i možná těhotné), které si v míře své otrlosti nezadaly s nacistickými zabijáky opačného pohlaví.

Když se po porážce nacismu některé z těchto žen dostaly před německé soudy, jejich chování z války bylo v takovém rozporu se zavedenými mentálními kategoriemi a představami o tom, co to znamená být žena a čeho je taková bytost (ne)schopna, že soudci svědectví přeživších často ignorovali a podezřelé bývaly propouštěny. Dle autorky plně usvědčené pachatelky přitom svoje řádění zpravidla eufemisticky přikrašlovaly a popisovaly jej jako „charitativní činnost“. A jedna dokonce sama sebe označovala jako ženu, jíž se „hnusí násilí“. Skutečnost, že zvláště západoněmecké a rakouské soudy (méně už ty východoněmecké) takovéto autostylizaci uvěřily, ovšem autorka odsuzuje s neskrývaným a pochopitelným rozhořčením. (I když – možná, že o onom lichotivém sebeobrazu nakonec po letech sama sebe přesvědčila i ona Němka. O slavném Václavu Babinském legenda praví, že ke konci života coby pokojný zahradník „někdy zcela zapomínal na svůj dřívější život loupežníka a vraha a zlobil se na zkaženost dnešního světa“. Když mu prý někdo vyprávěl o jakési aktuálně spáchané nepravosti, prohlásil rozhořčeně: „Ne, to už nelze snést, jak špatný jest dnes svět! Poctivý člověk musí se skoro bát jít po silnici!“ Je zde ovšem podstatný rozdíl: v jeho případě se to vše odehrávalo dlouho poté, co byl usvědčen a řádně odsouzen.)

Co se přitom týká zmíněných představ o „typicky mužském“ a „typicky ženském“ chování, autorčiny závěry nejsou nijak překvapivé. Na základě prozkoumaného materiálu asi ani nemůže napsat nic jiného, než že ženy jsou za jistých okolností připravené chovat se podobně krutě a agresivně jako muži: „Bezcitná složka psychopatie je u mužů i žen srovnatelná, odlišuje se však způsob, jímž se toto asociální chování projevuje.“ (s. 195)

Kniha je poučná v poukazu na to, čeho všeho může být žena za jistých okolností schopna. I v tom, jak zvláštní a – z hlediska běžného chápání – navzájem si odporující role jí nacistická společnost přidělovala.