Kniha Anton a Jonatán norského autora Josteina Gaardera sugeruje ilustrací na obálce, kde malý chlapec drží v náručí plyšového medvídka, hravý a optimisticky laděný příběh z dětského prostředí. Gaarder však dosud ve všech svých dílech adresovaných dětem nastoloval vážná existenciální témata a stejně je tomu i v této publikaci. Jostein Gaarder na ní spolupracoval s ilustrátorem Akinem Düzakinem, se kterým v roce 2013 vytvořil knížku To je otázka, v níž byl příběh vyprávěn pomocí ilustrací a text nezávisle na nich sugestivně kladl otázky. Anton a Jonatán má ilustrační a textovou složku propojenou jinak. Příběh je úsporným stylem zprostředkován z perspektivy medvídka Antona a dvoustránkové ilustrace rozšiřují a konkretizují vyprávění o řadu detailů.

Medvídek a jeho dětský kamarád společně poznávají svět, a to nejčastěji ze sedla Jonatánova kola. Medvídkovy oči zde zastupují zvídavý pohled dítěte, zatímco Jonatán je iniciátorem a vůdcem jejich objevitelských výprav. Ty se odehrávají v ulicích města, ale rovněž v dětském pokoji prostřednictvím hry. Anton s Jonatánem si hrají na schovávanou v kráterech na Měsíci, z ponorky pozorují vrak staré plachetnice, z vrtulníku obdivují les a zvířata v něm. Kouzlo společných cest za poznáváním mnohotvárnosti světa však přetrhne nečekaná nehoda. Medvídek zůstává sám a musí se vyrovnat s Jonatánovou ztrátou.

Gaarder ukazuje svět v duchu slavné básně Lawrence Ferlinghettiho jako „báječné místo k narození“ i s jeho stinnými stránkami. Anton s Jonatánem fascinovaně poslouchají útržky rozhovorů, jež k nim zalétávají na ulici, a každý člověk, kterého potkávají, je pro ně zajímavý, ať jsou to spěchající lidé, milenci, pouliční hudebníci či žebrák bez domova. Právě zde plní důležitou vypravěčskou roli ilustrace. Düzakin pracuje funkčně s barvami a perspektivou, jimiž přitahuje pozornost k detailům. Vybízí tak dítě k vlastnímu dotváření naznačených situací. Slovo smrt se ve vyprávění neobjeví, není to však projev falešné útlocitnosti autorů. Smrt je totiž přesvědčivě evokována obrazem: medvídkovou osamělostí na nemocniční chodbě, jeho strnulou pozicí na polici vedle ostatních neživých hraček. Antonova nehybnost je způsobena Jonatánovým odchodem a kontrastuje s předchozím neustálým pohybem a ruchem, s dynamikou dětské hry.

Závěrečná ilustrace, kterou provází vzpomínka na Jonatánovo vyjádření lásky k životu, uzavírá vyprávění v pomyslném kruhu, neboť by docela dobře mohla stát na začátku knihy. Myšlenka, že sám fakt existence by měl člověka činit šťastným, se opakuje ve všech autorových dílech. Zde je vyslovena jednoduše, její naléhavost je ale násobena tragickým vyústěním příběhu. Knížka je v tiráži adresována čtenářům od sedmi let, ovšem přístupná bude i dětem v předškolním věku, najde-li se dospělý zprostředkovatel, s nímž se budou moci po stopách Antona s Jonatánem pustit.