Dva roky po vydání knihy Tři svíce za budoucnost nedávno spatřilo světlo světa její volné pokračování Něco se muselo stát. Nová kniha proměn. Jejím editorem je opět Václav Cílek, jenž kolem sebe shromáždil kolektiv více než šedesáti autorů, ve srovnání s tím předchozím jen volně obměněný. Celkově v knize ubylo textů, které jsem u Tří svící označil jako fantasmagorické, rovněž se lehce zmírnil apokalyptický tón. Styl, serióznost a úroveň příspěvků se ovšem značně liší a najdou se zde místa označitelná za úlety, například klišé o „ruské duši požírané hmotou a Západem“, případně velmi sporná tvrzení Stanislava Komárka o výchově současných kluků, přetištěná z jeho předloňské knihy Muž jako evoluční inovace.

Publikace Něco se muselo stát pojednává o proměnách, jimiž náš svět prochází. Má formu abecedně řazených hesel, takže vzbuzuje dojem jakési aktuální, živě podané a tematicky velmi pestré encyklopedie současnosti. Podtitulem se kniha vědomě hlásí k proslulému dílu Publia Ovidia Nasona  Proměny, která pojednávala o nesčetných transformacích, při nichž se lidé mění ve zvířata, rostliny, věci a vzácně i v bohy. U Cílka je ovšem spektrum transformací mnohem širší: zahrnuje říční dopravu, energetiku, lékařství (Cyril Höschl), média, pohřebnictví, školství nebo postavení hospod, umění či poezie v současném světě (Petr Hruška) atd. A kniha by se v tomto směru dala samozřejmě donekonečna natahovat, protože těžko bychom hledali jedinou oblast, v níž k žádným změnám nedochází (jak se zpívá v jedné náboženské písni, „když se vše v světě mění“, snad jen Bůh zůstává bez proměny).

Za velmi zdařilý přitom pokládám třeba text Ivana Adamoviče o tom, jak se za posledních dvacet let k nepoznání změnily obraz vesmíru a touha po jeho dobývání: „Ještě do osmdesátých let 20. století přežíval původní náhled na vesmír jako na dobrodružství, tajemství, zdroj surovin a energií, katalyzátor technologických inovací a možná i činitel vedoucí k budoucímu sjednocení znesvářených geopolitických bloků. Dnes je vesmír symbolem marných snů, kolapsu ideálů, dravého soupeření komerčních subjektů, budoucím nejdražším Hiltonem, mrtvou pustinou, hrobem dvou posádek raketoplánu a řady dalších kosmonautů, nenasytným chřtánem pro peníze daňových poplatníků… Dříve nás zajímali mimozemšťané, zatímco dnes si čím dál více uvědomujeme, že ,ve vesmíru jsme mimozemšťany my sami‘.“ Podle Adamoviče se vesmírný mýtus jako součást starého, patriarchálního světa otřásá pod údery nových kritických pohledů na minulost. Cituje k tomu slova kurátorky jisté vídeňské výstavy: „V jádru veřejné kritiky letů do kosmu se ukrývá tázání po jejich smyslu: jaký je pravý význam této nové kolonizace v dnešním ,post-koloniálním světě‘?“

Mnohé články poukazují na etická dilemata, jež musí – nebo by měli – řešit obyvatelé současného světa a před nimiž často zavírají oči, ať už je to (ne)úcta k nenarozenému lidskému plodu, korupce nebo nevyváženost, s níž si Evropané vybírají, kterým celosvětovým případům porušování lidských práv budou věnovat pozornost a kterým ne. Podle autora příspěvku Michala Řoutila Západ selektivně preferuje pronásledované Tibeťany před Kopty, pravoslavnými Araby a dalšími křesťany.

Ačkoli Cílek píše, že náležíme spíše do té části světa, v níž vlády jednají relativně spravedlivě, v mnoha příspěvcích samozřejmě zaznívá silně kritický či mravokárný tón. Nebo alespoň pobavený podiv lidí, kteří se pokouší o diagnózu určitého segmentu populace. Velmi vtipně například působí text, ve kterém politoložka Vladimíra Dvořáková ironicky charakterizuje současného manažera: „Manažer nesmí mít hluboké povědomí o problému, který ,jeho‘ tým řeší. Čím méně toho ví, tím lépe. Manažer musí být ,optimistický‘. I v případě hlubokých nesouladů výsledky jednání prezentuje jako takřka shodu. Manažer zásadně nečte. Opírat se o psané argumenty je nedůstojné; v případě nutnosti se problém vyjasňuje tím, že se kreslí (odborně řečeno vizualizuje). Čím více barviček je k dispozici, tím lépe. Ideální jsou i další grafické prvky. Možností je mnoho: šipky jednosměrné či obousměrné, spojovací čáry tučné, čárkované nebo tečkované, průniky množin barevně odlišené… I když je to myšlenkově prázdné, vytváří se dojem dokonalosti, promyšlenosti a nezpochybnitelné funkčnosti.“ Vtipná jsou také slova z článku sociologa Jana Kellera, jimiž jeho profesní kolega Ulrich Beck vylíčil mentalitu lidí ženoucích se za přeludem autenticity: „V touze po sebenaplnění cestují podle turistických katalogů do všech koutů světa. Rozbíjejí i ta nejlepší manželství a v rychlém sledu vstupují do stále nových svazků. Nechávají se přeškolit. Postí se. Pěstují jogging. Přecházejí z jedné terapeutické skupiny do druhé. Posedlí cílem vlastní seberealizace vytrhávají sami sebe z pevné půdy, aby se přesvědčili, jestli jsou jejich kořeny skutečně zdravé.“ Do téže kategorie textů pak patří dále třeba i Cílkův text o nastupujícím „digitálním proletariátu“, napsaný pod dojmem četby knihy Digitální demence.

Některé z článků se pohybují na odborné rovině a vyznívají tak, že náš svět je čím dál složitější a i odborníci mají nejen potíž se navzájem shodnout, ale navíc jsou zavaleni takovým množstvím – často jen – administrativní práce, že nemají čas číst texty ostatních odborníků, a důsledkem je šířící se nekompetence (jak v úctyhodně upřímném a otevřeném textu přiznává geolog Radek Mikuláš). Jednou z reakcí na takový stav je deklarovaný příklon k subjektivitě, protože, jak píše editor, objektivních „čísel je tolik, že si bez zkušenosti, která je vždy osobní, a tedy subjektivní, s nimi nevíme rady“.

Další texty se od komplikovaných a abstraktních problémů jako struktura mezinárodních vztahů odklánějí ještě radikálněji a pojednávají o velmi konkrétních a prostých věcech, jako jsou kapesní nože, boty, hodiny či ruční kára. Důraz je přitom – stejně jako ve Třech svících – kladen na to, že každý člověk by měl být schopen s těmito instrumenty zacházet, protože může přijít doba, kdy je budeme velmi potřebovat. Proto jsou v knize chváleny i činnosti jako houbaření, zavařování, včelaření či vaření piva, svými kořeny archaické, a doporučovány jsou ty nejjednodušší metody. Dozvídáme se tedy, jak může vypadat „návrat do pravěku piva“ (Jiří G. Růžička), jak hubit choroby včel po způsobu medvědů nebo jak za pomoci kořenu byliny štětky lesní bojovat proti borelióze.

Za staletími prověřené spirituální přístupy se pak v knize přimlouvají také ti, kteří tvrdí, že „vertikalita a zakódované posvátno je to, co potřebujeme, pokud chceme uspět“ (Miroslav Bárta). Cílek radí k vyváženému přístupu ke světu („lékem na zmatení je racionalita, která přináší pravdu, ale i vědoucí typ iracionality, který přináší hodnoty“). Jak k tomu dospět? Cílek v kapitolce nazvané Erotické portfolio čtenáře vyzývá: „Malujte, zpívejte, čtěte, pěstujte rajčata, kupte si cimbál nebo králíky a dávejte si přitom pozor na věci, které se příliš týkají jenom samotného těla, protože ty se snáz v této části kosmického cyklu stávají jedem, a ne lékem.“ Podle některých je to ještě prostší: hlavní je „autentické prožívání ,tady a teď‘, spokojenost s tím, co mám, včetně vlastní manželky“ (F. Šmikmátor). K čemuž psycholog Jeroným Klimeš v článku Láska je parní stroj, úžasné síly zdroj věcně dodává, že frekvence sexu u spokojených párů bývá jednou za 3 až 4 dny, přičemž varuje, že muž vyjadřuje a prožívá city sexem, a když mu žena brání v této formě vyjádření, jejich vztah tím ohrožuje.

Kniha se dá doporučit každému, kdo chce číst živě podanou mnohohlasou zprávu o aktuálním stavu současného světa. A pak snad ještě manželkám sexuálně frustrovaných mužů…